solter_slzy-raneho-detstvi

Slzy raného dětství (Aletha Solter)

Tuto knížku jsem si přečetla poté, co mě velice zaujala dříve vydaná knížka stejné autorky – Moudrost raného dětství. Pokud jsem tehdy měla nějaké pochybnosti o špatném vlivu potlačování pláče miminek na psychiku a spánek (viz má slova v recenzi napsané krátce po dočtení), tato kniha je zcela zaplašila. O uvedení načtených informací do praxe jsem psala v článku Spánek a pláč.

Tento článek není pouze klasickou recenzí, ale pojednává i o pláči a vzteku u malých dětí jako takových, o tom, co stresuje miminka a batolata a o zdravém léku jménem pláč, který bývá mylně interpretován a potlačován.

Neporozumění pláči malých dětí

Velké nedorozumění, tak se jmenuje úvodní kapitola této knížky a vystihuje přístup většiny lidí k pláči a vzteku jako takovému. Rodiče na slzy svých dětí reagují různě (bez ohledu na příčinu) – jedni se snaží pláč co nejdříve zastavit, jiní ho ignorují, další na dítě dokonce křičí, aby už bylo konečně zticha, ale jen hrstka z nich mu naslouchá a respektuje jej jako přirozenou potřebu.

Ve výchovných konceptech dnešní doby vévodí dva směry – ten první radí nechovat, neutěšovat, uspávat vyřváním o samotě, nenosit apod., aby se dítě nerozmazlovalo (ano, stále je to žel aktuální a častý pohled na péči a výchovu); ten druhý představuje přesný opak, kdy se dítě doporučuje chovat, utěšovat, spávat společně, nosit, ale také každý pláč umlčovat kojením. Právě to považuje Aletha Solter za stejně špatné jako vnucování dudlíku. Jedná se o kontrolní mechanismus – něco, na co si dítě navykne, že se mu/s ním děje ve chvílích, kdy by se chtělo se situací samo vypořádat pláčem. Stres se nadále hromadí a ukládá místo toho, aby se ho tělo přirozeným způsobem zbavilo.

Stres u malých dětí

Mnoho dospělých si nepřipouští, že stres zažívají všechny věkové kategorie, dokonce i novorozenci. Mezi časté stresory u miminek a batolat patří např.:

  • autoritářský přístup, nepřiměřená očekávání rodičů, neuctivé zacházení;
  • potlačování či odmítání bolestných pocitů;
  • nedostatečný fyzický kontakt;
  • nedostatek pozornosti a/nebo prostoru k samostatnosti;
  • nedostatek nebo naopak přemíra podnětů
  • prenatální a/nebo porodní trauma;
  • nemoci, zranění;
  • velké změny (nový sourozenec, stěhování,…);Slzy raného dětství - Aletha Solter
  • stres rodičů
  • a mnoho dalších.

Aletha Solter se v první části knihy věnuje fyziologii stresu a pláče, tedy tělesným projevům ve stresových situacích, při pláči a po něm a poukazuje na výsledky zajímavých studií. Jedna taková studie například potvrdila měřením tlaku, tepu, teploty a sledováním mozkových vln to, že po delším pláči následuje hluboké uvolnění. Funguje to stejně dobře u dospělých jako u dětí. S pláčem pracují i někteří terapeuti při odbourávání porodního traumatu nebo při terapiích pevným objetím. Nutno však upozornit na to, že se jedná o pláč v bezpečném prostředí, pro malé děti v náruči nebo přítomnosti někoho blízkého, nikoli o pláč, kdy jsou ponechány o samotě!

Dětem dostatečný pláč prospívá hned v několika ohledech. Bývají citově zdravější, mívají silnější citovou vazbu k dospělým, vyšší sebedůvěru, je s nimi snadnější život a lépe se učí.

(1. část, 4. kapitola)  

 

Potlačování pláče a kontrolní mechanismy

Rodiče, kteří byli vychováváni tak, aby plakali co nejméně, budou velmi pravděpodobně své děti provázet dětstvím úplně stejně. Pláč a vztek jejich miminka či batolete jim připomene hluboko uložené zážitky z vlastního dětství. U svých dětí pak pláč potlačují podobně, jak to sami zažili, např.:

  • nabádají je, aby toho nechaly, bagatelizují situaci;
  • vyhrožují jim, trestají je, utahují si z nich;
  • posílají je do jiné místnosti, odepírají jim pozornost;
  • rozptylují jejich pozornost např. pohupováním, hrou, mluvením, rozesmíváním;
  • zacpávají jim pusu dudlíkem/jídlem/prsem
  • a tak dále.

Takto potlačovaný pláč může vést k tomu, že si dítě odnese kontrolní mechanismy až do dospělosti, protože se nebude umět zbavit stresu jinak. Mezi takové kontrolní mechanismy patří činnosti, které provádíme, když se cítíme být ve stresu např.:

  • kouření, pití alkoholu (příp. požívání nelegálních drog);
  • přejídání;
  • zlozvyky jako je okusování nehtů;
  • svalové napětí zejména v oblasti hlavy a krku;
  • přehnaná aktivita;
  • rozptylování pomocí televize
  • a další.

V naší společnosti je plačící dospělý považován za nervově nevyrovnaného či dokonce slabého. Přitom i pro dospělého je pláč zcela přirozenou reakcí na odbourání stresu.

Pláč dětí do 1 roku

V druhé části knihy se Aletha Solter věnuje přímo pláči u malých miminek. Poukazuje v ní mj. na to, že pravidelný pláč několikatýdenních dětí bývá často zaměňován za koliky. Rozebírá zdroje stresu v tomto období, zejména: prenatální a perinatální trauma, nenaplněné potřeby, zahlcení podněty, vývojovou frustraci, fyzickou bolest a zážitky nahánějící strach.

Znovu upozorňuje na to, že snaha utišit pláč všemi dostupnými prostředky není to nejšťastnější řešení, že u takového miminka se mohou objevit kontrolní mechanismy jako je:

  • potřeba častého kojení – kojení na uklidnění, ne na hlad;
  • potřeba cumlání dudlíku a/nebo palce;
  • nadměrné věšení na rodiče;
  • speciální vztah k nějakému plyšákovi nebo k peřince;
  • neustálá potřeba zábavy iniciované dospělým;
  • hyperaktivita;
  • kývání se, bušení hlavou.

Co naopak radí dělat, když miminka pláčou? Pokud zajistíte všechny jejich potřeby (nakrmení, přebalení, ideální teplotu apod.):

  1. Vezměte miminko do náruče, sedněte si s ním a dívejte se na něj/dívejte se mu do očí, má-li je otevřené. Nehoupejte jej, nenatřásejte, pouze zhluboka dýchejte, aby cítilo váš klid.
  2. Mluvte na něj, řekněte mu, že ho milujete, že ho posloucháte a vnímáte, že je s vámi v bezpečí a že může klidně plakat, pokud potřebuje, že mu chcete pomoci, aby se cítilo lépe. Můžete mu povídat i o tom, že třeba mělo dlouhý a náročný den, že tomu rozumíte, případně o jiné příčině, kterou tušíte, klidně i o náročném porodu. Spolu s miminkem můžete plakat také, pokud tuto potřebu pociťujete.
  3. Pokud se na vás nechce dívat nebo se odtahuje, rovněž na něj mluvte, dejte mu najevo svou přítomnost i dotekem. (Kopání a mletí sebou mohou být doprovodné projevy, které rovněž uvolňují napjaté svaly).
  4. Buďte s miminkem do doby, než přestane samo od sebe plakat.

Ačkoli si možná během chování plačícího miminka připadáte neefektivně, ve skutečnosti mu poskytujete velmi potřebnou citovou oporu, zatímco se takto zbavuje stresu. Zkrátka a dobře, plačící miminko potřebuje blízký fyzický kontakt, slovní povzbuzení a ujištění a ochotného posluchače.

2. část, 3. kapitola

Aletha Solter dále radí, jak během raného dětství co nejvíce omezit stres a tím i potřebu pláče. To zde vypisovat nebudu, neboť to úzce souvisí s tím, co píšu výše.

Pláč a vztek u dětí od 1 roku do 8 let, aneb fenomén polámané sušenky

Další část knihy se zabývá pláčem a záchvaty vzteku u batolat a starších dětí. Pro větší děti existuje mnoho zdrojů stresu a setkávají se s nimi denně. Stále mají potřebu se s tím vypořádávat pláčem, ale také i vztekem. Záchvat vzteku nebo dlouhého pláče u batolete často vyvolá úplná maličkost (od toho název fenoménu polámané sušenky). Stejně jako u dospělých to je prostě poslední kapka, která spustí potřebnou reakci, aby se tělo zbavilo nastřádaného stresu.

V této části se vysvětlují i situace se staršími dětmi. Zajímavá je zejména ta, kdy dítě (cca 6 let) přijde domů, nemluví, je naštvané a v tomto rozpoložení vypálí na rodiče, že je nenávidí. Pro rodiče to je rána pod pás a v zaskočení mohou reagovat nehezky. Přitom stačí mít na paměti, že dítě, které je vychovávané kontaktně, pravděpodobně zažilo něco stresujícího a slova o nenávisti jenom opakovalo po někom jiném. V tomto příkladu je popsána situace, kdy se holčička pohádala s kamarádkou a ta na ni křičela, že ji nenávidí. Uvedené dítě si potřebovalo situaci přehrát znovu a nějak ji zpracovat a v rozčilení opakovalo slova rodičům. Je právě na rodičích, aby takovým věcem přišli na kloub, a může to být i tak trochu detektivní práce.

Jedna z kapitol se věnuje i pláči u fyzického zranění, kdy se situace nemá bagatelizovat a stejně jako jindy se nemá dítě nabádat k tomu, aby přestalo plakat. Tomuto tématu jsem se věnovala už dříve v článku Nebreč, to přece nebolí.

Problém v rodiči

Jak už bylo naznačeno výše, problém s pláčem mají zejména dospělí. Je to dáno tím, jak na nás tlačí společnost, a souvisí s tím i to, jak jsme byli sami vychováváni. Na matku je vytvářen tlak, všude kam přijde – na veřejnosti na ni koukají jako na neschopnou, když její dítě pláče, případně ji vraždí pohledem za ten randál, doma zase slýchá buď to, že má dítě nechat řvát o samotě, nebo že ho má houpat, aby přestalo plakat co nejdříve, protože přece není normální, aby miminko tak dlouho křičelo.

Dospělí považují stres za pojem, který se týká pouze dospělých a možná dospívajících, ne dětí. Nosí v sobě pocit, že miminko plakat nesmí, že musí být rychle utišeno, protože pláč znamená, že ho něco trápí. Ano trápí, ale právě tím pláčem se s tím vyrovnává a zbavuje se toho.

Závěrem ke knize

V knize se toho píše výrazně více, toto jsou pouze hlavní myšlenky, které by se měly dostat k co nejvíce rodičům. A. Solter také uvádí výsledky mnoha výzkumů s odkazy na ně, není to jen řada nepodložených myšlenek.

Knihu doporučuji k četbě všem rodičům a klidně i jejich příbuzným. Můžete ji třeba darovat nastávající mamince, která po jejím přečtení už nejspíš nebude tak zoufalá z toho, že její miminko první měsíce jen pláče a pláče. Osobně lituji pouze toho, že se ke mně dostala až v době, kdy byl synovi rok a půl. Co bych za ni dala krátce po jeho narození…

Kam dál:

 

15 komentářů: „Slzy raného dětství (Aletha Solter)

  1. Na tvoje doporučení mám jak tuto knihu tak tu o Moudrosti. Musím říci, že když manžel několikrát viděl, že se Svišť po svém „záchvatu“ usmívá a spokojeně usíná, tak si o tom také něco přečetl a třeba jde zhasne. Ne zapíná rádio nebo televizi. Nechává nám soukromí, když pláče (sám to nese těžce a nevydrží to a začne jej nosit). Ale taky začal chápat, že když se malý bouchne nebo lekne a pláče, nebagatelizuje to. Prostě ho drží a čeká. Což je úspěch. Není to přeci jen standardní.

    Bohužel nevím, co dělat na veřejnosti. Neboť jak píšeš – jsem nejhorší nebo malého tyram a žen řev je hrozný randal… naštěstí moc nepláče, když jej nic vylozene netrápí.

    A co je hodně zajímavé, tak souvislost nošení a hyperaktivity. Nebo kojení a následně útoky ledničky … plus bych recenzi doplnila o poznámku, že celá kniha je protkána odkazy na studie a pokusy. Není to vycuc z prstu :)

     
    1. Manžel se učí rychle, je radost to číst :)

      Jak na veřejnosti, to mi také kolikrát vrtalo hlavou. Buď asi neřešit okolí, případně zájemcům vysvětlit, nebo když to jinak nepůjde tak asi zkusit uklidnit a nechat pláč na doma. Děti jsou občas vnímavější, než by si jeden myslel. Můj malý venku nikdy moc neplakal a když, tak si vybral chvíli, kdy okolo nikdo nebyl, takže toto je pouze moje hypotetická úvaha.

      S tou hyperaktivitou mě to zaujalo hned, když jsem tu knížku četla. To je na napsání nějaké práce, když v diskuzích člověk narazí na tolik rodičů, jejichž dětem to bylo diagnostikováno. Opravdu by mě zajímalo, kolik z nich svému dítěti nikdy nedopřálo si poplakat a kolik z nich naopak nechalo dítě řvát o samotě, což jsem někde četla, že může být také jedna z příčin.

      Tu poznámku tam doplním, díky :)

       
  2. Ta poznámka přiměla manžela u až ovát nad tím, že to nebude jen blaboleni jako u kiedronove 😂

    Diky moc za sdílení ve skupině e kontaktního rodičovství. Konečně a šanci zjistit, jak to mají ty maminky …

    Musela jsem se pridát do americké skupiny na FB navazujici na práci Alethy. Snad se někdy dostanu k tomu si to tam číst a shlédnout video. To mi zatím permoník nedovolí nebo mam strch, že jej neslyším. Protože i kdyz pláč pomáhá, fakticky mám někdy výčitky, zda malého metyram :(

     
    1. Na tu americkou skupinu mrknu také. Na KR se docela zajímavě rozjela diskuze. Docela mě překvapilo, že po tom, co tehdy psali tobě, mě nikdo vysloveně neposlal do háje jako tyrana miminek :D
      Já občas taky měla pochybnosti, když se malý kroutil, snažil se vymanit a tak, ale jak už je to batole, tak si umí „říct“, takže když to potřebuje, obratem se mi sápe zpět do náruče a tak pořád dokola. S batoletem to je jednodušší… Asi bych to u malého miminka dělala tak, že bych vyzkoušela všechny jiné příčiny, co by mě napadly, pokud bych měla zrovna pochybnosti, a to ty děláš, co jsem četla v té diskuzi na FB.

       
  3. to je zajímavá, nejradši bych si přečetla ty studie…je v knize nějaký rejstřík nebo bibliografie?

    náš Šakalík skoro nepláče – jen když ho trápí zoubky nebo ho něco bolí ale většinu času se směje, každý se tomu diví a říká že máme spokojené miminko:-) a když už brečí například po očkování tak u nás na dědině se nikdo nijak nedívá, když ho mám v náručí a čekám až se vypláče…no ale tady jsou všichni strašně hodní a vstřícní takoví v pohodě, prostě nečumí jak tele na nový vrata když ho uprostřed nakupování krmím:-) narozdíl od lidí v Globusu ve městě:-D

     
    1. V citacích a na konci knihy jsou pak i návrhy na další články o pláči. A žiješ na krásném místě … ale tak na severu tohle lidi moc někdo mi přišlo. Kdežto tady na jihu je to hrůza … mam raději sever. Proto mám I muže ze severu… :) a mrkni na Facebook do skupiny kontaktního rodicovstvi. Veruce tam sdílela článek a je pod ním zajímavé diskuze. I když jsem četla druhou stranu – proč Aletha ne, nějak mne to noc nepřesvědčilo.

       
      1. nemám facebook tak nevím jestli se k tomu článku dostanu:-)ale snad jo, to mě zajímá…no víš co vždycky se najdou strany proti..každý má na to jiný názor ale obvykle jsou dva velké tábory:-D

        já ted zas slyšela že parkety plovoucí podlahy nebo palubky jsou špatné, že malý jak začne lozit a chtít se opřít a sedat a zvedat že mu to nepůjde že je to syndrom plovoucích podlah že si mám pořídit koberec….a já mám všude palubky že…ale zase segra taky má plovoučku a její malý neměl problém tak nevím, musím si taky o tom něco přečíst..

         
        1. K těm podlahám mě napadá, že jim to prostě klouže. To se dá vyřešit protiskluzovýma ponožkama a flekama na kolenou ;) My máme v obýváku koberec a tam se malý všechno naučil rychle, ale v kuchyni na linu mu to občas klouže ještě teď. Jen mám dojem, že tam toho naopak využívá ve svůj prospěch :D

           
    2. Jj, je. V celé knížce jsou označené citace a na konci je jejich seznam. Některé mám v plánu si projít, až budu mít chvíli čas (což teď moc není, malýmu rostou pětky a je to teda síla).
      Tyjo, tak to máš asi vážně spokojené miminko, ať mu to vydrží! :)
      Je fakt, že tohle je ve městě docela nápor na nervy. Malý mi takhle řádil snad jen jednou v autobuse. Bylo tak narváno, že i když jsem chtěla vystoupit, nedostala jsem se přes lidi ven. Jejich smůla, kdyby nás pustili, nemuseli malého poslouchat ;)

       
      1. tak to chápu, též bych si to prošla, snad bude někdy čas, teď jsem dočetla knihu, co jsem rozečetla před porodem:)

        mně doktor říkal ve středu že naše miminko je nejspokojenější co k nim chodí:-) ale též jsem četla že mu to nemusí vydržet:-)

        jo to chápu, já nevím proč se lidi dívají tak pohoršeně, my jim taky trpíme roztažené noviny uprostřed narvaného metra:-) pak jsem ráda tady za tu dědinu kde jsou všichni nějak v klidu

         
  4. Já teda absolutně pláč malé nezvládám, nevím jestli mám nějaký blok, sousedce třeba dítě řve a ona ta dává úplně v pohodě. Dítě mám od mala „náročnější“ pokud jsme nechovali tak byl řev, takže první 4 měsíce jsme proskákali na gym. balónu na rukách nebo v šátku. Teď ji je 8 měsíců, myslíte, že má cenu ještě začít? Sama vidím, že přesně jak se píše si udělala kontrolní mechanismus z houpání a dudlíku a bez toho už to prostě nedáváme :-(. Momentálně jsme ve stavu kdy doma nosím špunty aby to pro mě nebylo alespoň tak intenzivní, protože malá opravdu Řve s velkým Ř. Nejhorší je, že pak začínám být slovně agresivní a sama koukám co ze mě někdy lítá, protože jsem nevyspaná a podrážděná :-( Včera už jsem manželovi řekla, že je to první a poslední dítě, a to jsem chtěla tři :-(

     
    1. Myslím, že bude dobré si tu knihu přečíst i kvůli tomu bloku. Hodně maminek opravdu nesnese, když dítě pláče, zejména, pokud vůbec nevidí příčinu. Já se na pláč (zejména ten pravidelný v raných měsících, kdy žádná zjevná příčina není) dívám už jinak a k tomu mi ta knížka pomohla. Není to tak, že bych nechala dítě řvát nebo bych dokonce ignorovala případnou bolest a vše svalovala na stres. Mateřský instinkt dále funguje, jakmile je něco v nepořádku, máma to pozná.
      8 měsíců určitě není pozdě, já ji četla, když bylo malému skoro 18 měsíců. Pochopila jsem hodně věcí zpětně a pomohlo to u nás zejména k lepšímu usínání a spánku a také k tomu, abych lépe pochopila, co se malému děje v hlavě. Hodně se s miminky vleče způsob, jakým přišli na svět, a jejich první dny, pak se to s nimi vleče.
      Zkuste si přečíst, vždy si z toho můžete vzít jen to, co sedí přesně na vaši situaci. Podle toho, co píšete bych řekla, že vám to pomůže. Držím palce.

       

Napsat komentář