Slovanská máma

Přirozený porod vs. CS (6) / Šestinedělí po císařském řezu

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.

První pohyby po operaci

První hodiny po císařském řezu s částečnou anestezií jsou dosti nudné. Naštěstí mě to potkalo večer, takže jsem část z těch 12 hodin, které se musí proležet na zádech, prospala. Po cca 2 hodinách se mi začal vracet cit do nohou. Ráno mi zapomněli říct, že už se mám pomalu otáčet na boky (alespoň mi ale po těch povinných 12 hodinách zvedli část postele pod hlavou), vstávání tak přineslo nepříjemné překvapení – to břicho při pohybu dost tahá! Jakože fakt hodně! Vleže to totiž nebolelo a netahalo vůbec. Sednout si nebylo nic příjemného a chvíli mi trvalo, než jsem vůbec přišla jak na to (přeříznuté břišní svaly prostě protestovaly). No sekla jsem sebou (popáté v životě) ještě vsedě. Vstávání se tak posunulo o další 2 nebo 3 hodiny,

Malého mi ale přinesli hned dopoledne, na vstávání si ho vzaly sestřičky a pak mi ho zase dovezly a už u mě zůstal i v noci (spíše nedopatřením, na oddělení byl frmol a nikoho ani nenapadlo mi ho brát na dětský pokoj a já to samozřejmě sama nenavrhla). V tomto ohledu jsem byla také ráda za Neratovice. V některých porodnicích dokonce nechávají rodičky po císaři i 24 hodiny na JIPce a dítě jim vozí na přisávání k prsu jednou za pár hodin jako za minulého režimu….

Přefiknuté svaly nedovolí člověku se hned narovnat, což mě také překvapilo. Do koupelny jsem ale na druhý pokus už došla – shrbená jako by mi táhlo na kmetský věk. Později odpoledne jsem si ještě s doprovodem došla na záchod a večer už to zkusila sama. To jsem sebou sekla jen málem a dostala zákaz nějakou dobu sama vstávat.

Mezitím mé dvě nové spolubydlící ten den v podvečer porodily a tak se na pokoji sešli 3 kluci, ti sotva narození už spokojeně spali, ten můj křičel na celé oddělení. Houpat jsem ho mohla jen vsedě na posteli, těžko bych ho mohla chovat v náručí ve stoje, když mi břicho sotva dovolilo aspoň to.

Právě ten den večer jsem jasně viděla ten nezanedbatelný rozdíl mezi císařem, porodem s nástřihem (po vyvolávání) a zcela přirozeným porodem. Já nemohla vstát, spolubydlící po nástřihu sebou po příchodu z porodního sálu ve sprše málem sekla a zbytek večer ležela (sotva si došla na záchod) a spolubydlící po přirozeném porodu byla plná energie, kterou věnovala na to, aby celý večer (cca od devíti večer do půl druhé ráno) uklidňovala mého kluka, který vyžadoval houpání v náručí, a jezdila s ním na dětský pokoj, kde ho sestřičky přebalovaly i uklidňovaly.

Následující den už jsem si troufla přihrbená šmejdit po pokoji a malého jsem přebalovala na posteli (cca 36 hodin od císaře). Neuvěřitelným způsobem mi ten den pomohla teplá sprcha, po níž jsem byla schopná se bez problémů narovnat a malého houpat i ve stoje (cca 44 hodin od císaře). Vstávání z postele a jakýkoli pohyb na ní s sebou ale nesl nepříjemné tahání a dal zabrat. Už jsem ale sama zvládala péči o malého a následující den ráno už s ním sama jela na prohlídku na novorozenecký pokoj.

Léky a jizva

Porod císařským řezem s sebou nese také zátěž léky, které po přirozeném porodu nejsou nutné. Jedná se anestetika pro umrtvení dolní části těla (případně celkovou anestezii), pak analgetika, když to začalo přicházet k sobě, antibiotika po dalších 10 dnů kvůli nemalému řezu a jeho hojení a ještě cosi do mě píchali. Docela slušný chemický koktejl za ten týden, co jsem v porodnici strávila (k tomu navíc ty sajrajty na vyvolávání a umělý oxytocin) Není divu, že se kojení zpozdilo o den oproti ostatním rodičkám (a můžu být ráda, že se vůbec rozběhlo).

Břicho mi zdobí jizva o délce 23 cm v místě, kde obvykle nosím lem kalhotek. Její hojení trvalo celkem dlouho a mírně se komplikovalo převislým břichem. Rána mokvala a k většímu zanícení nedošlo zřejmě jen díky těm antibiotikům. Mokvání ustalo až po 13 dnech, kdy mi vyndali část stehu. Celý bez problémů vytáhnout nešel a část se nyní snaží procpat sama ven (jsem zvědavá, jak to dokáže, ale podle dvou doktorů je to takto ok).

Kojení po císařském řezu

Jak už jsem uvedla, kojit jsem začala jen s jednodenním zpožděním oproti ostatním rodičkám po přirozeném porodu. Z porodnice nás tak pustili až pátý den po císaři, protože malý místo přibírání stále na váze ubýval. Třetí ten den jsem si sama řekla o Nutrilon, protože malý křičel z hladu a dočkal se pouze porce, která mu nedostačovala. Nicméně během dalších dvou dnů se kojení rozběhlo natolik dobře, že doma už jsme mu nic umělého podávat nemuseli.

Energie a vztah s miminkem v šestinedělí a po něm

Při porodu císařským řezem se neuvolňují všechny hormony v takové míře jako při porodu přirozenou cestou, což má velký vliv nejen na kojení, ale i na celkový vztah s miminkem. Důležitou roli hraje i rychlost, s jakou se žena zotavuje z operačního výkonu a také to, jak na neplánované operativní ukončení těhotenství reaguje její psychika.

Psychicky jsem se s císařem smířila ve chvíli, kdy jsem podepisovala souhlas s operací, ačkoli se k celému průběhu porodu často vracím jak sama, tak s partnerem, který ho nesl hůř než já. To však bude tím, že mě potom přece jen nějaké hormony otupily. Kdyby mi to nepřipomněl, ani bych neřekla, že jsem poslední tři hodiny při kontrakcích mluvila hůř než dlaždič :D Prostě jsem na tu bolest a část okolností zapomněla, vytěsnila ji z hlavy. To se ale nedá říct o té bolesti, která doprovázela každé sednutí z lehu, každé lehání a přetáčení se u kojení (kojím v 90% případů vleže). To bolestivé tahání k přirozenému stavu v šestinedělí nepatří a první dny dost komplikuje už tak komplikovaný start ve vztahu matky s dítětem.

Samozřejmě jsem to malé měla ráda hned, jakmile jsem ho uviděla. Ostatně jsem ho měla ráda po celé těhotenství, měsíc od měsíce víc a víc. Jenže ta pravá mateřská láska se dostavila až cca po měsíci. Z vyčerpání, které první týdny provázelo, jsem byla schopná usnout i přesto, že malý křičel. Místo mě ho choval manžel, několikrát i hluboko do noci, a já byla schopná u toho pospávat a naopak jsem neměla sílu si ho na chvíli vzít a houpat ho sama. Nemám to sice s čím srovnat, ale předpokládám, že zotavování po porodu přirozenou cestou probíhá přece jen snáz. Já byla vděčná za to, že jsme první týden byli na všechno doma dva a neumím si představit, že bych byla doma rovnou jen sama s malým.

Ještě pár zajímavých poznatků k šestinedělí v bodech:

  • „Rozkousaných“, tedy rozpraskaných a velmi bolestivých bradavek jsem se zbavila během 4. týdne. Pomohlo mazání kokosovým olejem a Bepathenem. Kojit jsem nepřestala ani na chvíli, ačkoli to přinášelo dost nepříjemnou bolest (klobouček mi nevyhovoval a bolelo to i s ním).
  • Po každém kojení jsem dostala zimnici, která vyžadovala horký čaj a deku.
  • Větší krevní ztráta způsobila zvýšenou chuť na játra, která jsem v různých úpravách (nejčastěji však ve formě smetanové omáčky s rýží) konzumovala minimálně jednou týdně.
  • I přes tahání a hojení jsem na první výlet vyrazila dva a půl týdne po porodu – nějaké 3 kilometry v lesním terénu s malým v nosítku daly docela zabrat :D
  • Celkově opravdu dobře a jistě jsem se začala cítit až po 4 týdnech.
  • Péče milujícího manžela je v šestinedělí k nezaplacení! :)

Závěrem k tomuto miniseriálu

Rodila jsem jinak, než jsem chtěla. Nechala jsem se dotlačit k vyvolávání, které jsem celé těhotenství vnímala jako něco absurdního. Vyvolávání skončilo císařem a já se s tím smířila i přesto, že jsem si celé bezproblémové těhotenství představovala, jak porodím zcela přirozeně. Skončilo to dobře, malý se přes všechny komplikace narodil zdravý a momentálně se jeví jako spokojené miminko. To je to nejdůležitější. Příště ale rodit císařem nechci, ačkoli se bohužel po jednom císaři rodička k dalšímu dostane ještě snáz. Jsem ale rozhodnutá se do něj nenechat natlačit hned, stejně tak už se nenechám natlačit do umělého vyvolávání.


První díl:: Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)
Druhý díl:: Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod
Třetí díl:: Fascinující mysl novorozeného dítěte
Čtvrtý díl:: O jednom bezproblémovém těhotenství a nespolehlivém triple testu
Pátý díl:: Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích

Kam dál:

4 thoughts on “Přirozený porod vs. CS (6) / Šestinedělí po císařském řezu

  1. Domi

    Taky nepochopím, jak CS může někdo chtít dobrovolně. To vstávání pomalu po milimetrech a s vypětím všech sil, každé zakašlání horor, nedejbože kýchnutí..
    Mě se naštěstí teda laktace rozběhla hned a s kojením jsem neměla problém, spíš naopak, mohla bych nakojit celý oddělení, jak jsem měla nalitý prsa:D Jsem ráda, že jste to taky nakonec zvládli:)

    1. veruce Post author

      Kýchat ani kašlat jsem naštěstí nemusela nebo si nepamatuju, že by to bylo nějak strašné. Přinutit ale přefiknuté svaly, aby dělaly, co mají, to fakt stálo za prd. Zpětně si nevybavuju, že by to nějak výrazně bolelo (to zřejmě přebily žlučníkové záchvaty, kterých jsem si za poslední rok pár užila), ale to tahání cítím ještě teď, když se na to snažím rozpomenout.
      Za kojení jsem také ráda a je dobře, že tobě to šlo v pohodě :)

      1. Domi

        no mě po té celkové anestezii šíleně škrábalo v krku, jak jsem byla zaintubovaná a to kašlání pro mě bylo teda fakt hrozný. Jinak to bylo snesitelný, analgetika jsem odmítala, i když se sestry radši vždycky dvakrát ujistily, že opravdu nic nechci:D Nejhorší bylo vždycky vstát, jinak se to pak dalo rozchodit:)

        1. veruce Post author

          Tak to jo… Přesně, vstávání, narovnání se a u mě ještě vylézání na postel – jsem prcek, vždycky jsem se musela vytáhnout na špičky a na tu postel se nějak vysoukat, moc příjemné :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *