Karetkování mi zabírá hodně volného času a panující vedra mi zase berou chuť psát, takže tentokrát vezmu měsíční přehled jen stručně.
Nočník slavil úspěch měsíc, pak nastal velmi nepříjemný bojkot, který trvá dodnes. Vztekáme se u toho oba. Bez plenky jedeme dál, jen každou chvíli uklízím nehody, a když jdeme ven, musím to hlídat já. Vlastně je to jen takové pokračování bezplenkovky, jen je to poté, co si jeden celý měsíc nosil sám nočník, velmi psychicky náročné.
Zvládli jsme navštívit všechny příbuzné, dokonce i dvě tříhodinové cesty autem zvládl malý celkem v pohodě (po tom všem cestování se asi tomu vzdoru nemůžu divit, ač se mu všude líbilo).
Zdolal část kopce na Ruprechtický špičák (prakticky polovinu toho největšího stoupání) a jinak s námi zvládl pár dalších výletů.
Navštívili jsme pražskou zoo, úspěch slavili pouze netopýři, želvy a plyšový krokodýl.
Nejoblíbenější hračkou je stále Lego, s tím si hrajeme všichni každou chvíli, pak velká tatrovka a plyšová liška, divočák a kachna (+ v autě slepice).
Začali jsme také s kreslením a přiřazováním stejných obrázků k sobě (máme takové to dřevěné pexeso).
Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)
Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 
Během února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.
Sníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.
Konec roku stál za prd. Nachcípaní jsme byli všichni. Já jako poslední, ale vlezlo to i na mě. To musel být nějaký superbacil, jinak si to neumím vysvětlit. Předtím se o mě nepokoušel ani náznak nachlazení dobrých 5 let. Jistě v tom bude svou roli hrát i stres, kterého se mi s malým občas dostává více než dost :)
Oslavili jsme desáté výročí našeho vztahu, resp. „oslavili“ tím, že jsme si připili vodou. Cokoli jiného by v ten den i dnech následujících vyhodnotil můj žlučník jako pokyn k dalšímu záchvatu. Malý se potýká se separační úzkostí a prořezávajícími zuby, které dávají zabrat nejen jemu. Tenhle měsíc byl prostě na palici.
Říjen nám dal zabrat. Malého postihla šestá nemoc, takže více než týden jsem neměla nárok na nic jiného než ho mít neustále u sebe. O tom ale podrobněji níže. Jinak jsme oslavili Mokošin svátek, na který už byl malý naštěstí jakž takž v kondici. Mrzutost u něj však přetrvává od horeček až do dnešních dnů.