Slovanská máma

Proč to píšu, aneb o mně

Když jsem se koukala na konečně spícího novorozence u mě v náruči (případě v manželově náruči), začala jsem sepisovat sérii článků Přirozený porod vs. císařský řez. Jejich přibližná podoba se mi v hlavě začala rodit už ve chvíli, kdy jsem v porodnici usínala tu první noc s rozřezaným břichem. Články jsem zveřejňovala na svém druhém (a tehdy jediném) blogu.

Během posledního roku a čtvrt jsem začala sledovat a vyhledávat nový druh blogů, který mě až do porodu nechával zcela chladnou – blogy o mateřství. Došla jsem k nim poté, co jsem se snažila najít články jiných matek, které si neplánovaným císařem prošly taky a nevnímaly to jako zcela běžnou věc.

Nedlouho na to jsem se začala zajímat i kontaktní rodičovství. S tímto pojmem jsem se kupodivu setkala až čtvrt roku po porodu. Vyprávěla jsem tehdy kamarádce, že malý s námi spí v posteli, nesnáší kočárek, nesnáší dudlík, kojím ho dle potřeby, jinak než u mě neusne a první měsíce jsem ho ani nemohla odložit. Prohlásila, že to je holt to kontaktní rodičovství (nemyslela to nijak zle) a já teprve tehdy začala zjišťovat, co se to pod tím pojmem vlastně schovává.

Když jsem hledala na internetu rady ke spánku miminek, k jejich běžným projevům, k tomu jak řešit to či ono, často jsem narážela na věci, které se mému pohledu přímo příčily. Opravdu mi nepřipadalo a nepřipadá přirozené a normální uspávat dítě tím, že ho nechám o samotě řvát strachy. Stejně tak nebudu nutit syna, který řval od prvního měsíce, kdykoli jsme se přiblížili ke kočárku, aby v něm jezdil, když je velice spokojený v šátku či nosítku.

Najednou jsem měla v hlavě tolik myšlenek, které jsem potřebovala sepsat, stejně jako několik měsíců předtím svůj zážitek s porodem. Jeden článek jsem zveřejnila na svůj první blog, ale říkala jsem si, že tam úplně svým zaměřením nepatří a že je tam už tak těch různých témat více než dost. Založila jsem si proto pod svou doménou druhý blog zaměřený primárně na zkušenosti s kontaktním rodičovstvím.

Chci takto sdílet zkušenosti novopečeného rodiče, kterému se narodilo opravdu hodně kontaktní miminko. Původně jsme s mužem plánovali, že syn bude spát v postýlce přiražené bez bočnice k naší posteli, mysleli jsme si, že se bude vozit v kočárku a občas ho tak půjčíme známým, doufali jsme snad i v to, že ho bude moct občas někdo pohlídat. Syn to vidí jinak a já nepochybuji o tom, že to má co dělat se způsobem, jakým se narodil. Kontaktní rodiče z nás udělal až on a já jsem za to vlastně ráda. Trvalo mi ale hodně dlouho, než jsem se s tím smířila, než jsem to přijala a než jsem si to začala užívat. Věřím tomu, že v tom rozhodně nejsem sama a proto jsem se rozhodla některé věci pustit ven.

Nechci nikomu radit, jak má co dělat, protože každé dítě je jiné, stejně tak pohled rodičů na výchovu a starání se o miminko. Chci se jen podělit o zkušenosti a ukázat jiným mámám, že v tom třeba nejsou samy. Mně osobně už kontaktní rodičovství připadá naprosto přirozené, ale vím, že jsem v něm ze začátku dost tápala. Kolikrát jsem se nechala zbytečně nahlodat blbými radami jiných, kteří to, co já považovala a považuji za přirozené a potřebné, oni považovali za hovadinu a rozmazlování. V dnešní době se znovuobjevuje něco, co bývalo zcela přirozené a samozřejmě se to setkává s nepochopením. Já v tom však mám jasno a hodlám se řídit především vlastním instinktem.

A něco jiného o mně?

Je mi něco mezi 25 a 30 a žiju někde ve středních Čechách. Mám ráda soukromí, takže vám toho v tomto ohledu více neprozradím. Stejně tak hodlám alespoň částečně chránit soukromí svého syna (a případně i dalších dětí samozřejmě) i manžela, takže třeba fotky už budu zveřejňovat jen takové, ze kterých toho moc nepoznáte, a osobní údaje se tu vážně neobjeví :)

Jinak miluji čtení, turistiku a ruční práce. Ohledně těchto témat si můžete projít můj druhý blog.

6 thoughts on “Proč to píšu, aneb o mně

  1. Ali cajazpalaca

    Ja som začala s blogom kvôli môjmu náročnému synovi a postupne som sa vypisovala z ťažkých začiatkoch, s objavením kontaktného rodičovstva a o neustálom dojčení. Prvé články naozaj boli len o dide a pľaci. Ale ako šiel čas a malý už pomaly prestal mať o moje „prednosti“ záujem začala som sa venovať aj iným témam. Tiež som dumala nad druhým blogom ale potom som povedala že si nechám len jeden. Vyrobila som si záložky a kto chce ten si vyberá medzi knihami, príbehmi zo života, či receptami alebo dumkami o živote či materstve.
    Zdalo sa mi to jednoduchšie. Tých pár čitateľov si jednoducho vyberie čo chce 😁. A tým že píšem o materstve aj na stránke slovenské mamičky tak som si vytvorila aj fb stránku a mám všetko v jednom.
    V podstate ten prvý impulz kvôli ktorému som si blog založila už prešiel pretože syn už prestal toľko plakať a mňa blogovanie začalo neskutočne baviť. Tak prečo prestať témy dôjdu :-).
    Tiež som si zo začiatku pripadala ako mimozemšťan so vztahovym rodičovstvo no keď si tak spätne aj čítam články aj pozerám fotky zisťujem že tá cesta je pre mňa dobrá. A tak to má byť.

    1. veruce Post author

      Ten zpětný pohled mám na blogování ráda a tvůj blog si musím pročíst pořádně. Těch pár odkazů, cos zanechala pod články tady, se mi dost líbilo, jako bych to psala já :))

  2. beallara

    Ježiši…a můžou sem chodit i kontaktní babičky, které si zde přečtou zajimavosti, které jim někde chybí, které si prohlédnou krásné fotografie ?
    Jsem moc ráda, že to zde běží, protože se i zde stále učím, větší trpělivosti a hlavně chápat vás mladé, potažmo i svou dceru.

  3. Domi

    S pojmem kontaktní rodičovství jsem se taky setkala až dávno po tom, co jsem ho vlastně praktikovala:). (Stejně tak jsem se dozvěděla, že nekrmit dítě jen rozmixovanými blafy, ale dát mu do ruky kus jídla v celku má taky svůj název a já si na to přišla sama aniž bych to někde vyčetla:)) Zrovna jsem nedávno přemýšlela, jak vlastně nikdo nastávající maminku, případně oba rodiče nepřipraví na tu pravou realitu. Jasně, každý ví, že miminko pláče, bolí ho bříško a první týdny jsou náročné, ale, aspoň u mě to tak bylo, nikde se moc člověk nedozví, jak je to s tím spaním těžké. Všude v knížkách, filmech, reklamách jsou ty spokojeně spící miminka v postýlkách a člověk to bere tak nějak automaticky, že to tak prostě je. Že je třeba záhul miminko uspat, ale jak spí, šup s ním do postýlky a je to. A ono to tak není. Při našich prvních pokusech odložit spící mimčo do postýlky jsme tvrdě narazili a záhy zjistili, že tudy cesta nevede. Tou dobou jsem neměla ani číst někde nějaké rady, v okolí jsem něměla nikoho, kdo by mi poradil a to bylo možná to nejlepší, protože jsem začala poslouchat instinkty, naslouchat potřebám dítěte a po třech nocích zoufalství jsme se konečně vyspali všichni spolu v jedné posteli, přes den jsem ji prakticky pořád chovala a měla jsem to nejspokojenější miminko. Sranda je, že na jednu stranu jsme pak slyšeli, jaké máme štěstí, že je taková hodná a vůbec nepláče a hned vzápětí se mi dostalo poučení, že když ji budem pořád chovat, tak bude rozmazlená a že by měla spát sama:D. O tom jaký vzbuzuju rozruch tím, že ji ještě ve dvou letech kojím ani nemusím mluvit:D.

    1. veruce Post author

      Ten paradox, který jsi uvedla nakonec, neslyším poprvé. Lidem to pořád nějak nedochází :D Já třeba i to kojení ve dvou letech vnímám jako naprosto normální věc, jsem zvědavá, co se o sobě pak dozvím :D
      Jinak je to tak, všichni tak nějak očekávají, že miminko je třeba náročné, ale že by nechtělo samo spát? Že by se nedalo odložit? To určitě ne, to si ho určitě ti rodiče rozmazlili. Ha ha. Tohle si neumí představit ani rodiče těch méně náročných miminek, kterým ke spokojenosti stačí postýlka, kočárek a dudlík. Co si ale budem povídat, nejsme v tom samy a právě tohle uvědomění mi před skoro rokem zachranilo zdravý rozum a přivedlo mě k myšlence, že to vlastně dělám všechno správně :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *