Karetkování mi zabírá hodně volného času a panující vedra mi zase berou chuť psát, takže tentokrát vezmu měsíční přehled jen stručně.
Nočník slavil úspěch měsíc, pak nastal velmi nepříjemný bojkot, který trvá dodnes. Vztekáme se u toho oba. Bez plenky jedeme dál, jen každou chvíli uklízím nehody, a když jdeme ven, musím to hlídat já. Vlastně je to jen takové pokračování bezplenkovky, jen je to poté, co si jeden celý měsíc nosil sám nočník, velmi psychicky náročné.
Zvládli jsme navštívit všechny příbuzné, dokonce i dvě tříhodinové cesty autem zvládl malý celkem v pohodě (po tom všem cestování se asi tomu vzdoru nemůžu divit, ač se mu všude líbilo).
Zdolal část kopce na Ruprechtický špičák (prakticky polovinu toho největšího stoupání) a jinak s námi zvládl pár dalších výletů.
Navštívili jsme pražskou zoo, úspěch slavili pouze netopýři, želvy a plyšový krokodýl.
Nejoblíbenější hračkou je stále Lego, s tím si hrajeme všichni každou chvíli, pak velká tatrovka a plyšová liška, divočák a kachna (+ v autě slepice).
Začali jsme také s kreslením a přiřazováním stejných obrázků k sobě (máme takové to dřevěné pexeso).
Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)
Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli 
Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.
Mám ráda dřevěné hračky a dříve jsem žila v příjemné iluzi, že ani jiné hračky doma mít nebudeme. To se samozřejmě nepovedlo. Každá nová dřevěná hračka je však oproti těm plastovým a textilním vítána s velkým nadšením, zejména mnou.
Syn od cca 4. měsíce miluje bourání věží ze všeho možného. Věděli jsme tedy, že ani u dřevěných kostek to nebude šlápnutí vedle.
Rok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.
Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 
Článek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).
V článku 
