Slovanská máma

císařský řez

Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

Novorozená ručičkaPo roce jsem už s tím, že první porod, který jsem si malovala jako spontánní a zcela přirozený, skončil po sérii lékařských zásahů císařem, tak nějak vyrovnaná. To smíření se však trvalo měsíce, ačkoli se naštěstí nejednalo o nijak dramatické stavy, jen o občasné dlouhé úvahy po večerech a nocích. Co se občas někde (většinou náhodou) dočtu, mě ale stále zaráží.

Miminkovské weby čtu jen zcela výjimečně, když na ně narazím při hledání informací, případně inspirace pro nový článek. Tak tomu bylo v tomto případě. Dočetla jsem se totiž v několika diskuzích takové názory, že žena, která porodila císařem:

  • to měla v pohodě, na rozdíl od těch, které rodily vaginálně
  • to měla bezbolestný
  • nerodila doopravdy
  • je neschopná/horší matka
  • připravila dítě o jeden z nejdůležitějších zážitků
  • ohrozila vztah mezi sebou a dítětem
  • ohrozila bezproblémový vývoj dítěte, zejména ten psychický.

To myslí někdo vážně?!

Rodila jsem císařem. Měla jsem to v pohodě a bezbolestně? Neřekla bych. Dvě noci po sobě jsem nespala, 26 hodin jsem pociťovala kontrakce, které se opravdu rozjely na zajímavou úroveň (většina žen se shoduje na tom, že po vyvolávací tabletě a infuzi oxytocinu jsou kontrakce neúnosně velké a nepřirozeně bolestivé). Zatím to nemám s čím srovnávat, ale nemohu říct, že by to bylo bezbolestné.

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Přirozený porod vs. CS (6) / Šestinedělí po císařském řezu

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.

Přirozený porod vs. CS (5) / Jak jsem rodila v Neratovicích

maly3Tento seriál nenese svůj název pro nic za nic. Vzpomínám si, jak jsem jako hloupoučký středoškolák kdysi prohlásila, že nechci rodit jinak než císařem. Z tohoto postoje jsem samozřejmě vyrostla hodnou chvíli před tím, než jsem otěhotněla. Vzpomněla jsem si však na něj někdy okolo čtvrtého nebo pátého měsíce, kdy mi v hlavě naskočila myšlenka, že za žádnou cenu nechci rodit císařem. Přece dokážu porodit své dítě normální cestou. Zda to byla předtucha či jen obyčejná obava, to se neodvažuji soudit.

Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích

Jak jsem se zmínila v minulé části, do neratovické porodnice jsem začala jezdit na pravidelné kontroly jednou týdně. Brala jsem to jako příjemné rozptýlení na mateřské a aspoň jsem si procvičovala řízení. Po zkušenostech jiných lidí mě příjemně překvapilo už jen to, že se monitory natáčely nejčastěji v sedě, což mi bylo nejpohodlnější. Žádné nucení do polohy, která by mi nevyhovovala. Sestřička, která je obstarávala, se chovala neuvěřitelně mile, takže povinných 20 minut vždy uběhlo jako voda a já se tak trochu na další návštěvu i těšila. Vše se zdálo být v pořádku a papírový termín porodu se rychle blížil.

Porodní plán

Nastal čas sepsat porodní plán, se kterými v Neratovicích nemívají problém a snaží se je dodržovat. Nu, musím se nevesele smát, když si ho teď připomínám, je to docela ironické čtení. Nicméně třeba bude pro někoho inspirací k vlastnímu.