Slovanská máma

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Aletha Solter - Moudrost raného dětstvíKniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

17. měsíc, aneb bez plenek!

Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)

Popravdě mě ani napadlo, že to půjde tak snadno. Poslední měsíc, možná dva, nočník zcela ignoroval a v případě mého zájmu i bojkotoval. Měsíce nacvičovaná bezplenkovka tak šla prakticky do háje. Nu což, nechala jsem to tak. Po více než roce jsem téměř denně řešila pokakané plenky a říkala si, že s tím stejně nic nenadělám. Pak nastaly tak horké dny, že jsem ho nechtěla nechat pařit se v plence. Běhal doma bez ní a já za ním s hadrem. Po každé nehodě jsem mu vysvětlila, že přesně k tomu slouží nočník. Nu a on to jednoho dne pochopil a začal si ho pokaždé nosit. Dokonce je velmi naštvaný, když to občas nestihne :) Bez plenky ho nechávám i v noci, venku i v autě. Semtam očekávám nehodu (a že už jich pár bylo), avšak když už bez plenky, tak vždy a všude (krom toho je i odmítá).

Osvědčené rady na spánek, které opravdu nezabraly

Spící batoleDnes opět s humorem, aneb víte jak poznat, že máte doma dítě náročné na spánek? Jednoduše – ani jedna z osvědčených rad nezabere :)

„Nacpi ho do svěrací kazajky zavinovačky.“

Ha ha. Já vím, že to na spoustu novorozenců zabírá, ale Vlče je vychytralé už od narození. Tímto se nechal syn obalamutit jednou v porodnici, pak už nikdy.

„Dej mu nad postýlku kolotoč, bude koukat, až z toho usne.“

No, kolotoč se Vlčeti líbil, to jo. Koukal na něj, pomalá melodie se mu celkem pozdávala, k hračkám nad sebou natahoval ruce, smál se u toho, ale usnout? Ani omylem.

Vařím, vaří, vaříme

Kojenec/batole vaříUprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Klasika mezi ergonomickými nosítky – Manduca

Nošení v ManduceV Manduce jsem Vlče nosila rok a nosila bych i nadále, kdyby mu nezačal odrůstat. Pamatuji si, že jsem po nosítku začala pokukovat v době, kdy se mi syn dokázal „vykopat“ ze šátku. Byly mu tehdy takové tři čtyři měsíce. Už mě nebavilo pořád rovnat úvaz, aby seděl v dobré poloze. Loni jsem neměla ani tušení, kolik značek ergonomických nosítek vůbec existuje, a sáhla jsem po tom asi nejznámějším. Nechtělo se mi dávat tolik peněz za nové, takže jsem nakonec nakoupila na Aukru. Mohu si blahopřát, že jsem nenarazila na padělek (alespoň bych řekla, dostala jsem jej i s originální brožurkou), o těch jsem se totiž dozvěděla až o několik měsíců později. Toliko k tomu, jak jsem k Manduce přišla, a nyní už nějaké ty osobní zkušenosti.

Manduca a velmi malé děti

Nošení v tomto nosítku se obecně doporučuje až od cca 3 nebo 4 měsíců, resp. od chvíle, kdy nosí oblečení vel. 68. Výrobce doporučuje menší děti zapínat do novorozenecké vložky, avšak ta úplně neodpovídá ergonomickému nošení. Když jsem to zkoušela, ani se mi nepodařilo syna do nosítka usadit. Chtě nechtě jsem musela zůstat ještě nějakou dobu u šátku, než syn dorostl do vel. 62-68 (na konci 5. měsíce), aby neměl nožičky nepřirozeně roztažené. Dnes už bych sedací část nosítka stáhla provázkem, avšak tehdy mě to vůbec nenapadlo.

16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.

Jak se to období prvního vzdoru projevuje? Nejčastěji ječením a křičením. Klidně i celý den. Požádám ho o něco – poslechne a následně se urazí a křičí nebo vztekle brblá, případně si alespoň uraženě sedne na zadek – doma, na ulici, na hřišti, na návštěvě, prostě všude bez ohledu na okolnosti. Taky rád hází věcmi, takovým tím typickým vzteklým pohybem. Tyto projevy jsou ještě vcelku úsměvné a roztomilé. Horší to bývá, když se mu celý den nic nelíbí a opravdu ječí, ať už se děje cokoli – chce jíst, nechce jíst, chce pít, nechce pít, chce se mazlit, nechce se mazlit, jdeme ven, jsme doma, chci jít jinam než on, chci dělat něco jiného než on, potřebuji uvařit a nemám čas si ho v tu chvíli všímat tolik, jak by chtěl, a tak dále. Je to na palici. Víc než samotné zuby v minulých měsících (část z té protivnosti mají na svědomí i nyní).

Zemědělský dvorek v Dolní Lomné

O víkendu jsme se vypravili za beskydskou babičkou a při té příležitosti navštívili Zemědělský dvorek v Dolní Lomné. Otevírací doba měla začít až 1.6. (o tom jsme nevěděli), avšak hodný majitel nás po zavolání pustil dovnitř i tak (tímto ještě jednou děkujeme!). Nakonec jsme ani nebyli jediní, kdo se v tu samou chvíli o návštěvu zajímal. Určitě však patříme mezi ty návštěvníky ze vzdálenějších končin :)

V současné chvíli návštěvníci mohou spatřit měsíční tele i jeho velkou mámu, malé kůzle i dospělého kozla (stádo koz se to odpoledne páslo opodál), dvě neuvěřitelně přítulná, chlupatá a mazlivá štěňata, hejno kachňat i nějaké ty slepice a kohouty. Syna si nejvíce všímalo právě jedno ze štěňat a ze všech zvířátek ho zaujalo pouze kůzle a ten nejdivočejší kohout, za kterým se chystal vrhnout.

Dřevěné kostky a čerstvé batole

Dřevěné kostkyMám ráda dřevěné hračky a dříve jsem žila v příjemné iluzi, že ani jiné hračky doma mít nebudeme. To se samozřejmě nepovedlo. Každá nová dřevěná hračka je však oproti těm plastovým a textilním vítána s velkým nadšením, zejména mnou.

Před několika měsíci (dokonce snad před koncem minulého roku) jsem koupila malý vozík s 34 barevnými dřevěnými kostkami (Woody). Syn byl tehdy na takovou hračku ještě hodně malý a kostky používal pouze jako kousátka. Uklidila jsem je proto z jeho dosahu a čekala na vhodný čas. Po dalších dřevěných kostkách jsem přesto pokukovala dál, protože na nějaké velké stavění 34 dílků nestačí. Čekala jsem s koupí docela dlouho, neboť jsem věděla, že syn by ještě nevěděl co s nimi. Nedávno už mi to ale nedalo a objednala jsem kbelík kostek (Bino), který je díky víku s otvory možné použít i jako vkládačku a kostky velikostně odpovídají těm dříve zakoupeným. Na krabici se sice píše 18m+, avšak mezi rokem a rokem a čtvrt už u nás nastal čas, kdy si s kostkami vyhrajeme (ano, opravdu všichni :)).

Co s kostkami v období cca 12 – 15 měsíců?

  • Mámo, táto postavte mi něco
    Dřevěné kostky a batoleSyn od cca 4. měsíce miluje bourání věží ze všeho možného. Věděli jsme tedy, že ani u dřevěných kostek to nebude šlápnutí vedle.
    Synova momentálně velmi oblíbená činnost je následující hra – podá mi kostku, já ji někam umístím. Když se mu to líbí, podá mi další, když ne, kostku si vezme a opětovně mi ji strká do ruky. Pokud část stavby nebo i jedna jediná kostka spadne, syn rozmetá zbytek všude okolo a můžeme začít znovu :) I dospělák se musí učit trpělivost, držení nervů na uzdě a zejména jemné motorice, že… :)

Dítěti nepomáhejte nijak

Dítě začne všechno dělat ve chvíli, kdy je na to připravené, ne ve chvíli, kdy rodič chce. Stále existují rodiče (a vážně jich není málo), kteří se cítí uraženi na cti, když sousedovic miminko umí v 11 měsících chodit, zatímco to jejich (podobně staré) se sotva s oporou postaví. Nutně se také potřebují pochlubit nějakým tím pokrokem, tak začnou dítě strkat do chodítek, kšandiček a nevím čeho ještě, aby taky začalo chodit co nejdřív. Případně jej alespoň vodí za ruce, aby mělo oporu. Všechna tahle udělátka a „pomoc“ ve skutečnosti pohybový vývoj zpomalí a v některých případech zadělají na zdravotní problémy v budoucnu.

  • Chodítka,
  • hopsadla,
  • kšandy na chození,
  • vodění za ruce,
  • přitahování do pasivního sedu,
  • posazování.

Tyto věci mají jedno společné – škodí. K tomuto článku mě nakoply právě učící kšandy, na které jsem omylem narazila. Mají ulehčit rodičům nácvik chůze jejich dítěte. Lidi to kupují jako diví. Přitom je to strašná blbost (podívejte se sami sem nebo sem).

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Nebylo mu dobře a strašně hřál. Nicméně usnul a během půl hodiny se teplota snížila o stupeň, během další půl hodiny o dalších pár desetin stupně. Od horečky měl pokoj celou noc a další den.