Archiv pro štítek: to vážnější

Péče, Porod a porodnictví, Ze života

O čem mámy nemluví

Mámy při komunikaci s jinými mámami často vystupují tak, že jejich dítě je úžasné, hodné, samostatné, poslušné a že ony samy právě prožívají to nejlepší období života. Každý den je sluníčkový, pohodový a usměvavý. Žádné divnostavy, žádné rupnutí nervů, žádné „mám toho občas fakt dost“ nebo „já si to představovala jinak“, žádné vztekající se dítě. Doma je uklizeno a navařeno každý den. Všichni jsou 24 hodin denně a 365 dní v roce naprosto spokojení a vyrovnaní.  Na dítě mají vždy náladu bez ohledu na okolnosti nebo rozpoložení dítěte a už vůbec nikdy si nevylívají zlost na partnerovi, protože on za to opravdu nemůže. Jasně…  A teď tu o Karkulce.

 
Období vzdoru
Ze života

Je to jenom období. Doufám.

Když se malý narodil, měsíc v kuse řval, než jsem přišla na to, čím to je. Nezdálo se mi to tehdy tak, ale zpětně to bylo jen období. Celkem krátké období.
Když malému rostly zuby, vždycky to s sebou neslo několikaměsíční období, kdy byl mrzutý, protivný, ukřičený. Několikaměsíční, ale stále jen období.
Když na malého přišlo období separační úzkosti a já se od něj nemohla na krok hnout, pochopila jsem, že to je období, které nakonec vůbec není tak roztomilé a milé, jak se mi předtím zdálo. Nicméně to časem pominulo, opět to bylo jen období.
Malý nikdy nebyl ukázkově spící miminko, ale když už jsem těm jeho spánkovým potřebám přivykla, přišlo období, kdy se budil za noc i 10x, možná víckrát. Společné spaní to tehdy řešilo za mě, spánkový deficit se nedostavil. Tohle období také uteklo jako voda.

 
Soutěž | Hodina rodinného focení
Soutěže & giveaway, Ze života

Soutěž | Hodina rodinného focení

Přemýšlela jsem, do jakého článku procpat svůj názor na tzv. newborn focení, tady se to hodí. Tento pojem mám spojený s takovými těmi divně naaranžovanými novorozenci s kýčovitými rekvizitami okolo sebe a/nebo zabalenými v neméně kýčovitých hadříkách. Někdy jsou naštelováni do poloh, ze kterých se nejen fyzioterapeutům musí protahovat čelist (podívejte se sami, myslím, že najdete takové, které mám na mysli).

Tomu já nikdy nepřijdu na chuť, a proto mě vždycky potěší, když narazím na nějakého fotografa, který nejmenší děti nefotí tímto způsobem. I malá miminka se dají nafotit v jednoduchém prostředí vkusně a pěkně (a mimochodem na fotky nožiček a ručiček se asi nikdy nevynadívám ;)).

 
(Ne)výchova, Aktivity doma, Hračky, Ze života

Boj s nepořádkem a velkým množstvím hraček

Prvním krokem bylo více úložného prostoru někdy na podzim loňského roku, druhým krokem na začátku tohoto roku pak zřízení poličky s aktivitami po vzoru Montessori pedagogiky. A víte co? Ono to asi vážně funguje! A právě o úklidu hraček s batoletem, o prostředí s dostatkem ale ne přemírou podnětů a organizaci věcí bude tento článek. (A doufám, že jsem to právě nezakřikla.)

Když bylo Vlče skutečně ještě malé, měla jsem v hlavě krásnou představu o tom, že bude mít doma převážně dřevěné hračky a hlavně, že jich bude málo, resp. tak akorát. Jenže jak rostl a začal o hračky (a nejen o ně) opravdu jevit zájem, začaly se u nás doma doslova vršit. Byly všude. Bylo jich moc.

 
(Ne)výchova, Ze života

Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

 
(Ne)výchova, Ze života

Nešahej na to, budeš mokrý

Venku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

 
Porod a porodnictví, Ze života

Co je na císaři nejhorší?

Stále dokola se objevují mylné, nepřesné až zcestné názory na císařský řez od těch, které to nezažily, od těch, které porodily vaginálně, od těch, které se jen kdesi cosi dočetly. Pochopím některé názory u středoškoláků, kteří si o problematice nic nepřečetli, a vlastně pochopím názory u rodiček, které zažily šílený vaginální porod v porodnici (za mě raději znovu císař než poprvé kleště). Je však třeba ty nesmysly průběžně vyvracet. Zrovna nedávno byl stažen na základě vícera negativních reakcí článek z webu mamci.cz, který psal o císaři jako o příjemné alternativě k vaginálnímu porodu. Článek byl přepracován a znovu publikován, ale o odloučení od dítěte, o psychických následcích a bolestivých prvních dnech (až týdnech) stále ani slovo. Některé nesmysly, které kolují o císařských řezech, jsem před několika měsíci rozebírala v článku Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce. Neřešila jsem tam ale všechno.

 
Jak na nočník
Bezplenkovka, Ze života

Strasti a slasti brzkého začátku bez plenek

Malý je bez plenek už téměř 5 měsíců (ač se objevilo jedno nepříjemné bojkotovací období). Moc toho nenamluví, takže veškeré říkání si o záchod, když nemá po ruce nočník, který by si přinesl, musím prostě poznat. Beru to jako takové pokračování bezplenkovky, která funguje na stejném principu :)

Pozitiva brzkého začátku bez plenek snad nemusím zdůrazňovat. Patří k nim:

  • žádné pranice s batoletem (které se zesrané od hlavy k patě nechce nechat omýt),
  • žádné nakupování plenek (i když mi je vozili, nebavilo mě hlídat, zda jich ještě máme dost),
  • žádné balení plenek (na delší cestu velké zavazadlo navíc)
  • méně generovaného odpadu (nebavilo mě vynášet odpadky 2-3x tak často než teď),
  • a samozřejmě obdivné reakce okolí na to, že tak malé dítě nemá plenku :)
 
(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

 
(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

 
Péče, Ze života

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

 
Jak na nočník
Bezplenkovka, Ze života

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

 
Ze života

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

 
Porod a porodnictví, Ze života

Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

Po roce jsem už s tím, že první porod, který jsem si malovala jako spontánní a zcela přirozený, skončil po sérii lékařských zásahů císařem, tak nějak vyrovnaná. To smíření se však trvalo měsíce, ačkoli se naštěstí nejednalo o nijak dramatické stavy, jen o občasné dlouhé úvahy po večerech a nocích. Co se občas někde (většinou náhodou) dočtu, mě ale stále zaráží.

Miminkovské weby čtu jen zcela výjimečně, když na ně narazím při hledání informací, případně inspirace pro nový článek. Tak tomu bylo v tomto případě. Dočetla jsem se totiž v několika diskuzích takové názory, že žena, která porodila císařem:

  • to měla v pohodě, na rozdíl od těch, které rodily vaginálně
  • to měla bezbolestný
  • nerodila doopravdy
  • je neschopná/horší matka
  • připravila dítě o jeden z nejdůležitějších zážitků
  • ohrozila vztah mezi sebou a dítětem
  • ohrozila bezproblémový vývoj dítěte, zejména ten psychický.

To myslí někdo vážně?!

 
Ze života

Rok s miminkem

První narozeniny - Lego DuploSe synem jsme oslavili jeho první narozeniny. Žádná oslava v tom duchu, v jakém si ji hodně lidí představí, se ale nekonala. Ročnímu dítěti je opravdu jedno, že se právě před rokem narodilo. S tím jsme k tomu přistupovali. Zdravý dort (bez cukru podle tohoto receptu) jsem připravovala hlavně proto, abych ve vyrábění dortů získala nějakou praxi. Můj první dort podle toho taky vypadal. Syn by ho ale nejspíš nejedl, ani kdyby se povedl sebevíc. Trápí už ho zase lezoucí zuby, takže si sotva líznul krému. Kvůli zubům jsme ostatně „oslavu“ posunuli, protože něco slavit, když se dítě od bolesti celý den vzteká, není vážně k ničemu.

Náš dárek se mu ale líbil více, než jsme čekali a doufali. Lego (a jemu podobné stavebnice) máme rádi a Duplo si velice rychle oblíbil i syn. Hrajeme si s ním teď všichni, jakmile se k tomu naskytne příležitost, a já mám proto důvod sehnat v dohledné době další :)

Rok s miminkem za námi

Dítě udělá během prvního roku svého života neuvěřitelný vývojový skok. Než jsme si zvykli, že je s námi, už se z nečinně ležícího (ve skutečnosti ke mně se tulícího) miminka stal zvědavec přetáčející se na bříško. Poté už následoval jeden pokrok za druhým – příkrmy, pérování na čtyřech, lezení, sezení, stání, chůze. Jak to u nás vypadalo měsíc po měsíci, si můžete přečíst v pravidelných přehledech. Tady jen rychlý souhrn:

 
Ze života

O šesté nemoci i běžném nachlazení

Původně jsem chtěla poznatky o šesté nemoci sepsat do samostatného článku, avšak syna později postihlo ještě nachlazení, které mělo s průběhem šesté nemoci mnoho společných rysů, takže jsem se rozhodla zkušenosti sepsat do společného článku.

Každá nemoc u miminka představuje zátěž pro něj samotné i pro rodiče. Z mého pohledu je určitě dobré si o běžných nemocech u kojenců a malých dětí něco dopředu přečíst. Není třeba se hned děsit toho, že je všechny zrovna to vaše dítko chytne. Já se třeba o existenci šesté nemoci dozvěděla ještě před těhotenstvím, kdy ji prodělala holčička v blízkém příbuzenstvu. Tehdy jsem o ní slyšela úplně poprvé a více méně mě toto seznámení s ní připravilo na situaci, kdy šestá nemoc propukla u syna – neměla jsem důvod vyšilovat.

Šestá nemoc

Šestá dětská nemoc (xanthema subitum či roseola infantum) je virové infekční onemocnění způsobené lidským herpesvirem 6 (HHV6). Můžeme se setkat i s lidovým označením spalničky nemluvňat. Obvykle propukne u dětí ve věku 6 měsíců až 2 roky. Vir se přenáší nejčastěji slinami od ostatních členů rodiny, případně vzduchem. Inkubační doba je nejčastěji 10-14 dnů.

 
Péče, Ze života

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Před narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
  •  
Ze života

Nesnáší, když sedím u počítače

Můj syn nesnáší, když sedím u počítače. To je ale dobře, jak jinak bych mohla pozorovat, jak –

– chodí?

Ano, je mu 10 měsíců a vážně už týden chodí v prostoru. Je to prostě náš šikovnej kluk :) A já mohla sledovat, jak se to učil, jak si opatrně stoupal s oporou a jak horko těžko držel rovnováhu při obcházení nábytku. Teď div neběhá z jednoho konce místnosti na druhý.