Archiv pro štítek: kontaktní rodičovství

(Ne)výchova, Péče, Porod a porodnictví

Nás to taky nezabilo!

„Nás to taky nezabilo!“
„Ale my ti taky dělali xyz a seš normální!“
„Ale my s tebou taky prováděli zyx a žiješ!“
„Za nás tohle neexistovalo a taky jsme to přežili!“

Napadlo vás třeba, že vás celý život bolí záda právě z toho, že vás někdo v kojeneckém věku brzo posazoval nebo vás vodil za ruce? Napadlo vás, že si s rodiči nerozumíte tolik, jak byste si přáli, případně jste se v pubertě potýkali sami se sebou hůře než vrstevníci právě proto, že vás někdo jako mimino nechával řvát o samotě místo toho, aby vám dal bezpečí náruče? Právě o tom, co nás přece nezabilo, co jsme přežili a co je považováno za normální, avšak vůbec to není dobré, bude tento článek.

montessori-v-kuchyni
(Ne)výchova, Aktivity doma

Jak zabavit dítě nejen při vaření

Jak zabavit jedno dítě, když je potřeba uvařit? Jednoduše. Menší miminka (tak do cca 6-9m) budou se zájmem sledovat, co děláte. Větší miminka a čerstvá batolata (tak do 18-21m) si vystačí s tím, že jim dáte možnost hrát si s dostupným nádobím. Ti starší si mohou pomalu začít sami všechno zkoušet. Tak to alespoň děláme a funguje to perfektně. Vést dítě k samostatnosti je důležité a nemusíte čekat, až mu bude 5, 7, 10 let. Je to přirozený vývoj v souladu s konceptem kontinua i s Montessori pedagogikou, jak jsem nedávno zjistila.

Děti chtějí pomáhat, chtějí být ve středu dění, chtějí se učit nápodobou, chtějí si všechno vyzkoušet. Myslet si, že dítěti nejlépe prospějí jeho vlastní hračky a že dospělácké činnosti by ho nudily nebo že je na všechno ve 2, 3, 4 letech ještě malé, je mylné. V tomto článku najdete tipy na aktivity v kuchyni pro děti od cca 18-21 měsíců.

(Ne)výchova, Ze života

Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

(Ne)výchova, Ze života

Nešahej na to, budeš mokrý

Venku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Kniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Ze života

Rok s miminkem

První narozeniny - Lego DuploSe synem jsme oslavili jeho první narozeniny. Žádná oslava v tom duchu, v jakém si ji hodně lidí představí, se ale nekonala. Ročnímu dítěti je opravdu jedno, že se právě před rokem narodilo. S tím jsme k tomu přistupovali. Zdravý dort (bez cukru podle tohoto receptu) jsem připravovala hlavně proto, abych ve vyrábění dortů získala nějakou praxi. Můj první dort podle toho taky vypadal. Syn by ho ale nejspíš nejedl, ani kdyby se povedl sebevíc. Trápí už ho zase lezoucí zuby, takže si sotva líznul krému. Kvůli zubům jsme ostatně „oslavu“ posunuli, protože něco slavit, když se dítě od bolesti celý den vzteká, není vážně k ničemu.

Náš dárek se mu ale líbil více, než jsme čekali a doufali. Lego (a jemu podobné stavebnice) máme rádi a Duplo si velice rychle oblíbil i syn. Hrajeme si s ním teď všichni, jakmile se k tomu naskytne příležitost, a já mám proto důvod sehnat v dohledné době další :)

Rok s miminkem za námi

Dítě udělá během prvního roku svého života neuvěřitelný vývojový skok. Než jsme si zvykli, že je s námi, už se z nečinně ležícího (ve skutečnosti ke mně se tulícího) miminka stal zvědavec přetáčející se na bříško. Poté už následoval jeden pokrok za druhým – příkrmy, pérování na čtyřech, lezení, sezení, stání, chůze. Jak to u nás vypadalo měsíc po měsíci, si můžete přečíst v pravidelných přehledech. Tady jen rychlý souhrn:

Nošení v šátku i v nosítku

Proč už nechci kočárek

V minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

Péče, Ze života

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Před narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
Nošení v šátku i v nosítku

Jak jsem začala nosit

Syna nosím už více než tři čtvrtě roku. Kočárek nikdy neměl rád, takže se v něm vozí jen výjimečně u babiček. Občas mi to bylo trochu líto, protože to znamenalo, že s ním nikdo ze známých nemůže jít na procházku beze mě (s babičkami to ještě nedávno sám zvládal), abych si trošku oddechla. Neseděl v něm už dobré tři měsíce a zhruba stejně dlouho jsem upřímně ráda, že mám rádo se nosící miminko a vážím si toho.

První měsíc (možná dva) jeho života jsme kočárek zkoušeli jen do chvíle, než ho začal opravdu hlasitě bojkotovat. Aby ne… Vypravit se ven znamenalo nabalit dítě do zimního (narodil se v únoru), snést ho v těch vrstvách na ulici k autu, ve kterém čekal vymrzlý kočárek, ten rozložit (to se s dítětem v náručí dělá opravdu dobře) a uložit do něj syna, kterého tenhle proces naštval natolik, že už se v kočárku neuklidnil. V domě ani v bytě nemáme místo ani na sporťák, natož na podvozek s korbičkou. Velice rychle jsme tedy začali řešit procházky nošením.

koncept-kontinua
(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Koncept kontinua (Jean Liedloff)

Na knihu Jean Liedloff jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).

Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

O uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.