Spánek a pláč

Spící batoleOd roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Už od těhotenství jsem odpůrce vyplakávací metody, naskakuje mi z ní husí kůže. Proč bych měla nechat dítě vyřvat do úplného vyčerpání? Abych se jako mohla věnovat svým věcem? Neříkám, že by máma neměla mít čas i na sebe, ale první rok by se měla věnovat především dítěti, jakkoli je náročné. Nemusí to být lehké, ale stojí to za to. Dělala jsem to tak a krátce po prvních narozeninách se mi to začalo vracet v samostatnosti Vlčete při hraní si přes den. Najednou jsem měla čas i na svoje záležitosti a zároveň to nebylo na jeho úkor.

Po roce však přibyla další velmi příjemná věc – malý už dokázal občas zůstat na posteli spát sám poté, co jsem ho uspala kojením. Nebudil se hned po 10-20 minutách, jako tomu bylo poslední rok. Zůstal spát dál a už mě v posteli jednoduše nevyžadoval, případně až po pár hodinách. Najednou jsem měla tolik volného času, že jsem skoro nevěděla, co s ním ;) Od roku a čtvrt už se z tohoto samostatného spaní stalo pravidlo, výjimkou jsou pouze dny okolo úplňku, kdy se mu špatně usíná a občas usneme oba (já nejspíš ještě dříve než Vlče).

Okolo roku a půl jsem měla přečtené obě výše uvedené knihy a všechno, co mi do té doby nezapadalo do teorií a praxí týkajících se kontaktního rodičovství (chápejte praxe u mě a všeobecná teorie od jiných), mi najednou začalo dávat smysl.

Read more

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Aletha Solter - Moudrost raného dětstvíKniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

Read more

Nošení miminka / Proč už nechci kočárek

Miminko v nosítkuV minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

Kontakt s miminkem

Je blízko. Cítím každý náznak spokojenosti či nespokojenosti, stejně tak vnímám jeho tepelný komfort. To platí ve všech případech. Dále uvádím, jak to u nás chodí na procházkách, na které nechodíme, aby malý spal, ale aby pozoroval svět. Přes den spí doma v šátku, ale o tom až níže.

Povídám si s ním, popisuji, co cestou vidíme, okolo čeho zrovna jdeme, kam půjdeme dál, co budeme dělat. Jak bych si ale mohla povídat s dítětem, které sedí půl metru přede mnou a odděluje nás střecha kočárku (v případě sporťáku/golfáče)?

S tím souvisí i rozhled miminka. To, které jen nečinně leží v hlubokém kočárku, vidí na stříšku, možná na nebe, koruny stromů a na mámu, která je pro ně prostě daleko, jinak ze světa nevidí de facto nic. Miminko ve sporťáku vidí všechno možné, ale na mámu zase nevidí vůbec. Svět okolo sebe pozoruje, ale máma vůbec nevidí, na co zrovna kouká a tak mu to nepopíše. Miminko se u mámy v šátku/nosítku cítí v bezpečí a z její perspektivy objevuje a pozoruje svět. Máma si zase s dítětem může povídat, což jistě podporuje jejich vzájemný vztah.

Read more

12. měsíc s miminkem

Roční srovnání a ohlédnutí se zpět za rokem mateřství si nechám do samostatného článku. V tomto se budu věnovat jen poslednímu měsíci u malého.

dvanáctý měsícSníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.

Malý ušel svůj první půlkilometr venku. Skoro běhá a venku ho chodit také celkem baví. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí, a jsou z něj na větvi. Je to sranda. V roce už není sice nic překvapivého na tom, že dítě chodí, ale když někdo slyšel, že ten náš rošťák začal ťapkat v 10 měsících, docela koukal :) Krom toho je syn stále celkem malý, takže mě udivené pohledy moc nepřekvapují.

dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc
 

Mezi jeho oblíbené hry patří aportování. Není divu. Už když byl v břiše, říkali jsme mu štěně (sice vlčí štěně, ale v tom asi miminko nevidí rozdíl), tak se jako štěně prostě chová :) Donese mi hračku, kterou mám poslat co nejdál, a pak se pro ni rozeběhne. Po úspěšném „lovu“ ji s vítězoslavným výrazem donese zase ke mně a očekává, že ji zase pošlu co nejdál. Klidně 10x po sobě.

Když vařím (nebo dělám něco jiného v kuchyni), vaří se mnou. Očividně ví, k čemu jsou mísy a hrnce. Každou chvíli v nich něco míchá. Když mu ráno vařím čaj, natahuje se po sáčku, aby jej mohl sám dát do hrnečku.

Read more

Spinká jako miminko

spinkající miminko Použil ve vašem okolí někdo podobné přirovnání? Pokud ano, dá se jen těžko odhadovat, co tím dotyčný myslel. Uznávám tento příměr pouze v případě, kdy má být odrazem roztomilosti. Spící miminko je totiž roztomilé hodně (zejména to vlastní).

Pokud ale někdo použije toto přirovnání jako přání toho, aby se dobře vyspal, nikdy v životě zřejmě o podstatě spánku miminek neslyšel. Uvedu tedy zažité nesmysly na pravou míru.

Read more

Nošení miminka / Jak jsem začala nosit

Miminko v nosítku pod mikinouSyna nosím už více než tři čtvrtě roku. Kočárek nikdy neměl rád, takže se v něm vozí jen výjimečně u babiček. Občas mi to bylo trochu líto, protože to znamenalo, že s ním nikdo ze známých nemůže jít na procházku beze mě (s babičkami to ještě nedávno sám zvládal), abych si trošku oddechla. Neseděl v něm už dobré tři měsíce a zhruba stejně dlouho jsem upřímně ráda, že mám rádo se nosící miminko a vážím si toho.

První měsíc (možná dva) jeho života jsme kočárek zkoušeli jen do chvíle, než ho začal opravdu hlasitě bojkotovat. Aby ne… Vypravit se ven znamenalo nabalit dítě do zimního (narodil se v únoru), snést ho v těch vrstvách na ulici k autu, ve kterém čekal vymrzlý kočárek, ten rozložit (to se s dítětem v náručí dělá opravdu dobře) a uložit do něj syna, kterého tenhle proces naštval natolik, že už se v kočárku neuklidnil. V domě ani v bytě nemáme místo ani na sporťák, natož na podvozek s korbičkou. Velice rychle jsme tedy začali řešit procházky nošením.

Na to, že budu své dítě nosit, jsem se těšila už v těhotenství. V nošení mi nezabránilo ani hojící se břicho po císařském řezu. První taková procházka proběhla necelý týden po (částečném) vytažení stehů a dala mi zabrat. S každou další už to ale bylo (z pohledu mé jizvy) jen lepší. Z pohledu miminka to bylo složitější, protože jsem jako neznalec nejprve sáhla po visítku, ale o tom už níže.

Visítko, šátek, ergonomické nosítko a návrat k šátku

Jako první jsme doma bohůmžel měli visítko, tedy neergonomické nosítko, které je lepší vůbec nepoužívat. Jedno jsem si koupila sama, další dvě jsem následně dostala od známých. To mě mohlo varovat spolu s cenou neergonomický vs. ergonomických nosítek. Visítka se dají sehnat i za pětinu ceny ergonomických nosítek. Naštěstí jsme jej použili jen párkrát a syn nám dal jasně najevo, že je mu nepohodlné (prostě prokřičel půl procházky a vyžadoval, abychom ho místo v nosítku nesli v rukou). Rychle jsme tedy zjistili, jak to s těmi visítky je, a odložili je hodně hluboko do skříně.

Mezitím jsem začala shánět šátek, který by mi usnadnil nošení syna zejména doma. Malý je opravdu hodně kontaktní miminko, které se první měsíc vůbec nenechalo odložit. Připoutat si jej na hrudník mi připadalo jako přirozené řešení této situace. Ještě v šestinedělí jsem tedy sehnala šátek Babylonia Tricot-Slen. Naučit se pár potřebných úvazů mi nezabralo mnoho času. Na internetu existuje vícero stránek, které ukazují, jak na to. Ze začátku jsme si oblíbili kolébku, avšak syn z ní rychle vyrostl. Plynule jsme ji nahradili základním úvazem kříž s kapsou uvnitř, ten ostatně používáme dodnes. Na výlety jsem si oblíbila i kříž s kapsou navenek.

Read more

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Read more