Archiv pro štítek: 10 – 12 měsíců

(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Ze života

Když se (ne)povede den

Batole venkuČlánek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).

Ráno

  • Ráno se probudím dříve než syn a podaří se mi opustit postel. Vzácně (opravdu hodně vzácně) nabytých několik desítek minut věnuji sobě (občas je dobré se třeba učesat), restům (ať už v domácnosti nebo na počítači) a muži, kterému mám čas připravit něco dobrého k snídani.
  • Ráno mě o minimálně hodinu dříve než obvykle probudí kňourající dítě, které kolem sebe kope, převaluje se (= bolí ho zuby), sedá si a o další kojení, které by ho uspalo, jeví jen pramalý zájem. Případně mám dojem, že poslední dvě hodiny nic jiného nedělal a už mu tam nic nezbylo. Nezbývá než vylézt z postele dřív, než probudí tátu.
Ze života

12. měsíc s miminkem

Roční srovnání a ohlédnutí se zpět za rokem mateřství si nechám do samostatného článku. V tomto se budu věnovat jen poslednímu měsíci u malého.

dvanáctý měsícSníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.

Malý ušel svůj první půlkilometr venku. Skoro běhá a venku ho chodit také celkem baví. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí, a jsou z něj na větvi. Je to sranda. V roce už není sice nic překvapivého na tom, že dítě chodí, ale když někdo slyšel, že ten náš rošťák začal ťapkat v 10 měsících, docela koukal :) Krom toho je syn stále celkem malý, takže mě udivené pohledy moc nepřekvapují.

Ze života

11. měsíc s miminkem

Konec roku stál za prd. Nachcípaní jsme byli všichni. Já jako poslední, ale vlezlo to i na mě. To musel být nějaký superbacil, jinak si to neumím vysvětlit. Předtím se o mě nepokoušel ani náznak nachlazení dobrých 5 let. Jistě v tom bude svou roli hrát i stres, kterého se mi s malým občas  dostává více než dost :)

Kvůli nemoci jsme nemohli oslavit pořádně slunovrat, což se mi vůbec nelíbí. Mám pocit, že konci roku prostě něco chybělo. Najednou začal rok nový a ten starý pro nás jakoby neskončil.

S novým rokem jsem si však uvědomila, jak moc malý vyrostl. Je to už rok, co jsem začala s obřím břichem jezdit do porodnice na kontroly. 45 km tam, 45 zase zpátky, dvě hodiny za volantem, část z toho po Praze ve špičce. Jinou (bližší) bych si ale nevybrala ani teď.

Ze života

Nesnáší, když sedím u počítače

Můj syn nesnáší, když sedím u počítače. To je ale dobře, jak jinak bych mohla pozorovat, jak –

– chodí?

Ano, je mu 10 měsíců a vážně už týden chodí v prostoru. Je to prostě náš šikovnej kluk :) A já mohla sledovat, jak se to učil, jak si opatrně stoupal s oporou a jak horko těžko držel rovnováhu při obcházení nábytku. Teď div neběhá z jednoho konce místnosti na druhý.