Archiv pro štítek: spánek

solter_slzy-raneho-detstvi
(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Slzy raného dětství (Aletha Solter)

Tuto knížku jsem si přečetla poté, co mě velice zaujala dříve vydaná knížka stejné autorky – Moudrost raného dětství. Pokud jsem tehdy měla nějaké pochybnosti o špatném vlivu potlačování pláče miminek na psychiku a spánek (viz má slova v recenzi napsané krátce po dočtení), tato kniha je zcela zaplašila. O uvedení načtených informací do praxe jsem psala v článku Spánek a pláč.

Tento článek není pouze klasickou recenzí, ale pojednává i o pláči a vzteku u malých dětí jako takových, o tom, co stresuje miminka a batolata a o zdravém léku jménem pláč, který bývá mylně interpretován a potlačován.

 
(Ne)výchova, Péče, Porod a porodnictví

Nás to taky nezabilo!

„Nás to taky nezabilo!“
„Ale my ti taky dělali xyz a seš normální!“
„Ale my s tebou taky prováděli zyx a žiješ!“
„Za nás tohle neexistovalo a taky jsme to přežili!“

Napadlo vás třeba, že vás celý život bolí záda právě z toho, že vás někdo v kojeneckém věku brzo posazoval nebo vás vodil za ruce? Napadlo vás, že si s rodiči nerozumíte tolik, jak byste si přáli, případně jste se v pubertě potýkali sami se sebou hůře než vrstevníci právě proto, že vás někdo jako mimino nechával řvát o samotě místo toho, aby vám dal bezpečí náruče? Právě o tom, co nás přece nezabilo, co jsme přežili a co je považováno za normální, avšak vůbec to není dobré, bude tento článek.

 
(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

 
(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Kniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

 
Nošení v šátku i v nosítku

Proč už nechci kočárek

V minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

 
Ze života

12. měsíc s miminkem

Roční srovnání a ohlédnutí se zpět za rokem mateřství si nechám do samostatného článku. V tomto se budu věnovat jen poslednímu měsíci u malého.

dvanáctý měsícSníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.

Malý ušel svůj první půlkilometr venku. Skoro běhá a venku ho chodit také celkem baví. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí, a jsou z něj na větvi. Je to sranda. V roce už není sice nic překvapivého na tom, že dítě chodí, ale když někdo slyšel, že ten náš rošťák začal ťapkat v 10 měsících, docela koukal :) Krom toho je syn stále celkem malý, takže mě udivené pohledy moc nepřekvapují.

 
Ze života

Spinká jako miminko

spinkající miminko Použil ve vašem okolí někdo podobné přirovnání? Pokud ano, dá se jen těžko odhadovat, co tím dotyčný myslel. Uznávám tento příměr pouze v případě, kdy má být odrazem roztomilosti. Spící miminko je totiž roztomilé hodně (zejména to vlastní).

Pokud ale někdo použije toto přirovnání jako přání toho, aby se dobře vyspal, nikdy v životě zřejmě o podstatě spánku miminek neslyšel. Uvedu tedy zažité nesmysly na pravou míru.

 
Nošení v šátku i v nosítku

Jak jsem začala nosit

Syna nosím už více než tři čtvrtě roku. Kočárek nikdy neměl rád, takže se v něm vozí jen výjimečně u babiček. Občas mi to bylo trochu líto, protože to znamenalo, že s ním nikdo ze známých nemůže jít na procházku beze mě (s babičkami to ještě nedávno sám zvládal), abych si trošku oddechla. Neseděl v něm už dobré tři měsíce a zhruba stejně dlouho jsem upřímně ráda, že mám rádo se nosící miminko a vážím si toho.

První měsíc (možná dva) jeho života jsme kočárek zkoušeli jen do chvíle, než ho začal opravdu hlasitě bojkotovat. Aby ne… Vypravit se ven znamenalo nabalit dítě do zimního (narodil se v únoru), snést ho v těch vrstvách na ulici k autu, ve kterém čekal vymrzlý kočárek, ten rozložit (to se s dítětem v náručí dělá opravdu dobře) a uložit do něj syna, kterého tenhle proces naštval natolik, že už se v kočárku neuklidnil. V domě ani v bytě nemáme místo ani na sporťák, natož na podvozek s korbičkou. Velice rychle jsme tedy začali řešit procházky nošením.

 
Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

O uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.