Strasti a slasti brzkého začátku bez plenek
Malý je bez plenek už téměř 5 měsíců (ač se objevilo jedno nepříjemné bojkotovací období). Moc toho nenamluví, takže veškeré říkání si o záchod, když nemá po ruce nočník, který by si přinesl, musím prostě poznat. Beru to jako takové pokračování bezplenkovky, která funguje na stejném principu :)
Pozitiva brzkého začátku bez plenek snad nemusím zdůrazňovat. Patří k nim:
- žádné pranice s batoletem (které se zesrané od hlavy k patě nechce nechat omýt),
- žádné nakupování plenek (i když mi je vozili, nebavilo mě hlídat, zda jich ještě máme dost),
- žádné balení plenek (na delší cestu velké zavazadlo navíc)
- méně generovaného odpadu (nebavilo mě vynášet odpadky 2-3x tak často než teď),
- a samozřejmě obdivné reakce okolí na to, že tak malé dítě nemá plenku :)
To poslední pozitivum je možná nejméně důležité, avšak velmi potěšující. Např. při návštěvě doktorky v roce a čtvrt nám byl položen dotaz, zda zkoušíme nočník. Přikývla jsem a odvětila, že malý už chodí bez plenek. Nevěřila nám, dokud jsem ho nesvlékla na vážení.
Brzký začátek bez plenek však přinesl i neméně starostí:
- Jak dá vědět venku, když to neumí říct? Rozpoznám to od běžného vzteku?
- Jak budu řešit dlouhé cesty autem/vlakem?
- Jak v noci? Dávat plenku preventivně, nebo ne?
- Jak řešit bojkot? Vrátit se k plenkám nebo vydržet?
Rozhodla jsem se to trošku rozepsat, třeba to někomu pomůže.
Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)
Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli 
Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Mám ráda dřevěné hračky a dříve jsem žila v příjemné iluzi, že ani jiné hračky doma mít nebudeme. To se samozřejmě nepovedlo. Každá nová dřevěná hračka je však oproti těm plastovým a textilním vítána s velkým nadšením, zejména mnou.
Syn od cca 4. měsíce miluje bourání věží ze všeho možného. Věděli jsme tedy, že ani u dřevěných kostek to nebude šlápnutí vedle.
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 
Článek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).
V článku 
