Slovanská máma

šátkování

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

Rok s miminkem

První narozeniny - Lego DuploSe synem jsme oslavili jeho první narozeniny. Žádná oslava v tom duchu, v jakém si ji hodně lidí představí, se ale nekonala. Ročnímu dítěti je opravdu jedno, že se právě před rokem narodilo. S tím jsme k tomu přistupovali. Zdravý dort (bez cukru podle tohoto receptu) jsem připravovala hlavně proto, abych ve vyrábění dortů získala nějakou praxi. Můj první dort podle toho taky vypadal. Syn by ho ale nejspíš nejedl, ani kdyby se povedl sebevíc. Trápí už ho zase lezoucí zuby, takže si sotva líznul krému. Kvůli zubům jsme ostatně „oslavu“ posunuli, protože něco slavit, když se dítě od bolesti celý den vzteká, není vážně k ničemu.

Náš dárek se mu ale líbil více, než jsme čekali a doufali. Lego (a jemu podobné stavebnice) máme rádi a Duplo si velice rychle oblíbil i syn. Hrajeme si s ním teď všichni, jakmile se k tomu naskytne příležitost, a já mám proto důvod sehnat v dohledné době další :)

Rok s miminkem za námi

Dítě udělá během prvního roku svého života neuvěřitelný vývojový skok. Než jsme si zvykli, že je s námi, už se z nečinně ležícího (ve skutečnosti ke mně se tulícího) miminka stal zvědavec přetáčející se na bříško. Poté už následoval jeden pokrok za druhým – příkrmy, pérování na čtyřech, lezení, sezení, stání, chůze. Jak to u nás vypadalo měsíc po měsíci, si můžete přečíst v pravidelných přehledech. Tady jen rychlý souhrn:

Nošení miminka / Proč už nechci kočárek

Miminko v nosítkuV minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

Kontakt s miminkem

Je blízko. Cítím každý náznak spokojenosti či nespokojenosti, stejně tak vnímám jeho tepelný komfort. To platí ve všech případech. Dále uvádím, jak to u nás chodí na procházkách, na které nechodíme, aby malý spal, ale aby pozoroval svět. Přes den spí doma v šátku, ale o tom až níže.

Povídám si s ním, popisuji, co cestou vidíme, okolo čeho zrovna jdeme, kam půjdeme dál, co budeme dělat. Jak bych si ale mohla povídat s dítětem, které sedí půl metru přede mnou a odděluje nás střecha kočárku (v případě sporťáku/golfáče)?

S tím souvisí i rozhled miminka. To, které jen nečinně leží v hlubokém kočárku, vidí na stříšku, možná na nebe, koruny stromů a na mámu, která je pro ně prostě daleko, jinak ze světa nevidí de facto nic. Miminko ve sporťáku vidí všechno možné, ale na mámu zase nevidí vůbec. Svět okolo sebe pozoruje, ale máma vůbec nevidí, na co zrovna kouká a tak mu to nepopíše. Miminko se u mámy v šátku/nosítku cítí v bezpečí a z její perspektivy objevuje a pozoruje svět. Máma si zase s dítětem může povídat, což jistě podporuje jejich vzájemný vztah.

12. měsíc s miminkem

Roční srovnání a ohlédnutí se zpět za rokem mateřství si nechám do samostatného článku. V tomto se budu věnovat jen poslednímu měsíci u malého.

dvanáctý měsícSníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.

Malý ušel svůj první půlkilometr venku. Skoro běhá a venku ho chodit také celkem baví. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí, a jsou z něj na větvi. Je to sranda. V roce už není sice nic překvapivého na tom, že dítě chodí, ale když někdo slyšel, že ten náš rošťák začal ťapkat v 10 měsících, docela koukal :) Krom toho je syn stále celkem malý, takže mě udivené pohledy moc nepřekvapují.

dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc
 

Mezi jeho oblíbené hry patří aportování. Není divu. Už když byl v břiše, říkali jsme mu štěně (sice vlčí štěně, ale v tom asi miminko nevidí rozdíl), tak se jako štěně prostě chová :) Donese mi hračku, kterou mám poslat co nejdál, a pak se pro ni rozeběhne. Po úspěšném „lovu“ ji s vítězoslavným výrazem donese zase ke mně a očekává, že ji zase pošlu co nejdál. Klidně 10x po sobě.

Když vařím (nebo dělám něco jiného v kuchyni), vaří se mnou. Očividně ví, k čemu jsou mísy a hrnce. Každou chvíli v nich něco míchá. Když mu ráno vařím čaj, natahuje se po sáčku, aby jej mohl sám dát do hrnečku.

O šesté nemoci i běžném nachlazení

Původně jsem chtěla poznatky o šesté nemoci sepsat do samostatného článku, avšak syna později postihlo ještě nachlazení, které mělo s průběhem šesté nemoci mnoho společných rysů, takže jsem se rozhodla zkušenosti sepsat do společného článku.

Každá nemoc u miminka představuje zátěž pro něj samotné i pro rodiče. Z mého pohledu je určitě dobré si o běžných nemocech u kojenců a malých dětí něco dopředu přečíst. Není třeba se hned děsit toho, že je všechny zrovna to vaše dítko chytne. Já se třeba o existenci šesté nemoci dozvěděla ještě před těhotenstvím, kdy ji prodělala holčička v blízkém příbuzenstvu. Tehdy jsem o ní slyšela úplně poprvé a více méně mě toto seznámení s ní připravilo na situaci, kdy šestá nemoc propukla u syna – neměla jsem důvod vyšilovat.

Šestá nemoc

Šestá dětská nemoc (xanthema subitum či roseola infantum) je virové infekční onemocnění způsobené lidským herpesvirem 6 (HHV6). Můžeme se setkat i s lidovým označením spalničky nemluvňat. Obvykle propukne u dětí ve věku 6 měsíců až 2 roky. Vir se přenáší nejčastěji slinami od ostatních členů rodiny, případně vzduchem. Inkubační doba je nejčastěji 10-14 dnů.

Nošení miminka / Jak jsem začala nosit

Miminko v nosítku pod mikinouSyna nosím už více než tři čtvrtě roku. Kočárek nikdy neměl rád, takže se v něm vozí jen výjimečně u babiček. Občas mi to bylo trochu líto, protože to znamenalo, že s ním nikdo ze známých nemůže jít na procházku beze mě (s babičkami to ještě nedávno sám zvládal), abych si trošku oddechla. Neseděl v něm už dobré tři měsíce a zhruba stejně dlouho jsem upřímně ráda, že mám rádo se nosící miminko a vážím si toho.

První měsíc (možná dva) jeho života jsme kočárek zkoušeli jen do chvíle, než ho začal opravdu hlasitě bojkotovat. Aby ne… Vypravit se ven znamenalo nabalit dítě do zimního (narodil se v únoru), snést ho v těch vrstvách na ulici k autu, ve kterém čekal vymrzlý kočárek, ten rozložit (to se s dítětem v náručí dělá opravdu dobře) a uložit do něj syna, kterého tenhle proces naštval natolik, že už se v kočárku neuklidnil. V domě ani v bytě nemáme místo ani na sporťák, natož na podvozek s korbičkou. Velice rychle jsme tedy začali řešit procházky nošením.

Na to, že budu své dítě nosit, jsem se těšila už v těhotenství. V nošení mi nezabránilo ani hojící se břicho po císařském řezu. První taková procházka proběhla necelý týden po (částečném) vytažení stehů a dala mi zabrat. S každou další už to ale bylo (z pohledu mé jizvy) jen lepší. Z pohledu miminka to bylo složitější, protože jsem jako neznalec nejprve sáhla po visítku, ale o tom už níže.

Visítko, šátek, ergonomické nosítko a návrat k šátku

Jako první jsme doma bohůmžel měli visítko, tedy neergonomické nosítko, které je lepší vůbec nepoužívat. Jedno jsem si koupila sama, další dvě jsem následně dostala od známých. To mě mohlo varovat spolu s cenou neergonomický vs. ergonomických nosítek. Visítka se dají sehnat i za pětinu ceny ergonomických nosítek. Naštěstí jsme jej použili jen párkrát a syn nám dal jasně najevo, že je mu nepohodlné (prostě prokřičel půl procházky a vyžadoval, abychom ho místo v nosítku nesli v rukou). Rychle jsme tedy zjistili, jak to s těmi visítky je, a odložili je hodně hluboko do skříně.

Mezitím jsem začala shánět šátek, který by mi usnadnil nošení syna zejména doma. Malý je opravdu hodně kontaktní miminko, které se první měsíc vůbec nenechalo odložit. Připoutat si jej na hrudník mi připadalo jako přirozené řešení této situace. Ještě v šestinedělí jsem tedy sehnala šátek Babylonia Tricot-Slen. Naučit se pár potřebných úvazů mi nezabralo mnoho času. Na internetu existuje vícero stránek, které ukazují, jak na to. Ze začátku jsme si oblíbili kolébku, avšak syn z ní rychle vyrostl. Plynule jsme ji nahradili základním úvazem kříž s kapsou uvnitř, ten ostatně používáme dodnes. Na výlety jsem si oblíbila i kříž s kapsou navenek.

Ke čtení / Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloffové jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.