Archiv pro štítek: cestování

Ze života

Znovu s batoletem v zimě na hory? Děkuji, nechci.

Rozhodně ne tuto zimu. Kdybych tento článek měla dopsat hned po návratu, bylo by to nechci daleko důraznější. Čas otupuje všechno. Bude-li nějaké příště, mám se ale z čeho poučit. V zimě jsme byli na horách poprvé (nejen s dítětem), možná proto jsem měla očekávání úplně jinde. Úplně mimo.

Shodou okolností jsme vyrazili na dva dny do Krkonoš. Krkonoše v sezóně (ať už letní nebo zimní) nemáme rádi a moc dobře víme proč. Náš pobyt začal tím, že jsme tři čtvrtě hodiny hledali místo k zaparkování. Nakonec se na centrálním parkovišti jedno našlo – tvořila ho rovná plocha ledu. Od parkoviště k chatě jsme vyrazili pěšky (že tam funguje něco jako svoz zavazadel jsme se dozvěděli až při odjezdu). Vlče jsme hodili na sáně, k němu jednu tašku, další tři tašky do rukou, dva batohy na záda a hurá půl kilometru do kopce. Nebylo by to tak strašné,  kdyby po té cestě každou chvíli nejelo nějaké auto s výjimečným povolením pro vjezd, normální smrtelník tam nesměl.

Výlety, Ze života

Aktivní dovolená s malým batoletem bez příkras

Už od jara minulého roku mi tu hnije koncept o tom, jak náročná byla dovolená s uvztekaným uzlíčkem v Jizerkách. Článek se týden od týdne stává méně aktuálním, ale měla jsem hotovou jeho podstatnou část, takže jej nakonec publikuji i přes zpoždění. Pro mě osobně to je i dobré připomenutí toho, jak to může vypadat a na co se mám při plánování další dovolené připravit.

Kapitoly článku pro navnazení:

  • Mámo, tohle nebal a kvokej! 
  • A chčije a chčije…
  • Ty si myslíš, že budu spát, kdy se ti to zrovna hodí?
  • Pojď, ve sklepě mám takový pěkný dětský koutek
  • Batole v podzemí
  • Poučení pro příště
Výlety, Ze života

Zemědělský dvorek v Dolní Lomné

O víkendu jsme se vypravili za beskydskou babičkou a při té příležitosti navštívili Zemědělský dvorek v Dolní Lomné. Otevírací doba měla začít až 1.6. (o tom jsme nevěděli), avšak hodný majitel nás po zavolání pustil dovnitř i tak (tímto ještě jednou děkujeme!). Nakonec jsme ani nebyli jediní, kdo se v tu samou chvíli o návštěvu zajímal. Určitě však patříme mezi ty návštěvníky ze vzdálenějších končin :)

V současné chvíli návštěvníci mohou spatřit měsíční tele i jeho velkou mámu, malé kůzle i dospělého kozla (stádo koz se to odpoledne páslo opodál), dvě neuvěřitelně přítulná, chlupatá a mazlivá štěňata, hejno kachňat i nějaké ty slepice a kohouty. Syna si nejvíce všímalo právě jedno ze štěňat a ze všech zvířátek ho zaujalo pouze kůzle a ten nejdivočejší kohout, za kterým se chystal vrhnout.

Ze života

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

Ze života

Jak dostat dítě ven a neskončit při tom v blázinci

MiminkoAč by se to z nadpisu mohlo zdát, nejde o to, že by se malému venku nelíbilo. Problém tkví jinde – v oblékání a dalších přípravách. Jen málokdy se poštěstí, aby se vypravování se ven obešlo bez dlouhého křiku a boje. Většinou na malého musíme být dva a on zároveň musí mít opravdu dobrou náladu. V ostatních případech to většinou probíhá tak, jak popisuji níže. Odchod ven má několik fází, které pokaždé probíhají víceméně stejně.

1) Částečně se oblékne máma.

Mám to snadné, i v zimě chodím ven jen v džínách a mikině. Jen když teploměr klesne pod -5°C a jdeme dál než do obchodu, beru si místo ní kabát. Tuto fázi malý většinou ignoruje a dál se věnuje svým záležitostem.

2) Máma připraví nezbytnosti ven.

Svačina, pití, foťák, peněženka, mobil (a taška na nákup). To jsou nezbytnosti, které musím pobalit, než se pustím do další fáze, protože jinak by se z našeho bytu ozýval křik tak dlouho, až by to vzbuzovalo nepříjemné otázky. Následuje příprava oblečení na ven pro malého.

2a) Převlékneme miminko.

Malého chytím, svléknu a posadím na nočník. Zatím dobrý, zradu, která přijde za chvíli, netuší. Plínku a bodýčko si nechá zapnout (většinou) bez problémů. U punčocháčů už začíná něco tušit. Když vezmu do ruky jeho kalhoty, boj začíná. V jeho případě zřejmě boj o život, jinak si to ječení neumím představit, v mém případě boj o duševní zdraví.

2b) Pokračujeme v oblékání.

Navléknout nohavice na nožky, kterými miminko kope okolo sebe, už jsem se naučila. Zapnout kšandu na knoflík u laclu je větší problém. Malý se točí všemi směry, aby se mi to nepovedlo, a je jedno, zda u toho leží nebo sedí u mě na klíně. U toho samozřejmě ječí jako siréna. Když se mi to konečně povede, přichází na řadu rukavice. Ty jsem se naučila dávat hned po kalhotách, jinak si malý sundá nasazovaný nákrčník a čepici. I ruce do rukávů bundy se strkají lépe.