Slovanská máma

Přirozený porod vs. CS (5) / Jak jsem rodila v Neratovicích

maly3Tento seriál nenese svůj název pro nic za nic. Vzpomínám si, jak jsem jako hloupoučký středoškolák kdysi prohlásila, že nechci rodit jinak než císařem. Z tohoto postoje jsem samozřejmě vyrostla hodnou chvíli před tím, než jsem otěhotněla. Vzpomněla jsem si však na něj někdy okolo čtvrtého nebo pátého měsíce, kdy mi v hlavě naskočila myšlenka, že za žádnou cenu nechci rodit císařem. Přece dokážu porodit své dítě normální cestou. Zda to byla předtucha či jen obyčejná obava, to se neodvažuji soudit.

Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích

Jak jsem se zmínila v minulé části, do neratovické porodnice jsem začala jezdit na pravidelné kontroly jednou týdně. Brala jsem to jako příjemné rozptýlení na mateřské a aspoň jsem si procvičovala řízení. Po zkušenostech jiných lidí mě příjemně překvapilo už jen to, že se monitory natáčely nejčastěji v sedě, což mi bylo nejpohodlnější. Žádné nucení do polohy, která by mi nevyhovovala. Sestřička, která je obstarávala, se chovala neuvěřitelně mile, takže povinných 20 minut vždy uběhlo jako voda a já se tak trochu na další návštěvu i těšila. Vše se zdálo být v pořádku a papírový termín porodu se rychle blížil.

Porodní plán

Nastal čas sepsat porodní plán, se kterými v Neratovicích nemívají problém a snaží se je dodržovat. Nu, musím se nevesele smát, když si ho teď připomínám, je to docela ironické čtení. Nicméně třeba bude pro někoho inspirací k vlastnímu.

Porodní plán – přání při porodu

 

Vážení lékaři, sestry, zdravotníci,

 

předem děkuji za veškerou Vaši péči a pomoc při porodu. Pokud nenastanou nějaké komplikace ohrožující můj život nebo život dítěte, prosím o přihlédnutí k mým přáním v průběhu porodu.

První a druhá doba porodní

Přeji si:

  • být srozumitelně informována o svém aktuálním stavu a všech navrhovaných zákrocích v průběhu porodu (jejich účelu, možných následcích a vedlejších účincích)
  • stálou přítomnost manžela a zároveň co nejmenší počet cizích osob
  • pro tlumení bolesti pouze přirozené metody jako je sprcha, volný pohyb, skákání na míči, …
  • monitor a UTZ v poloze, která mi bude příjemná
  • co nejméně umělého světla (bude-li noc)
  • volný pohyb pro nalezení ideální polohy pro samotný porod
  • tlačit a dýchat dle vlastních pocitů

Nepřeji si:

  • přítomnost studentů (po celou dobu)
  • klystýr a holení
  • porod jakkoli uměle urychlovat
  • umělé protržení vaku blan
  • tlumení bolesti léky
  • nástřih hráze
  • porod kleštěmi, vakuumextrakci, jakékoli tlačení na břicho
  • podávání jakékoli infuze či léku bez mého souhlasu

Třetí doba porodní a po porodu

Přeji si:

  • po porození ihned přiložit dítě na hruď a nechat přisát k prsu (pokud to stav dítěte dovolí)
  • nechat dotepat pupečník před přestřižením
  • dítě hned po porodu neumývat, neměřit a nevážit, tyto úkony + případné další (i pozdější) ošetření vykonat pouze v mojí přítomnosti nebo přítomnosti manžela
  • přirozeně porodit placentu
  • umožnění pořizování fotografií manželem

Nepřeji si:

  • dokrmování dítěte umělým mlékem

 

Ještě jednou předem děkuji za ochotu.

Jak vyvolat porod přírodně a jedno těžké rozhodnutí

Porodní plán jsem měla sepsaný, břicho neuvěřitelně veliké, termín prošvihnutý a náznaky blížícího se porodu žádné. Další preventivní návštěva mě nepotěšila. Podle ultrazvuku vážil malý 3,4 kila a doktorce se to nelíbilo, protože já jsem dosti malá (154 cm). Poslala mě k primáři a ten vyslovil nepříjemné ultimátum – buď se porod spustí do týdne sám, nebo se vyvolá. Představa chemie vyvolávající něco, co se mělo každým dnem spustit samo, se mi samozřejmě vůbec nelíbila. Souhlasila jsem tedy s Hamiltonovým hmatem, který v některých případech porod může uspíšit, zároveň však nepřináší taková rizika jako tabletky. Kupodivu se u mě nejednalo ani o bolestivý, ani výrazně nepříjemný zásah. Bylo mi ještě doporučeno, abych zkusila nějaké přírodní metody k vyvolání a já jela domů zařeklá, že jim na chemické vyvolávání kašlu, že se malý prostě stihne narodit sám, aniž by mu do toho doktoři kecali.

Po Hamiltonovi mi ještě téhož dne odešla zátka a já se těšila z toho, že se stalo alespoň něco. I břicho mi tvrdlo častěji. Jinak se ale nedělo nic. Na další kontrole o tři dny později jsem se ozvala, že se mi představa umělého vyvolání nelíbí a jaké jsou jiné možnosti. Suše mi bylo oznámeno, že tak možná císařský řez. Malý dál rostl, zatímco já ne, takže reálně začalo hrozit, že se pánví neprocpe. Co si budeme povídat, odcházela jsem ten den rozčarovaná a vyděšená zároveň. Já přece nebudu rodit císařem, já to zvládnu normálně! Navíc jsem byla uklidňována, že v mužově příbuzenstvu porodila podobně malá žena téměř pětikilové dítě bez jakékoli komplikace.

Dva dny poté už jsem se začala s možností, že to může skončit operací, začala smiřovat, ačkoli jsme dělali doma všechno proto, aby k tomu nemuselo dojít. Našli jsme a vyzkoušeli množství více či méně pochybných praktik – pohlavní styk, různé bylinky a koření, pohyb, horkou koupel, skákání ze schodů a večer před nástupem do porodnice dokonce i svařák. Malého jsme přemlouvali, aby se už narodil sám, aby mu do toho nikdo nemusel zasahovat. Všechno marně. Když dítě není připravené se narodit, porod se nespustí, ať už budeme dělat cokoli. Věděla jsem to, ale ze zoufalství jsem byla vážně ochotna zkusit na první pohled sebevětší hovadinu.

V den plánovaného nástupu jsem nikam nespěchala. Nechtělo se mi tam. Pořád ve mně bojovaly dva protichůdné pocity – nechat to být a ono se to spustí samo, třeba za dva tři dny a vedle toho strach, že malý je moc velký a mohlo by to znamenat ještě větší průser (jako třeba tady). No ano, vyděsili mě tím, zůstalo to ve mně a dost možná to neslo část viny na tom, co se dělo dál.

Do porodnice jsem vyrazila s vědomím, že mi budou dělat něco, co jsem od začátku těhotenství odmítala.

Vyvolávání porodu, které muselo skončit císařským řezem

Když už jsem se rozepsala, nebudu to ani dál moc zkracovat. Hned na uvítanou mi byl natočen monitor a následně kamsi k děložnímu hrdlu vpravena část vyvolávací tablety. Muže mi přikázali poslat domů a já zůstala sama na oddělení, kam jsem chtěla být dopravena až při pořádných kontrakcích těsně před porodem. S paní na pokoji jsem si neměla co říct, takže jsem stihla za odpoledne přečíst spoustu stránek. Z četby a nepříjemných pocitů, že jsem i dneska mohla ještě klidně ležet doma a trávit čas s partnerem a ne sama v nemocnici, mě sem tam vytrhl personál, který tu přišel s teploměrem, tu mě chtěl na další monitor. První noc jsem se nevyspala jak kvůli rozladěnosti, tak kvůli novorozeněti, které drželo v bdělosti křikem i spolubydlící paní. Když jsem v pět ráno konečně začala zabírat, v šest už mě tahali na další monitor…

Dostala jsem další část vyvolávací tablety a ani po ní se nedělo nic. Něco málo se začalo dít po třetí nebo čtvrté tabletě ten samý den večer. Někdy okolo sedmé mi konečně praskla plodová voda a následně přicházely slabší, ale zato pravidelné kontrakce zhruba co 5 minut. Natěšená, že se konečně něco děje, jsem pochodovala na chodbě před oddělením a říkala si, že už to nemůže dlouho trvat. Omyl. Porodní cesty otevřené na 2 cm znamenaly, že jsem partnera opět měla poslat domů. Já si podle nich měla jít lehnout a vyspat se, než přijde to pravé. Kontrakce však už neodezněly, zůstaly stejně intenzivní po celou noc. Sice nijak silné, ale přece dost silné na to, aby mi nedovolily usnout. Co 5 až 10 minut jedna, sprcha pomohla jen na chvíli a nic jiného jsem k dispozici neměla. Ještě jsem si říkala, že na jiné pomůcky bude dost času později, až se bolest vystupňuje. A zase jsem sotva začala v půl šesté ráno zabírat, už mě budili na monitor…

Ráno mi přidali další kus tabletky a to, že jsem celou noc (už druhou po sobě) nespala, raději nekomentovali. Po tabletce kontrakce sice výrazně zesílily, jejich frekvence se ale snížila. Kdosi se navíc zmínil, že při vyvolávání jsou snad silnější než ty přirozené, takže se mám na co těšit, říkala jsem si. Trvalo to už dlouho (v noci se to neskutečně vleklo). Ještě dopoledne mi udělali EKG kvůli případnému akutnímu císaři. Zjevně to tušili taky. Poměrně silnou bolest utlumila horká vana, kterou jsem ten den měla pro sebe přes 4 hodiny, protože jsem byla jedinou rodičkou. Ta pomohla natolik, že jsem v ní dokázala na pár minut i usnout. Jenže jsem se pořád neotvírala a kontrakce dokonce díky vaně dost polevily. Věděla jsem, že přirozeně už teď nepůjde nic, takže jsem nakonec souhlasila s látkou na zvýšení kontrakcí (nevím, zda to byl pitocin – umělý oxytocin či něco jiného a v tu chvíli mi to už bylo celkem jedno). Zeptala jsem se, jestli nebudu rodit císařem. Odpověď zněla, že to na něj ještě nevypadá, že to ještě zkusíme tou přirozenější cestou (zcela přirozenou přestala být po první dávce vyvolávací tablety).

Přesunuli jsme se i s partnerem na porodní sál, kde mě čekal hodinový monitor (a ne jeden). Mohla jsem se sice pohybovat dle libosti, ale stejně jsem zůstala na boku v polosedě pololeže. Po dvou předchozích nocích už mi nezbývaly síly na uvolnění se. Neuměla jsem vypnout a neustále jsem pozorovala hodiny. Kontrakce přicházely pravidelně a byly dosti silné na to, aby se jejich křivka na papír z monitoru zdaleka nevešla. Únava ale byla silnější a umělé popohánění porodu dle mého nikam nevedlo. Minulo 24 hodin po prasknutí vody a já věděla, že teď už sama neporodím, ani kdyby se oni rozkrájeli. Nepomohla mi už ani přítomnost partnera, který mi byl oporou po celou dobu a kontrakce snášel se mnou.

Umělé zvýšení kontrakcí kapačkou vedlo k tomu, že se cesty otevřely na 8 cm a u nich už zůstalo i po další hodině. Když se doktor divil, že mi pořád ještě nepraskla voda, něžně jsem mu oznámila, že mi praskla před skoro 26 hodinami a že jsem to příkladně hlásila hned sestřičce. Lehký informační šum sice nekomentoval, ale jeho výraz jasně říkal, že si to někdo odskáče. V tu chvíli už se na můj souhlas s císařem zeptal, protože představa dítěte tak dlouho bez plodové vody se očividně nelíbila ani jemu, nejenom mně. Po předchozích dvou dnech jsem souhlas dávala opravdu s úlevou, kterou jsem sama sobě musela ještě týdny vysvětlovat.

Pak už to šlo ráz naráz – obvázání nohou, vyndání kapačky, podepsání souhlasu s částečnou (kterou jsem si vybrala) a pro jistotu i celkovou anestezií (v případě nutnosti při komplikacích). Na operační sál jsem si došla a nic moc jiného nevnímala. Manžel sice se mnou nesměl, ale utišovala jsem se představou, že za chvíli uvidí malého a že malý zase naopak nebude sám. Takže jsem čekala, že by mohli být oba v rámci možností spokojeni. Já se měla na pokyn anesteziologa sbalit do klubíčka, aby mi mohl do páteře píchnout umrtvovací látku. Nešlo mi to. Ohnout se s tak obrovským břichem fakt není lehké :D Ještě si z toho dělali srandu, že bych to měla v 25 letech zvládnout, co prý budu dělat, až budu starší :D Humor na sále musí být, takže najednou mi to ohnutí šlo. Jenže jako první se píchá jen místní znecitlivění, které strašně štípe, a já se při něm prohnula přesně naopak a musela jsem se do klubíčka balit pracně znova :D Vpich do páteře už jsem pak necítila a vnímala jsem, jak mi velice rychle začínají dřevěnět nohy. Je to stejný pocit, jak když si je občas přesedím. Pak začali a prakticky hned byl malý venku. Kuckal, protože mu v plicích zůstala plodová voda, kterou si jinak děti vytlačí při průchodu porodními cestami. Doktor ho proto okamžitě odnesl na odsátí, takže jsem ho ani neviděla. Byla jsem pouze ujištěna, že je to normální reakce. Já si na sále poležela ještě 20 minut a vyzkoušela si přitom, jak se zvrací v leže. To je totiž u císaře taky normální, jak mi bylo vysvětleno, stejně tak pocit, že mi někdo houpá s břichem ze strany na stranu.

Vrátili mě hned na pokoj a já se tak od muže hned dozvěděla, že malý měří pěkných 51cm a váží přesně odhadovaných 3,8 kg. Na mou výšku vážně velkej kluk :) V tu chvíli ležel na novorozeneckém, ale prý neplakal ani trochu. Holt s ním byl co nejdřív aspoň sečtělý táta, který si s ním povídal, než mohl jít za mnou. Pak už chodil co 5 minut otravovat doktora, že dítě má být u matky. No, ten doktor na mě potom koukal ošklivě až do propuštění :D Nicméně docílili jsme toho, že mi malého donesli o něco dřív, než by to byli udělali sami od sebe. Chudák měl seschlou kůži na hlavičce kvůli dlouhému pobytu v břiše bez plodové vody a hlavičku měl trochu šišatou, jak už tlačila na porodní cesty a on mě v břiše málo místa, jinak byl ale naštěstí zcela v pořádku (hlavička se zakulatila de facto přes noc). S trochou pomoci se přisál a pak po mě pár hodin spokojeně lezl, než si ho sestřička zase vzala na dětský pokoj. To se moc nelíbilo ani jednomu z nás, ale jak neplakal dlouho, já taky za nějakou dobu usnula, a to i přesto, že jsem do té doby na zádech spala zcela výjimečně a neměla jsem to ráda. Po císaři s částečnou anestezií se tak ležet musí nějakých 12 hodin, bez polštáře.

O šestinedělí po císaři v příští části

Nějakou dobu jsem přemýšlela, zda přidat ještě jednu část, a nakonec to udělám. Zotavování po císařském řezu trvá delší dobu než po porodu přirozenou cestou a někomu třeba ty zkušenosti pomohou. Tato část už je dlouhá až až, takže i hodnocení neratovické porodnice si nechám na příště. I přes operativní ukončení porodu ji hodnotím velice kladně a ráda se rozepíšu proč.


 

První díl:: Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)
Druhý díl:: Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod
Třetí díl:: Fascinující mysl novorozeného dítěte
Čtvrtý díl:: O jednom bezproblémovém těhotenství a nespolehlivém triple testu
Šestý díl:: Šestinedělí po císařském řezu

Kam dál:

2 thoughts on “Přirozený porod vs. CS (5) / Jak jsem rodila v Neratovicích

  1. Domi

    Ahoj, kdysi jsem četla a komentovala tvůj blog jako Elysia. Nějak jsem z blogovacího světa vypadla a teď na tebe náhodou zase narazila. Moc ti gratuluju ke krásnému chlapečkovi (sama mám za dva měsíce dvouletou princeznu:)) a jsem ráda, že se ti takhle daří:). Co se porodu týče, taky jsem měla krásné představy o přirozeném porodu bez chemie a zbytečných zásahů, no po dvou dnech kontrakcí, nevyspalá podobně jako ty, kdy se ne a ne otevřít, jsem taky přistoupila na urychlení, což nakonec skončilo akutním císařem, na píchání do páteře už nebyl čas, takže celková anestezie..no tohle by mě taky nenapadlo ani v nejhorších přestavách..teď jsem znovu těhotná, tak budu doufat, že napodruhé to snad bude lepší:D.

    1. veruce Post author

      Ahoj, je fajn takhle slyšet o někom, s kým si člověk roky vyměňoval komentáře :) Gratuluju k dcerce :) Po tom, co jsem při porodu zažila, se vážně nedivím, žes po dvou dnech svolila. Po dvou dnech beze spánku už jsem se sama po císaři ptala tak trochu s nadějí v hlase. Tu celkovou anestezii ti ale nezávidím… Přeju, ať to napodruhé vyjde přirozeně! :) Já si to tak pro dalšího potomka (taky by se mi líbil dvou až tříletý rozestup) zatím maluju, i když i s případným dalším císařem bych se dokázala snad srovnat. Jen na vyvolávání už jim zvysoka seru kašlu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *