Říkala jsem si, že bych ráda udržela měsíční přehledy do 2 let, tak doháním poslední 3 měsíce v tomto článku, ať je to komplet :)
Vlče nemá nejšťastnější a nejklidnější období. Lezou mu pětky a lezou stejně pomalu jako všechny předchozí zuby, ne-li pomaleji. Už minimálně 3 měsíce je z toho protivný, resp. mám za to, že zuby odstartovaly to pravé období prvního vzdoru. To předchozí okolo 15m byl jen slabý odvar, ale zřejmě může být hůř (soudě podle hrůzostrašných historek známých i z internetu).
22. měsíc
Celý den se točil (a stále točí) okolo menších či větších záchvatů vzteku:
Nějak nestíhám. Konceptů mám rozepsaných více než dost (zde i na svém druhém blogu), malý mi ale moc času nenechává. Přes den spí méně než dřív (ale stále jsem za občasné 2 hodiny velice ráda!) a večer se mu poslední dobou nechce moc usínat, takže to končí tak, že usneme oba. Hůře se mu spí také v noci, nejspíš pro lezoucí trojky. Mnohokrát jsem narazila na to, že to jsou nejhorší zuby, a musím to potvrdit.
Zvládli jsme s Vlčetem další flákací dovolenou u jedněch praprarodičů, stihli pár výletů a hlavně jsem se po dvou letech dostala na koncert, ba co více – hned na dva koncerty (venkovní samozřejmě, z toho jeden bez techniky, takže to o uši opravdu nebylo) a living history akci. Chvílemi to s tím uvztekaným batoletem bylo náročné, ale většinou stačí nemít přehnaná očekávání a vyjde to :) Mimoto jsme s malým po roce znovu stanovali a byl z toho tak nadšený, že si to plánujeme ještě do zimy párkrát zopakovat.
Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)
Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 
Během února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.
Sníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.
Konec roku stál za prd. Nachcípaní jsme byli všichni. Já jako poslední, ale vlezlo to i na mě. To musel být nějaký superbacil, jinak si to neumím vysvětlit. Předtím se o mě nepokoušel ani náznak nachlazení dobrých 5 let. Jistě v tom bude svou roli hrát i stres, kterého se mi s malým občas dostává více než dost :)
Oslavili jsme desáté výročí našeho vztahu, resp. „oslavili“ tím, že jsme si připili vodou. Cokoli jiného by v ten den i dnech následujících vyhodnotil můj žlučník jako pokyn k dalšímu záchvatu. Malý se potýká se separační úzkostí a prořezávajícími zuby, které dávají zabrat nejen jemu. Tenhle měsíc byl prostě na palici.
Říjen nám dal zabrat. Malého postihla šestá nemoc, takže více než týden jsem neměla nárok na nic jiného než ho mít neustále u sebe. O tom ale podrobněji níže. Jinak jsme oslavili Mokošin svátek, na který už byl malý naštěstí jakž takž v kondici. Mrzutost u něj však přetrvává od horeček až do dnešních dnů.
Září jsme projezdili, procestovali a uteklo velice rychle. Než jsme stihli naplánovat další víkendové stanování, už jsme odjížděli na dovolenou. Pravda, moc se nám v jeho začátku nechtělo ven kvůli vedrům, za to jsme si ale užili týden v horách s prakticky ideálním počasím. Pršet začalo až poslední den :)
Srpen utekl jako voda. Promrhaný čas z července jsme doháněli, co to šlo. Stihli jsme i pár výletů včetně stanování. Nejvíc času samozřejmě zabral malý, který se rozhodl, že udělá pořádný skok kupředu, avšak stále zůstane i tím kontaktním a samostatně nespícím miminkem. Jinými slovy nestíhám(e) krom starání se o něj takřka vůbec nic :)
Červenec je za námi a doufám, že tím všechno špatné, co se v něm přihodilo, končí. Bez nadsázky to byl jeden z nejhorších měsíců vůbec a malý v tom rozhodně prsty nemá. Sešel se nám jeden úraz, který následoval druhý úraz, téměř čtyřdenní žlučníkový záchvat (o tom podrobněji níže) a do toho odcizené doklady a lítání po úřadech. Prostě dovolená a volno k nezaplacení…
Až si říkám, zda vůbec tento měsíc psát zvlášť, zda ho nespojit s tím dalším. Nějak se toho sešlo tolik, že chyběl čas sepsat tento přehled v obvyklém termínu.