Spánek a pláč

Spící batoleOd roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Už od těhotenství jsem odpůrce vyplakávací metody, naskakuje mi z ní husí kůže. Proč bych měla nechat dítě vyřvat do úplného vyčerpání? Abych se jako mohla věnovat svým věcem? Neříkám, že by máma neměla mít čas i na sebe, ale první rok by se měla věnovat především dítěti, jakkoli je náročné. Nemusí to být lehké, ale stojí to za to. Dělala jsem to tak a krátce po prvních narozeninách se mi to začalo vracet v samostatnosti Vlčete při hraní si přes den. Najednou jsem měla čas i na svoje záležitosti a zároveň to nebylo na jeho úkor.

Po roce však přibyla další velmi příjemná věc – malý už dokázal občas zůstat na posteli spát sám poté, co jsem ho uspala kojením. Nebudil se hned po 10-20 minutách, jako tomu bylo poslední rok. Zůstal spát dál a už mě v posteli jednoduše nevyžadoval, případně až po pár hodinách. Najednou jsem měla tolik volného času, že jsem skoro nevěděla, co s ním ;) Od roku a čtvrt už se z tohoto samostatného spaní stalo pravidlo, výjimkou jsou pouze dny okolo úplňku, kdy se mu špatně usíná a občas usneme oba (já nejspíš ještě dříve než Vlče).

Okolo roku a půl jsem měla přečtené obě výše uvedené knihy a všechno, co mi do té doby nezapadalo do teorií a praxí týkajících se kontaktního rodičovství (chápejte praxe u mě a všeobecná teorie od jiných), mi najednou začalo dávat smysl.

Miminka potřebují plakat. Batolata se potřebují vztekat.

Spící batoleMiminka potřebují plakat. Už od narození se takto zbavují stresu. Nejmenší miminka se zbavují stresu, který zažila při porodu a krátce po něm. Pro starší miminka existuje více zdrojů stresu – vedle nedostatku kontaktu a nevyhovující teploty to může být i nedostatek nebo naopak přemíra podnětů ke sledování/zkoumání.

Zastánci osamostatňování už odmala nechají klidně pár týdenní děti plakat o samotě, což může mít vážné následky pro jejich následný psychický vývoj. Proti tomu vznikl přesný opak péče – utišování při každém zakňourání. Hodně rodičů nechápe, proč jejich miminko pláče hodiny bez ustání, když bylo jinak nakrmeno i přebaleno, je v teple, v náručí. Pláč se může objevovat každý den v podobnou dobu a je často zaměňován za tříměsíční koliky.

Nedostatečně vyplakaná miminka se později jako batolata potřebují pořádně vyvztekat. Už jsem narazila na několik udivených rodičů, kteří nechápali, proč jejich batole tolik vzdoruje, proč se tolik vzteká a křičí, když jej od narození chovali, utěšovali a nikdy nenechali ani chvíli plakat. Náš syn není jiný a já už začínám chápat proč.

S respektem naslouchat a přijímat pláč i vztek

Děti potřebují plakat, ale ne samy v jiné místnosti, potřebují plakat v náručí či později jen v přítomnosti někoho, komu důvěřují. Děti, které mají možnost (tedy i prostředí, kde se cítí bezpečně) plakat bez omezování, utišování či dokonce bez osočování a nervových výlevů rodičů, jsou spokojenější, učenlivější, vyrovnanější a mimo jiné se jim lépe usíná.

Tento závěr Alethy Solter v jejich knihách mi tak říkajíc otevřel oči. Žádné nechávání o samotě, ale také žádné utišování dudlíkem, pohupováním či jiným odvedením pozornosti (později třeba jídlem či nějakou činností). Pláč, stejně jako později vztek je potřeba přijímat s respektem a vydržet jej přijímat po celou dobu, kdy trvá. Ano, kojení miminko uklidní, o tom není pochyb, ale časté kojení pouze na utišení pláče je stejně špatné jako vnucování dudlíku. I miminko si takto odkládá a střádá stres na později, do doby, kdy bude mít konečně příležitost se z něj vyplakat/vyvztekat.

(A aby bylo jasno – není to lehké a netvrdím, že to je lehké, ba je to ze začátku zatraceně těžké, stejně tak je to zatraceně těžké, když se blbě vyspíme oba, malý celý den kňourá či ječí a já mám místo respektující účasti chuť utéct někam hodně daleko, nebo ječet taky. Jsem taky jen člověk.)

Velké záchvaty vzteku u batolat mohou být jednoduše výsledkem dlouho střádaného a průběžně nevyplakávaného stresu. Jakou souvislost to má se spánkem? Když si tohle člověk uvědomí, může se zamyslet sám nad sebou. Když je hodně či dlouhodobě stresovaný, spí se mu dobře? Usíná se mu dobře? Většinou ne. Děti to mají stejné.

Jak na spánek s pláčem, ale přesto kontaktně?

Jak vám asi došlo, tento článek není o Estivillově vyplakávací metodě. Nepodporuji ji, známé od ní otevřeně odrazují a nikdy by mě nenapadlo ji použít na Vlče. Jak tedy pomoci vlastnímu dítěti spát a usínat lépe a zároveň ho nenechat plakat strachy samotné v jiné místnosti? Jednoduše – dovolit mu plakat v náručí s pocitem bezpečí a při usínání být s ním.

Spící batoleJednoho dne večer přišla ideální příležitost k tomu vyzkoušet v praxi to, co jsem se z oněch dvou knih dozvěděla. Malý byl po celém dni neuvěřitelně protivný, při kojení se kroutil ze strany na stranu, kopal okolo sebe a nedařilo se mu ani uklidnit, ani usnout. Tak jsem mu řekla, že pokud chce, může se nejdřív vykřičet a uvolnit, než to zkusíme znovu. Držela jsem ho v náručí, mlel sebou, kopal, propínal se a ječel tak moc, že jsem si najednou nebyla jistá, jestli je to to pravé a správné. Jenže když jsem ho pustila, pláč neustal a on si obratem zase vynutil držení. Prostě ke mně natáhl ruce a snažil se vydrápat do mé náruče. Když jsem ho zase chytila, opakovalo se propínání, mletí sebou a tak dále. Trvalo to přes 20 minut, poté se pomalu začal uklidňovat. Největším překvapením však nebylo to, že se uklidnil, ale to, že už kojení k usnutí ten večer nepotřeboval. Sám si lehl na postel, dalších dvacet minut se semtam převalil, ale už neplakal, za mé přítomnosti v klidu usnul.

Vyzkoušela jsem to víckrát. Vždy jsem si ověřila, že je to ta potřebná chvíle tím, že sám chtěl být držen. Posledně mě třeba jednou rukou objímal okolo krku, zatímco zbytkem těla „vzdoroval“. Nebudu kecat, že takto přišel ze dne na den k usínání bez kojení. Kojením uspávám nadále ve většině případů, ale je tam neskutečný rozdíl v tom, že po takovém uvolnění vyplakáním se sebou nemele a usne opravdu velice rychle. Tu potřebu vyplakat se nemá denně. Usnul by i bez kojení, to máme vyzkoušené z večerů, kdy jsme měli chuť všichni vč. manžela ležet celý večer v posteli. Malému tato společnosti při usínání vyhovuje, takže se vykřičel, poslechl si pohádku a pak si s námi na posteli povídal, chvíli se převaloval a najednou spal.

Já ještě nějakou dobu kojit chci, takže nemám potřebu malého o takové usínání připravovat. Pokud ale hledáte způsob, jak z různých důvodů od uspávání kojením upustit, případně nevíte, jak dítě uspat bez houpání, chození po bytě nebo jak mu ulevit od toho, pro co se v noci budí každou hodinu, můžete si z tohoto článku něco vzít. Pro podrobnější informace vč. odkazů na různé studie doporučuji přečíst si i dvě zmíněné knihy.

Netrapte děti zbytečně samotou

Většina dětí potřebuje při usínání společnost. I mnohým dospělým se usíná lépe v objetí milujícího partnera, tak proč tohle upírají vlastním dětem?

Kam dál:

8 komentářů

  1. beallara

    29.9.2017 at

    A tak bych zde čekala diskuzi a postřehy a ono nic, kolik lidí sem přijde a nemá názor ?
    Veru, mohu mít milion výhrad, ale. Naprosto souhlasím, že nikdy by dítě nemělo být na své bolístky samo, protože pak z něj vyroste citový mrzák.
    Každý člověk potřebuje pofoukat, nebýt sám , každý a kdo tvrdí opak…kecá.

    1. veruce

      29.9.2017 at

      Nj, lidem se nechce psát jinam než na ksichtoknihu. Tam to v diskuzích celkem žije, ale aby někdo okomentoval článek někde jinde, to ne, to je asi moc práce ;)
      Výhrady si klidně vyslechnu, ostatně čím víc názorů, tím lepší si člověk ten svůj. Jinak naprosto souhlasím. Je jedno, jak je to dítě staré, posílat ho pryč, když ho něco bolí nebo když se bojí, opravdu není pro vývoj nic dobrého.

  2. Ghandiovec

    29.9.2017 at

    Ja podobne clanky moc nekomentuju, moje dite je nekontaktni samorost :-) Usina a spi samo, zadne vyrvavani a uceni usnout podle Estivilla ani nikoho jineho se nekonalo, proste to tak je. Dokaze usnout i v sede mezi hrackama :-) Moje pritomnost pri usinani ho spise rusi, obcas me milostive necha hladit ho po cele nebo drzet za ruku, ale po chvili se ke mne otoci zady a ja vim, ze mam odejit. Ma to asi po mne, kontakt mi pri usinani taky vadi, potrebuju svuj klid a prostor. Cekam druhe a pokud me bude pri usinani potrebovat a chtit spat se mnou, budu tu pro nej, pokud nebude, necham ho a je jedno, co si kde prectu a kdo mi co rekne, jednam podle toho, jak to vyhovuje nam vsem. PS: malo komentaru tu mozna je kvuli te vete, ze si mame sve nazory strcit za klobouk…

    1. veruce

      29.9.2017 at

      Ti, co mají na spánek a usínání nenáročné děti, tohle vůbec nemusí řešit, to je fakt, částečně závidím, částečně jsem ráda za svoje „náročný“ dítě, každý má svoje :) Já si takové samostatné usínání neumím ani představit, nic jiného než kontaktní usínání/uspávání od narození malého neznám :)
      K tomu PS: Žeby? Chtěla jsem tím demostrovat jen to, že si do toho nenechám kecat někým, kdo uspává Estivillem a kdo matky, které děti uspávají a „ztrácí“ tak svůj čas, označují za otroky. Zkusím to vykopnout, schválně, zda se něco změní :)

  3. Ali Čajazpalaca

    29.9.2017 at

    Nikdy som nenechala svoje dieťa vyplakať v postieľke vo vedľajšej izbe, Stále keď plakal, čo vlastne bolo skoro v kuse, som ho držala na rukách, v šatke, objímala som ho, dávala som mu najavo, že som tu pre neho, a nie som hluchá k jeho pocitom. A v podstate to funguje tak aj doteraz. Chytá záchvaty, lebo chytá vždy, ale i tak sedím pri ňom, pozerám sa na neho, ak chce objať objímem ho, ak nie, tak ho nechám, ale som pri ňom stále. Poviem, že ho počúvam, že mu rozumiem. Nepošlem ho do izby vyplakať, a nech sa vráti keď sa upokojí. Ešte nikdy som to nespravila. Možno keď bude v puberte :-DDDD. Aj keď je to niekedy skutočne ťažké, ale dávam mu najavo, že mi na ňom záleží.
    Čo sa týka spánku, u nás to bolo trochu dlhšie, kým prespal celú noc. Ale zaspával na prsníku a pri mojom speve, nenechávala som ho samého, mal tú istotu. No niekedy to trvalo aj dve hodiny. A v noci sa budil do dva a pol roka na upokojenie dojčením. Až od januára mi prvýkrát prespal celú noc a keď sa aj v noci zobudí na nočník, až teraz zaspí bez prsníka. Ale nenútila som ho ani neodučovala nasilu. Prišlo to samé, a som rada. Viem, že už je pripravený stráviť noc aj bez mamky. Bez plaču a divadla. Škoda že som o tých knihách nepočula, tiež by som veľa veci urobila inak, no robila som to tak, ako som to cítila a ako to fungovalo. To je hlavné :-))

    1. veruce

      29.9.2017 at

      Důležité je, že se přitom malý netrápil, ba naopak musel být velice spokojený z takového přístupu. Já uspávám dost podobně i nadále (jen bez zpěvu, to mé krákorání by ho fakt neuspalo :D). Ze svého okolí vím, že kolem 2,5 – 3 let se dítě samo naučí usínat bez kojení a s tím jsem to brala. Malého klidně nakojím v noci i za rok, bude-li chtít :)
      Tohle přišlo tak nějak až po přečtení těch knih a nejspíš nám to usnadnilo mnohé večery, nicméně to neznamená, že bych měla něco proti uspávání kojením/houpáním/nošením, spíš jsem to psala pro rodiče, kteří už stávající situaci nezvládají a chtěli by dítě nějak naučit usínat samo násilím (protože estivillova metoda nic jiného než násilí není). Stejně tak to je takové zamyšlení nad tím, že dětský pláč (i vztek) je přirozený a měl by být respektován, přijmán, nikoli potlačován.

  4. zazvorek

    1.10.2017 at

    O Moudrosti raného dětství jsem tu u tebe někde četla v jiném článku, a tak jsem si tu knížku hned půjčila a hbitě přelouskala. A jsem strašně ráda, že jsem se k tomu dostala. Ne že bych souhlasila stoprocentně se vším, ale kapitoly týkající se pláče mi přišly opravdu skvělé. Konečně jsem pochopila, že emoce a dojmy ze všech zážitků těch malých bytostí prostě nějak musí ven a u mimin není jiná možnost, než se z toho vypláčou… Tak proč to v nich potlačovat? Nám taky kolikrát pomůže se vyvztekat, vybrečet, vyječet… Od té doby, když dcera pláče (a vím, že nemá hlad/nebolí ji bříško), tak ji prostě držím v náručí, nechávám ji plakat a jen jí potichu povídám, že jsem u ní, tak ať klidně pláče a pošle všechny smutky pryč. Žádný dudlík, žádné pohupování. Za chvíli je naprosto uvolněná a krásně usne. Takže to asi opravdu funguje…:-) Jen mě mrzí, že tenhle přístup absolutně nechápe starší generace. Moji rodiče a prarodiče nechávají dítě buď klasicky vyřvat v postýlce (jsem úplně alergická na větu, že si aspoň posílí plíce) a diví, že si ji hned beru do náruče, když má v očích slzy (jako by snad mimina ze sebe uměla vytlačit slzy jen proto, aby nás týrala a „zkoušela to na nás“…), anebo dítěti hned cpou dudlík, aby zmlklo. Těžko se mi vysvětluje, že dudlík praktikuju jako až úplně poslední možnost, když vím, že dceru třeba trápí zuby a chce mermomocí něco žužlat… Nu, snad se mi podaří prosadit svou i v příbuzenstvu.
    Každopádně, chci tím říct, že moc děkuju za upozornění na tuhle knížku. Je fakt skvělá ;-)

    1. veruce

      1.10.2017 at

      Těší mě, že se k tobě kniha dostala a že se líbila :) Já jsem jí tak trochu unešená, trochu víc. Měli by ji doporučovat všem třeba hned v porodnici místo toho, aby novorozeňatům ucpávali pusy dudlíkem.
      Vypadá to, že to u malé opravdu funguje tak, jak to fungovat má :) U menších miminek je to určitě jednodušší, protože si toho před sebou netlačí tolik. U „vzdorujících“ batolat je už horší, ale stále to není pozdě.
      Starší generace to žel vnímá úplně jinak, protože všechny tyhle poznatky za jejich mládí vůbec neexistovaly :( Já mám příbuzné v pohodě, občas se diví, ale nikdy mi do ničeho nekecali. Za to už jsem od známých slyšela o tom, jak jejich vlastní rodiče na ně vytvářejí nátlak, že mají půlroční dítě nechat vyřvat, snad aby si nevyskakovalo a nebylo takhle rozmazlováno. Na „posílit plíce“ jsem taky alergická, na to už bych asi nereagovala ani slušně. Takže držím palce v boji s tímto mezigeneračním nedorozuměním!

Leave a Reply