Archiv pro štítek: Vlčecí hlášky

Péče, Ze života

O mluvení i o tom, jak dítě rozmluvit

Malý nemluvil docela dlouho. Když mu bylo 20 měsíců, potkali jsme se se známými a s jejich podobně starým kloučkem, avšak výrazně ukecanějším. Ten rozdíl byl až zarážející. Jen krátce poté jsem od dalších známých (většinou bezdětných) začala slýchat narážky na to, že Vlče mluví strašně málo.

Brala jsem to v klidu. Od rodiny, kde viděli vyrůstat mnoho dětí, jsem totiž naopak slýchala, že má čas, že se jednou rozmluví. I já jsem to tak vnímala.

 
Ze života

Táta v nelibosti a jiné hlášky

Mluví! Tak jednoduše bych mohla shrnout poslední měsíce do jedné věty, do jednoho jediného výrazu. Mluví, opakuje, říká říkanky a padá z něj jedna hláška za druhou. Jak já se na tohle období těšila! Kam se na to hrabe „Bába„!

Zároveň s narůstající aktivně používanou slovní zásobou jsme se stěhovali a ještě se objevilo další (slabší) období separační úzkosti, které s touto změnou nejspíš souvisí. Tak či onak, táta se kvůli tomu stal zdrojem batolecí nelibosti a chudák si teď ty jeho hlášky „užívá“.

 
Batole na procházce
Ze života

Bába

Taková normální procházka.

Malý si běží po chodníku, najednou se zarazí, ukazuje na žluté čáry na silnici a říká: „M!“ (Ony fakt jako M vypadají.) Jde okolo paní, odhadem tak 50 let a zarazí se také.
„Kolik je tomu dítěti?!“ ptá se trochu šokovaně, trochu nevěřícně.
„Dva,“ odpovídám.
„A to už pozná písmenka? Ten je teda šikovný a taky roztomilý.“

No samozřejmě, že je. Na oplátku jí totiž řekl, že je to bába.

 
Ze života

Období (slovního) vzdoru

Trénujeme slovní zásobu:

Táta: „Řekni děda.“
Vlče: „Děda.“
Táta: „Řekni bába.“
Vlče: „Bába.“
Táta: „Řekni táta.“
Vlče: „Táta.“
Táta: „Řekni máma.“
Vlče: „Ne.“