Archiv pro štítek: období prvního vzdoru

(Ne)výchova, Péče, Porod a porodnictví

Nás to taky nezabilo!

Z univerzálních odpovědí tohoto typu mi naskakuje husí kůže. Člověk je uslyší všude možně, častěji jsem se s nimi začala setkávat ale až ve chvíli, kdy jsem hledala informace a podklady pro své články o porodech, porodnictví, kontaktním rodičovství a výchově dětí, o správném fyziologickém vývoji kojenců, o kojení, zkrátka v době, kdy jsem se smiřovala s nedávným císařem a na břiše mi usínalo náročnější miminko.

„Nás to taky nezabilo!“
„Ale my ti taky dělali xyz a seš normální!“
„Ale my s tebou taky prováděli zyx a žiješ!“
„Za nás tohle neexistovalo a taky jsme to přežili!“

Napadlo vás třeba, že vás celý život bolí záda právě z toho, že vás někdo v kojeneckém věku brzo posazoval nebo vás vodil za ruce? Napadlo vás, že si s rodiči nerozumíte tolik, jak byste si přáli, případně jste se v pubertě potýkali sami se sebou hůře než vrstevníci právě proto, že vás někdo jako mimino nechával řvát o samotě místo toho, aby vám dal bezpečí náruče? Právě o tom, co nás přece nezabilo, co jsme přežili a co je považováno za normální, avšak vůbec to není dobré, bude tento článek.

(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Kniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

Ze života

16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.