Slovanská máma

Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

Novorozená ručičkaPo roce jsem už s tím, že první porod, který jsem si malovala jako spontánní a zcela přirozený, skončil po sérii lékařských zásahů císařem, tak nějak vyrovnaná. To smíření se však trvalo měsíce, ačkoli se naštěstí nejednalo o nijak dramatické stavy, jen o občasné dlouhé úvahy po večerech a nocích. Co se občas někde (většinou náhodou) dočtu, mě ale stále zaráží.

Miminkovské weby čtu jen zcela výjimečně, když na ně narazím při hledání informací, případně inspirace pro nový článek. Tak tomu bylo v tomto případě. Dočetla jsem se totiž v několika diskuzích takové názory, že žena, která porodila císařem:

  • to měla v pohodě, na rozdíl od těch, které rodily vaginálně
  • to měla bezbolestný
  • nerodila doopravdy
  • je neschopná/horší matka
  • připravila dítě o jeden z nejdůležitějších zážitků
  • ohrozila vztah mezi sebou a dítětem
  • ohrozila bezproblémový vývoj dítěte, zejména ten psychický.

To myslí někdo vážně?!

Rodila jsem císařem. Měla jsem to v pohodě a bezbolestně? Neřekla bych. Dvě noci po sobě jsem nespala, 26 hodin jsem pociťovala kontrakce, které se opravdu rozjely na zajímavou úroveň (většina žen se shoduje na tom, že po vyvolávací tabletě a infuzi oxytocinu jsou kontrakce neúnosně velké a nepřirozeně bolestivé). Zatím to nemám s čím srovnávat, ale nemohu říct, že by to bylo bezbolestné.

Dejme tomu, že jsem na kontrakce zapomněla. Můj mozek je opravdu vytěsnil ze vzpomínek. Na co ale nezapomenu, je to tahající břicho, když jsem se po 14 hodinách od vyříznutí syna měla přetočit na bok, posadit, postavit a dojít si do koupelny. Dodnes si umím vybavit ten pocit, že se mi to břicho rozpadne a na podlahu si vyhodím střeva.

Bolest snáším dobře a něco vydržím, takže jsem se to snažila opravdu rychle rozchodit. To však neznamená, že to tak má každá žena. Císař je velká břišní operace, ne banální chirurgický zákrok, za který je mylně považován. Přefikne se při něm 7 vrstev břicha včetně svalů, které člověk zapojuje téměř při každém pohybu. Břicho mě tahalo ještě několik týdnů poté a několik dnů mě opravdu nepříjemně škrábaly uzlíky na konci stehu. Vážně nevím, co bych první týden doma dělala, kdyby si manžel v práci nevzal dovolenou a nebyl tam se mnou.

A kdyby to někomu nestačilo – cévkování také nemusí být pro každého bezbolestné a zvracení vleže během operace také nepatří mezi nejpohodovější zážitky. Stejně tak nemusí zcela bezproblémově a bezbolestně probíhat píchání umrtvující látky do páteře. Pokud proběhl císař pod celkovou anestezií, může žena pociťovat ještě další nepříjemné průvodní projevy.


Nerodila jsem doopravdy? Ne, nerodila. Nedotáhla jsem to do konce, skončila jsem otevřená na 8 centimetrech. Vyvolávání porodu často končí komplikacemi, v nejlepším případě nástřihem, jindy císařem nebo kleštěmi, v horším případě končí trvalými následky pro dítě, zejména pokud se rodička dostane do blbé porodnice. Takže ano, nerodila jsem doopravdy, ale nedělá to ze mě horší nebo neschopnou matku.

Měla jsem možnost riskovat, že se syn při případném spontánním porodu neprocpe mou pánví, nebo podstoupit vyvolání porodu (ve 42. týdnu). Zvolila jsem to druhé a jsem ráda, že to nakonec dopadlo dobře.

Nevím, jaké to je doopravdy porodit dítě a hned ho dostat k sobě. Občas mě to zamrzí a přeji si, abych to v případě dalšího porodu zažila. Chci zažít přirozený porod a bonding, ale pokud by to z nějakého důvodu nemělo jít, budu znovu vděčná za zdravé dítě, i kdyby se opět mělo narodit císařem. S rozkuchaným břichem už si podruhé poradím lépe.

Budu-li přenášet i příště (a tak nějak tuším, že to je velice pravděpodobné), nechám si po této zkušenosti vyvolávání ujít a rovnou se v porodnici domluvím na plánovaného císaře. Co totiž nechci riskovat, je císař při plné anestezii (čili ten opravdu akutní, u kterého na píchání částečné anestezie není čas a jde tam o zdraví dítěte, matky nebo obou) a porod kleštěmi. Nevěřím, že by druhé vyvolávání dopadlo bezproblémovým vaginálním porodem. Moje tělo se snažilo ten vyvolávací sajrajt a oxytocin bojkotovat.


Ochudila jsem dítě o důležitý zážitek přirozeného zrození? De facto ano, ale doprčic fakt jsem to neudělala schválně! To si někdo vážně myslí, že akutní císařský řez si rodička vybrala dobrovolně? I ty plánované mají nějaký vážný důvod. Já dělala všechno pro to, aby se syn narodil normální cestou. Pozitivní přístup k porodu a těšení se na tento zážitek a přírodní cesty k vyvolání ale prostě vždycky nestačí.


Ohrozila jsem vztah mezi námi a jeho vývoj? Neřekla bych. Když pominu to, co jsem psala v minulém odstavci, vztah dítěte s matkou se dá dohnat a vývoj dítěte se pak bude odrážet zejména od následné péče matky. Jen matka musí chtít a poslouchat své pocity, ne rady lidí okolo, které jí nabádají k přesnému opaku. Porod a bonding je důležitý, ale není to všechno.

Nepopírám, že syn patří mezi ta náročnější miminka, hlavně co se spánku týče. Zážitek z příchodu na svět se projevuje zejména v jeho potřebě kontaktu se mnou. První měsíce byl neodložitelný, pořád jsem ho měla u sebe. Po celou dobu má problém sám spát v posteli. Jakmile ho uspím a z postele odejdu, do několika minut se vzbudí. To jsou však maličkosti, se kterými jsem se naučila žít. Jeho potřebu kontaktu uspokojuju a díky tomu máme doma usměvavého a šikovného kluka, který je mrzutý a nespokojený jen ve dnech, kdy mu lezou zuby. Dřív jsem si myslela, že za to může porod, ale po nějaké době mi došlo, že v tom vždycky byly ty prořezávající se bílé potvory.


Nejdůležitější je ve všech případech zdraví nově narozeného dítěte. Matka se s porodními zraněními vždycky nějak srovná. Může to ale trvat a nemusí to být vůbec jednoduché. I po císaři se musí žena sama postarat o své dítě. Se stehy v břiše, které bolí a tahá při každém pohybu, se musí plnohodnotně postarat o miminko stejně jako žena, která porodila vaginálně. Navíc se zároveň s tím často potýká s pocity vlastního selhání. Jednoduše má co dělat sama se sebou, s novou životní situací (zejména je-li prvorodička) a s péčí o miminko zároveň.

V souvislosti s císařským řezem jsem naštěstí slyšela i názory, že taková rodička je hrdinka. Jako hrdinka si nepřipadám, připadám si pouze jako plnohodnotná matka, která se vypořádala s tímhle nečekaným zážitkem i s tím, že její dítě prostě samo v postýlce spát nebude. Svou jizvu mám ráda, protože mi připomíná den, kdy se syn narodil.

Maminkám, které se čerstvě či delší dobu s následky císařského řezu potýkají, bych ráda na závěr něco sdělila z vlastní zkušenosti.

V šestinedělí je důležitý blízký kontakt, nejlépe tělo na tělo, hodně odpočinku a kojení (pokud se samozřejmě rozeběhne). Kojení hojí rány na obou stranách a posiluje vzájemný vztah. Vše ostatní záleží na miminku, jehož potřeby by maminka měla uspokojovat. Kontaktní miminka, která řvou v kočárku, je nejlepší hned nosit. Naopak ta, která nošení nesnáší, se do toho nesmí nutit. Třeba budou mít tuto potřebu časem. Stejně tak ze své zkušenosti doporučuji společné spaní. Pokud je miminko kojené, není potřeba k němu v noci vstávat. To jsem si vzhledem k bolesti při každém pohybu nemohla vynachválit a vyhovuje nám to tak doteď.

Mateřskou lásku může žena začít pociťovat až po týdnech bez ohledu na to, jakým způsobem rodila, a to i přesto, jak moc se na dítě celé těhotenství těšila. Pocity vlastního selhání a to nepopsatelné prázdné místo, časem odezní. Krásný vztah s miminkem se dá navázat i bez přirozeného porodu a následného bondingu, jen to je možná je složitější a náročnější. Císař není konec světa.

Kam dál:

12 thoughts on “Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

  1. ichi

    Já tedy ještě nerodila, ale jako normálně vzdělaný člověk můžu říct, že to, co někdy na těch webech o miminkách vidím, bych poslala do zvláštní školy.
    Ale co naplat, dnes je zkrátka móda myslet si, že když je žena matka, všichni si před ní sednou na prd*l a její ratolest budou uctívat. Úplně obdivuji normální matky, které s tímhle trendem nejdou.
    Je super, že jste napsala takový článek, rozhodně pomůže ženám, které si prošly stejnou situací. :3

    1. veruce Post author

      Tak tak, na co občas narazím, nad tím zůstává rozum stát. Když si představím, že tam některé maminky tráví každou volnou chvilku, řídí se těmi nesmyslnými radami a příjmají a papouškují názory, jako jsou ty v článku, je mi z toho špatně.

        1. veruce Post author

          To rozhodně :D Žel to tak u některých ale asi bude…

  2. Alenis - dětský blog

    Rodila jsem také císařem a nijak méněcenně se necítím. Jsem ráda, že se lékaři rozhodli nepodstupovat riziko, které nám oběma hrozilo. Ty kecy v časopisech a kvočnofórech mě také rozčilují.

    1. veruce Post author

      Když jde o zdraví dítětě a/nebo matky, tak je jasné, co si každá normální žena vybere. Méněcennou matku to z ní v žádném případě nedělá.

  3. Kája

    Já tomu prd rozumím, ale prý je dobře, že si vlastní narození nepamatujeme, tak proč bys své dítě měla ochudit o zážitek? A že jste se nemohli vidět hned? No a co, důležitější přece je, že teď se vzorně staráš a máš děťátko ráda. :)

    A jestli jsi to měla v pohodě? No já nevím, mě teda operace moc v pohodě nepřipadá. Lépe na mě působí porod, protože ten na rozdíl od císaře vymyslela matka příroda. Ne že bych z tebe dělala hrdinku, zároveň ale nevidím důvod shazovat tvé zásluhy.

    No a nakonec… horší maminy budou právě tyto, co mají čas vysedávat u internetu a řešit takové kraviny. Jestli se zrovna nemusí starat o dítě, měly by otevřít knížku, zajít někams kamarádkou nebo tak, prostě se uvolnit normálně a neprotivit někomu život…

    1. veruce Post author

      Já bych netvrdila, že si vlastní narození nepamatujeme ;) Malé děti dokáží svůj příchod na svět popsat. Dospělák si jej třeba nepamatuje, ale jeho psychika se od zážitku zrození může hodně odvíjet. Psala jsem o tom tu Přirozený porod vs. CS (3) / Fascinující mysl novorozeného dítěte. To je hlavní důvod, proč jsem toužila a i nadále toužím po přirozeném porodu a následném bondingu.

      Přirozený porod tak, jak sám od sebe přichází, je samozřejmě nejlepší a nejpřirozenější. Žel se to někdy zvrtne (často za to mohou nepotřebné lékařské zásahy na popohnání – píchnutí vody, infuze oxytocinu, tlačení na břicho), někdy zase zdravotní stav před samotným porodem neumožní nic jiného než plánovanou operaci. Rodička to může ovlivnit jen částečně u toho prvního případu – vybrat si tzv. babyfriendly porodnici, kde personál zasahuje jen v nezbytných případech.

      Se závěrem souhlasím. Když už sedím u kompu, zatímco mi syn spí v šátku, píšu články, u toho se vzdělávám studováním podkladů k nim, hledám inspiraci na vaření, pečení a tak. Kdo se účastní diskuzích na miminkovských webech a netráví čas pomalu nikde jinde, ten to nemůže mít v hlavě v pořádku (viz třeba mamynky z mimibazaru).

  4. beallara

    Rodila jsem normálně vaginálně, tudíž nemohu posoudit…ale.
    Jsem 7let po hysterectomii pro obrovské myomy. V podbřišku mám velice dlouhý, pomalu 30cm dlouhý řez / který mimochodem i po těch letech je necitlivý, takže tato oblast není moje, je cizí /
    Nejsem žádná fňukna, což víte, chodíte ke mě, ovšem ty dny, kdy jsem se probudila s rozřezaným břichem byly šílené, bolestivé, nedovedu si představit , že bych v této době měla kojit či se jen minimálně starat o novorozence…vybouchla bych jako hysterický papiňák.
    Upřímně, není důležité, co tlachají jiné, je důležité, co cítíte vy, to je směrodatné pro život a pro vás jako matku.
    Moje dcera zažila klešťový porod a když jsem to slyšela, nebylo mi dobře, pár “ klešťáků “ jsem jako zdravotní sestra viděla a nebylo oč stát.
    Každopádně…za mě jsem fajn…ráda sem chodím, sice už neporodím, ani nepokojím, ale mnohé se dovím…

    1. veruce Post author

      Díky za zkušenosti, tohle určitě bylo císaři podobné (s jizvou jsem o 6 cm pozadu), možná i horší. Kleště jí vážně nezávidím :(

  5. Ali Čajazpalaca

    Poznám, poznám. Pred pôrodom som navštevovala kurz, kde mi hovorili presne o tom, že je super, ak dieťatko príde na svet prirodzenou cestou. No čo ak to nevyjde? Malý sa neotočil a ja som sa v rámci zachovania svojho duševného aj prirodzeného zdravia rozhodla pre cisársky. Chyba? Neviem, ale ako prvorodička po 35, som sa neodvážila tlačiť dieťa zadkom von. Ako ja všetko viem, aj aké je to úžasné ak ti dieťa dajú po pôrode na telo, aj aký je zdravý po normálnom pôrode, no ale nešlo. Tak sa predsa nezabijem.
    Prvý deň bolel ako šialený. Jazva, vnútornosti, stehy, hlava, šušne v nose, asi všetko. Že som nerodila? Nemyslím si. Aj kontrakcie sa dostavili, a dokonca aj laktácia o ktorej som čítala, že sa po sekcii nedá dojčiť. Môj skoro trojročný Ošo by o tom asi povedal svoje…
    A pravdu? Na druhý deň som chodila. Síce skrčená ale chodila a o dva dni behala okolo dieťaťa. Kočka čo vedľa mňa rodila prirodzene, ešte po štyroch dňoch ryčala a kňučala ako ju všetko bolí.

    1. veruce Post author

      Já bych si na porod, kdy je dítě špatně otočené, netroufla asi ani v 25, a to jsem četla hromadu příběhů, kdy se dítě takhle rodilo a dopadlo to bez problémů… Takže rozhodnutí chápu.
      Já si teda na nohy bez doprovodu troufla až po dvou nocích (jednou jsem to zkusila sama bez doprovodu necelý den po císaři a z wc mě do postele tahaly sestřičky), ale pak už to šlo celkem v klidu. Holčina, co rodila o den později a skončila s nemalým nástřihem, vypadala skoro stejně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *