Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.
Jak se to období prvního vzdoru projevuje? Nejčastěji ječením a křičením. Klidně i celý den. Požádám ho o něco – poslechne a následně se urazí a křičí nebo vztekle brblá, případně si alespoň uraženě sedne na zadek – doma, na ulici, na hřišti, na návštěvě, prostě všude bez ohledu na okolnosti. Taky rád hází věcmi, takovým tím typickým vzteklým pohybem. Tyto projevy jsou ještě vcelku úsměvné a roztomilé. Horší to bývá, když se mu celý den nic nelíbí a opravdu ječí, ať už se děje cokoli – chce jíst, nechce jíst, chce pít, nechce pít, chce se mazlit, nechce se mazlit, jdeme ven, jsme doma, chci jít jinam než on, chci dělat něco jiného než on, potřebuji uvařit a nemám čas si ho v tu chvíli všímat tolik, jak by chtěl, a tak dále. Je to na palici. Víc než samotné zuby v minulých měsících (část z té protivnosti mají na svědomí i nyní).
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 
Během února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.
Sníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.
Konec roku stál za prd. Nachcípaní jsme byli všichni. Já jako poslední, ale vlezlo to i na mě. To musel být nějaký superbacil, jinak si to neumím vysvětlit. Předtím se o mě nepokoušel ani náznak nachlazení dobrých 5 let. Jistě v tom bude svou roli hrát i stres, kterého se mi s malým občas dostává více než dost :)
Oslavili jsme desáté výročí našeho vztahu, resp. „oslavili“ tím, že jsme si připili vodou. Cokoli jiného by v ten den i dnech následujících vyhodnotil můj žlučník jako pokyn k dalšímu záchvatu. Malý se potýká se separační úzkostí a prořezávajícími zuby, které dávají zabrat nejen jemu. Tenhle měsíc byl prostě na palici.
Říjen nám dal zabrat. Malého postihla šestá nemoc, takže více než týden jsem neměla nárok na nic jiného než ho mít neustále u sebe. O tom ale podrobněji níže. Jinak jsme oslavili Mokošin svátek, na který už byl malý naštěstí jakž takž v kondici. Mrzutost u něj však přetrvává od horeček až do dnešních dnů.
Září jsme projezdili, procestovali a uteklo velice rychle. Než jsme stihli naplánovat další víkendové stanování, už jsme odjížděli na dovolenou. Pravda, moc se nám v jeho začátku nechtělo ven kvůli vedrům, za to jsme si ale užili týden v horách s prakticky ideálním počasím. Pršet začalo až poslední den :)
Srpen utekl jako voda. Promrhaný čas z července jsme doháněli, co to šlo. Stihli jsme i pár výletů včetně stanování. Nejvíc času samozřejmě zabral malý, který se rozhodl, že udělá pořádný skok kupředu, avšak stále zůstane i tím kontaktním a samostatně nespícím miminkem. Jinými slovy nestíhám(e) krom starání se o něj takřka vůbec nic :)