Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.
16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází
Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.
Jak se to období prvního vzdoru projevuje? Nejčastěji ječením a křičením. Klidně i celý den. Požádám ho o něco – poslechne a následně se urazí a křičí nebo vztekle brblá, případně si alespoň uraženě sedne na zadek – doma, na ulici, na hřišti, na návštěvě, prostě všude bez ohledu na okolnosti. Taky rád hází věcmi, takovým tím typickým vzteklým pohybem. Tyto projevy jsou ještě vcelku úsměvné a roztomilé. Horší to bývá, když se mu celý den nic nelíbí a opravdu ječí, ať už se děje cokoli – chce jíst, nechce jíst, chce pít, nechce pít, chce se mazlit, nechce se mazlit, jdeme ven, jsme doma, chci jít jinam než on, chci dělat něco jiného než on, potřebuji uvařit a nemám čas si ho v tu chvíli všímat tolik, jak by chtěl, a tak dále. Je to na palici. Víc než samotné zuby v minulých měsících (část z té protivnosti mají na svědomí i nyní).
Dřevěné kostky a čerstvé batole
Mám ráda dřevěné hračky a dříve jsem žila v příjemné iluzi, že ani jiné hračky doma mít nebudeme. To se samozřejmě nepovedlo. Každá nová dřevěná hračka je však oproti těm plastovým a textilním vítána s velkým nadšením, zejména mnou.
Před několika měsíci (dokonce snad před koncem minulého roku) jsem koupila malý vozík s 34 barevnými dřevěnými kostkami (Woody). Syn byl tehdy na takovou hračku ještě hodně malý a kostky používal pouze jako kousátka. Uklidila jsem je proto z jeho dosahu a čekala na vhodný čas. Po dalších dřevěných kostkách jsem přesto pokukovala dál, protože na nějaké velké stavění 34 dílků nestačí. Čekala jsem s koupí docela dlouho, neboť jsem věděla, že syn by ještě nevěděl co s nimi. Nedávno už mi to ale nedalo a objednala jsem kbelík kostek (Bino), který je díky víku s otvory možné použít i jako vkládačku a kostky velikostně odpovídají těm dříve zakoupeným. Na krabici se sice píše 18m+, avšak mezi rokem a rokem a čtvrt už u nás nastal čas, kdy si s kostkami vyhrajeme (ano, opravdu všichni :)).
Co s kostkami v období cca 12 – 15 měsíců?
- Mámo, táto postavte mi něco
Syn od cca 4. měsíce miluje bourání věží ze všeho možného. Věděli jsme tedy, že ani u dřevěných kostek to nebude šlápnutí vedle.
Synova momentálně velmi oblíbená činnost je následující hra – podá mi kostku, já ji někam umístím. Když se mu to líbí, podá mi další, když ne, kostku si vezme a opětovně mi ji strká do ruky. Pokud část stavby nebo i jedna jediná kostka spadne, syn rozmetá zbytek všude okolo a můžeme začít znovu :) I dospělák se musí učit trpělivost, držení nervů na uzdě a zejména jemné motorice, že… :)
15. měsíc, aneb všechno je táta
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Když jsem začala tou zvídavostí a pasivní slovní zásobou, narážela jsem zejména na to, že čím dál častěji se ukazováním ptá, jak se co okolo něj jmenuje. Když hned neodpovím, začne ještě mručet, aby mi dal najevo, že se na něco ptá a že bych tedy jako vážně měla odpovědět. Stejným způsobem si teď prohlížíme i knihy.
Z aktivní slovní zásoby stále vede slovo táta. Táta je teď výraz, kterým označuje nejen tátu, ale i kde co jiného. Už tam ale začínám pomalu slyšet nějaké jemné rozdíly. Ke konci 15. měsíce už z něj párkrát vypadlo i máma (ne jen oblíbené citoslovce nespokojenosti – mamamam).
Konverzace s ním je občas vtipná a moc se těším na to, až bude těch slov umět víc :)
14. měsíc, aneb křížaly i žížaly
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)
Začátek batolecího věku je krásný. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že je to se synem čím dál lepší. Ve všem (kromě zubů samozřejmě). Vím, že nás brzo čekají srandy typu období prvního vzdoru, na které se psychicky připravuju už teď. Období nejsilnější separační úzkosti už máme za sebou. Když synovi zmizím z dohledu, začne křičet jen někdy, spíš se mě snaží rychle najít za doprovodu nespokojeného mrmlání.
Nadšení z knih nepolevuje. Stále si prohlížíme spolu, popisuji nové objekty, malý ukazuje a rychle se učí další a další zvířata a věci. Umí už jich tolik, že to ani nebudu vypisovat :) Často také najdu malého, jak si listuje sám a sem tam si u toho něco pobrukuje. Stránky přitom sleduje opravdu upřeným pohledem a zjevně se z nich snaží načerpat co nejvíc informací.
Věci ukazuje i v trojrozměrném světě. Hrajeme si tak na procházkách i na návštěvách. Ukáže dům, auto, strom, pařez, kaluž, vlak, kámen, psa, kočku, tátu, strejdu, tetu,…
Začala jsem ho učit ukazovat i části těla. Bezpečně umí ukázat svoje ucho (moje ani tátovo ne), můj a tátův nos (svůj ne), mojí pusu (svojí ne), svoje bříško a pupík. Když se zeptám právě na ten pupík, zabodne si do něj ukazováček a řekne něco jako ťaďy, u ničeho jiného to neříká :)
Když se (ne)povede den
Článek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).
Ráno
- Ráno se probudím dříve než syn a podaří se mi opustit postel. Vzácně (opravdu hodně vzácně) nabytých několik desítek minut věnuji sobě (občas je dobré se třeba učesat), restům (ať už v domácnosti nebo na počítači) a muži, kterému mám čas připravit něco dobrého k snídani.
- Ráno mě o minimálně hodinu dříve než obvykle probudí kňourající dítě, které kolem sebe kope, převaluje se (= bolí ho zuby), sedá si a o další kojení, které by ho uspalo, jeví jen pramalý zájem. Případně mám dojem, že poslední dvě hodiny nic jiného nedělal a už mu tam nic nezbylo. Nezbývá než vylézt z postele dřív, než probudí tátu.
Čtení pro nejmenší, aneb kde je/najdeš/ukážeš?
V článku Tipy na dárky k 1. narozeninám jsem slibovala článek s našimi knižními oblíbenci. Knížky a leporela si se synem prohlížíme už od jeho 4 měsíců. Co si to vlastně ukazujeme, jej však začalo pořádně zajímat až v roce. Prohlížíme si teď jednu knížku za druhou, ukazujeme si a pojmenováváme zvířata i věci a já každou chvíli pokukuji po nových leporelech, která by se nám pro tuto aktivitu hodila.
Kde je pejsek? Ukážeš mi kuře? Najdeš žábu?
Stačilo tak málo – navést syna, jak má ukázat na konkrétní kresbu, když mu položím jednu z uvedených otázek, a výsledkem je jedna z nejoblíbenějších činností za poslední měsíc a půl. Denně spolu nad knihami trávíme nejméně hodinu času.
Během dvou tří týdnů si naše roční batole zapamatovalo přibližně 15 zvířat a věcí. Každý týden si zapamatuje 5-10 dalších. Jakmile je umí bezpečně poznat, sám se ukazováním ptá po dalších.
Nedávno také začal chápat, že věc či zvíře téhož jména může pokaždé vypadat trochu jinak.
U zvířat rovnou předvádím, jaké dělají zvuky (pokud je znám a pokud nějaké dělají) a občas přidám nějakou další souvislost (např. že to za pejskem je psí bouda, ve které pejsek bydlí apod.).
Jakmile se naskytne příležitost, snažím se synovi zvířata a věci ukázat i v trojrozměrném světě, aby si tam vytvořil asociaci. Zrovna včera mi venku ukazoval auto, dům, strom a kaluž :) Zejména z tohoto důvodu nemám ráda moderní umění v dětských knížkách. Žába má vypadat jako žába, ne jako zelený patvar bez předních nohou. Kůň má mít přirozenou barvu, ne růžové puntíky na zelené srsti.
13. měsíc, aneb tohle už není mimino
Během února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.
Z našeho miminka se během posledního měsíce vyklubalo pořádně zvídavé batole a je to s ním naprosto výborné! (Teda až na ty zuby, ty jsou opět na palici.) K narozeninám dostal syn Lego Duplo a s ním nastal velký vývojový skok. Během chvíle zjistil, že té jedné součástce neříkáme pokaždé pes pro nic za nic, a požádání ji vždycky přinesl.
To mě zaujalo a zkusila jsem mu popsat obrázky v knížkách. Vždycky jsem ukázala jeho prstem na zvíře či věc poté, co jsem se zeptala, kde daný objekt je a zda mi ho ukáže. Během jednoho takového „čtení“ si dokázal zapamatovat psa, kočku a koláč a začal je na moji výzvu ukazovat. Teď už si pamatuje více než 15 zvířat a věcí a začíná chápat, že pokaždé mohou vypadat trochu jinak. Také si pamatuje, v jakém pořadí se na některé objekty ptám a během čtení říkadel je ukazuje dopředu :)
Čtení a prohlížení knížek teď patří mezi jeho nejoblíbenější aktivity. Denně nám zabere dobrou hodinu času a knížek průběžně přibývá (ukazovat dokola to samé by nebavilo ani jeho, ani mě). Samozřejmě si občas syn vzpomene a nějakou knihu přinese v nejméně vhodný okamžik a pak se strašně rozčiluje, když se s ním chci domluvit na tom, že si budeme prohlížet až to dodělám :D Jakmile však svůj slib splním, div neskáče radostí, ten jeho výraz je naprosto úžasný :)