Nešahej na to, budeš mokrý

Batole objevuje světVenku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

Vadí to, že je zmáčený, jemu nebo mně?
Vadí to, že se dítě ušpiní, zablátí, namočí jemu nebo rodiči?

Jistěže jen mně. Jistěže jen rodiči.

Každou chvíli to někde slýchám:

Nech toho, zašpiníš se (myšleno v přírodě o hlínu).
Nešahej na to, budeš mokrý/á.
Nešlapej tam, budeš mít špinavé boty.
Nechoď tam, spadneš a zašpiníš si kalhoty.

Už už bych chtěla napsat, že jsem to nikdy nepoužila, ale popravdě, kdo z nás to někdy neřekl? Třeba v případě, kdy míříte k někomu na návštěvu a nemáte náhradní oblečení? Jenže já to slýchám i během procházek, kdy ty děti na sobě mají oblečení do přírody. To, že budou mokré a špinavé, to vadí zejména rodičům. Dětem tento přístup brání v objevování světa, ve zjišťování toho, co to vlastně znamená být mokrý a špinavý. Když si jdou za svým a vyzkouší to, spojí si tuto zkušenost ne s tím, že by to bylo nepříjemné samo o sobě, ale s tím, že se to rodičům nelíbí, že potom zvyšují hlas, křičí a táhnou je zpátky domů pod záminkou, že si na sebe musí vzít něco čistého a suchého hned.

Read more