O mluvení i o tom, jak dítě rozmluvit

Malý nemluvil docela dlouho. Když mu bylo 20 měsíců, potkali jsme se se známými a s jejich podobně starým kloučkem, avšak výrazně ukecanějším. Ten rozdíl byl až zarážející. Jen krátce poté  jsem od dalších známých (většinou bezdětných) začala slýchat narážky na to, že Vlče mluví strašně málo.

Brala jsem to v klidu. Od rodiny, kde viděli vyrůstat mnoho dětí, jsem totiž naopak slýchala, že má čas, že se jednou rozmluví. I já jsem to tak vnímala.

Aktivně používal sotva 10 slov.

Minuly 2 roky, 2 a čtvrt roku a Vlčecí aktivně užívanou slovní zásobu tvořilo stále zhruba 10 slov. Reálně jich uměl říct více, ale nedělal to. Když už se rozhodl jednou za pár měsíců nějaká nová slůvka přidat, byly to výrazy, které většinou nedávaly valný smysl, např. „budyty“ (jakože budliky budliky) nebo „hatla“ (jakože babičkou jednou pronesené hatla patla). Nu a když už to bylo slovo, které smysl dávalo, řekl ho jednou, dvakrát a pak dělal, že ho neumí, např. „gagko“ (jakože jablko).

Také si všímáte, že děti většinou jako první začnou opakovat jednoduché zvuky zvířat, a to klidně krátce po prvních narozeninách? Tak to naše s tím začalo ve 2 letech a 3 měsících. ;)

V té době se také hodně vztekal. To už jsem brala v klidu méně, ale i to jsem považovala za normální (více v článku Je to jenom období. Doufám., trvalo to cca od 22 do 28 měsíců věku). Mezi vztekáním rozšířil svou slovní zásobu jen o pár položek. Opět mezi nimi byla slovíčka, která mu smysl dávala, např. „eb“ (jakože erb), „éuo“ (jakože éro), nota, „poses“ (jakože posed) a několik barev, ale také i několik slov, která se mu líbila, ale jejichž smysl ještě pár let chápat nebude, např. „bišiš“ (jakože blitzkrieg :D) či „tese“ (jakože teze).

Přestal se vztekat a začal mluvit.

V létě (ve svých 29 měsících) začal pomaličku skládat jednoduché věty. V té době konečně ustalo ono vzdorovité období. Přestal se tolik vztekat zřejmě i proto, že konečně přišel na to, jak začít mluvit. Stále to ale šlo celkem pomalu. Tu prohlásil, že „máma jede“, že „táta jede“, že „auto jede“. Dala se s ním vést jednoduchá konverzace jako: „Bába není.“ „A kde je?“ „Asi v autě.“  Začal sám používat zdrobněliny (autíčko, miminko), zřejmě se mu to lépe vyslovovalo. Naučil se rozdíl malý/velký a několik dalších barev. Spojoval „maua šíší“ (jakože malá lampička svítí), „mauá iška, veuká iška“ (jakože malá liška a velká liška) apod. S tím si vystačil prakticky 2 měsíce.

Ve 2,5 letech to teprve začalo.

Přešel srpen, přešlo září a v říjnu jsme se nestačili divit.

V září už všechno opakoval. Strašně ho bavilo prohlížet knížku Nauč mě mluvit (brzy přihodím recenzi) a učit se nová slovíčka. Všechno už popisoval větami nejméně o 3 členech jako „Miminko jede atem.“ (jakože autem :)) nebo „Toue miminko mňam mňam.“ (jakože tohle by rád snědl).

Od září už jsem příval nových slov, slovních spojení a celých vět nestíhala zaznamenávat. Proč taky, důležité bylo si to užívat. :) Jen něco, co tehdy převyšovalo vše ostatní, jsem si přece jen zapamatovala, třeba: „Cibue pauví v ošičtách a v nose taky au.“ (Cibule pálí v očíčkách a v nose taky au.) nebo když po 8km procházce prohlásil, že „nožičty petou“ (jakože se mu už pletou nožičky).

Každou chvíli nás překvapoval tím, že si vzpomněl i na slova, která třeba pár týdnů neslyšel.

V říjnu položil svou první otázku (mnoha dalších jsme ovšem zatím nedočkali) a začal si také vymýšlet. To mu tedy jde výborně, takže občas slýcháme věci jako „Miminko papá becín.“ (jakože benzín jako auta), „Miminko papá pyn.“ (jakože plyn jako auta) nebo třeba „Auta papají jagka.“ (jakože jablka) či dokonce „Liší miminko papá liší potát a pyn“ (ano, liščí miminko papá liščí polštář a plyn ;)). Dneska už si vymýšlí daleko záludnější věci.

V listopadu už hodně věcí správně skloňoval. V prosinci řekl svou první říkanku. O měsíc později jich uměl už pár desítek.

Teď už tu pusu nezavře. A je to super! :)

Před rokem řekl 10 slov. Před půlrokem složil dohromady sotva „auto jede“. Před čtvrt rokem začal pořádně mluvit.

A dnes?

Umí tak 40 říkanek. Umí mluvit v souvětích. Vymýšlí si jednoduché pohádky nebo alespoň alternativní konce. Popisuje úplně všechno – co děláme my, co dělá sám, co k čemu slouží, co kde je a není. Večer před spaním popisuje, co dělal přes den. Říká, co by chtěl dělat nebo co máme dělat my. Na všechno má rychlou odpověď. A samozřejmě také perlí (více v článku Táta v nelibosti a jiné hlášky a ne, fakt to není všechno).

Mluví pořád a já si to opravdu užívám! :)


Jak dítěti pomoci k rozmluvení?

Takto to u nás probíhalo. Bylo to vlastně tak náhlé, jak nám všichni předpovídali. Ačkoli jsem si nedělala starosti s tím, že by se nerozmluvil, stejně jsem si doplňovala informace – četla jsem zkušenosti jiných i (pseudo)odborné články. Všechno můj pocit jen potvrzovalo. Při tom pročítání jsem si potvrdila, že spoustu věcí děláme opravdu správně, a zároveň zjistila, že nějaké věci s rozmluvením mohou souviset, ačkoli to tak na první pohled nevypadá.

Budování pasivní slovní zásoby

Pasivní slovní zásoba je opravdu důležitá.

To, že dítě rozumí, chápe a reaguje, je velmi důležitý znak toho, že se vyvíjí správně.

Pokud to tak je, ale aktivně nemluví, zřejmě jenom čeká na svůj čas – na to, až bude připravené k mluvení (podobně jako když se například odhodlává k prvnímu kroku v prostoru).  Některé děti zkouší mluvit průběžně, jiné si dávají načas a opravdu pak jednoho dne začnou a už tu pusu nezavřou. I zde platí, že každé dítě je jiné a jede si svým tempem. ;)

Pasivní slovní zásobu můžete podporovat mnoha způsoby:

  • čtením či vyprávěním pohádek,
  • popisováním obrázků, věcí okolo a běžných činností,
  • říkáním říkadel, rozpočítadel, básniček,
  • povídáním o tom, co jste dělali ten den či naopak, co budete dělat za chvíli,
  • rozvíjením toho, co řekne dítě („Baf, baf.“ >> „Ano, to je velký chlupatý pejsek.“ apod.).

Knížky pro nejmenšíTohle není žádná raketová věda, tohle je pro valnou většinu rodičů naprosto přirozený přístup. Nicméně sem patří a je velmi důležitý. Na dítě je třeba mluvit v průběhu celého dne, a to přiměřeně rychle. Roli rodiče v tomto rozhodně nezastoupí videa na dětském tabletu.

Někdy se může stát, že rodičům začnou docházet baterky a trpělivost – mohou se umluvit a upopisovat k ochraptění, ale dítě ne a ne začít mluvit. Když je rodič dlouhodobě unavený a navíc má doma malého vzteklouna, může tu chuť dítěti číst a mluvit s ním na nějakou dobu ztratit. Právě proto je dobré si uvědomit, že dítě vnímá pořád, ne jenom, když už aktivně opakuje. Jakmile začne mluvit, bude čerpat ze všeho, co kdy od rodičů slyšelo.

Pokládání otázek a opakovaní

Pokládání otázek se nám osvědčilo jako doplněk k posilování pasivní slovní zásoby. Bylo však potřeba přizpůsobit otázky aktuálním možnostem malého. Měl totiž opravdovou radost, když jsme se ho zeptali na něco, na co uměl odpovědět. Když nereagoval, odpověděli jsme za něj a povídali dál. Opravdu nemá smysl „drtit“ to dítě a nutit ho odpovídat, když nejeví zájem.

S tím souvisí i časté doporučení nenutit dítě opakovat slovíčka. K tomu jsme přistupovali po svém – nenutili jsme, nevyžadovali jsme odpověď, brali jsme to všichni jako hru. Malého opakovaní většinou bavilo a když si usmyslel, že už to stačí, dal nám to dost jasně najevo (vizte článek Období (slovního) vzdoru, v podobném duchu to probíhalo často). Někde se dočtete, že děti přece nejsou opičky, že to po vás opakovat nebudou. Jistě to platí pro některé děti, pro jiné zase platí, že to malé opičky jsou a na tuto hru rády přistoupí. Jako všude jinde se řiďte svým rozumem a svým dítětem. ;)

A když už jsme u toho opakování – opakování dospělým je naopak důležité a žádoucí. Pokud dítě začne používat nějaké slovíčko a říká ho špatně, snažte se ho co nejvíce opakovat správě a samozřejmě srozumitelně, zároveň ale neopakujte ten špatný tvar, aby si dítě špatný tvar nezafixovalo (správně tedy např. „Vuté atíčto.“ >> „Ano, to je žluté autíčko.“ apod.).

Procvičování jemné motoriky

Už si nepamatuji, v jakém článku jsem o souvislosti mezi jemnou motorikou a mluvením četla poprvé, ale narazila jsem na to ještě několikrát. Než se malý rozmluvil,  vůbec mu třeba nešlo navlékání velkých korálků na tkaničku. Strašně se u toho vztekal, ale neustále se k tomu vracel. Trvalo to několik měsíců, až na to jednoho dne přišel. Krátce poté se rozmluvil. Prsty rád trénoval mnoha různými činnostmi, takže nějaká souvislost tam zřejmě bude.

Co procvičí jemnou motoriku?

  • Navlékání velkých korálků na tkaničku.
  • Vytahování předmětů skrz síť. [inspirace zde]
  • Práce s kolíčky. [inspirace zde]
  • Stavění složitějších staveb (např. z dřevěných kostek). [inspirace zde]
  • Práce s plastelínou a drobným přírodním materiálem.  [inspirace zde]

A samozřejmě mnoho dalších činností. Důležité je vybírat je i podle aktuálního zájmu dítěte.

Procvičování jemné motoriky Procvičování jemné motoriky

Používání „batolecího“ jazyka

Tohle jsme trochu podcenili, protože nám mnohá batolecí slůvka prostě nešla přes pusu. Zajímavé však bylo, že když se malý začal rozmlouvat, někdy upřednostňoval dětské výrazy před těmi dospěláckými, ačkoli je znal spíše od babiček než od nás (např. nechtěl jíst, chtěl papat apod.). Velmi zajímavé mi přišlo i to, že začal automaticky všechno zdrobňovat. Místo toho, aby se naučil kratší verzi, raději volil delší a zvukomalebnější, ač na první pohled složitější na vyslovení (např. pes u něj nikdy nebyl ani pes, ani baf baf, rovnou říkal pejsek).  

Po této zkušenosti vnímám batolecí jazyk už trochu jinak. Možná, že kdybychom tak na malého mluvili celou dobu, rozmluvil by se o něco dřív. Nu ale možná taky ne, kdo ví. Tak či onak stojí za úvahu, zda to má nějakou souvislost. ;)

Nikdy však na dítě nešišlejte a nijak nekomolte normální slova. Batolecím jazykem se myslí slovíčka jako papat, hajat, čůrat nebo třeba baf baf, čičí, bříško a nožička,  rozhodně ne „lostomilouškej chlapešek“ či „ňunovaté mališké mimineško“!


Kdy se vaše děti nebo děti z vašeho okolí rozmluvily?

Co jim k tomu pomohlo?

Kam dál:

 

6 komentářů: „O mluvení i o tom, jak dítě rozmluvit

  1. Mnohokrát jsem se vyjadřovala, nebudu to opakovat.
    Díky za ty dary, každý jsme jiný, každý jsme solitér, jinak ho lze ohýbat, jinak je tvárný.
    Mám možnost porovnávat a já to činím, skutečně, nikoliv jako výtku !!!, ale jako skutečnost.
    V čem byla má dcera geniální, tam Sofinka našlapuje ještě se záchranným kruhem. A samozřejmě obráceně. Kde moje dcera neuspěla, tam Sofík bravurně serfuje mořem rozbouřeným.
    Bez afektu, bez stanovování hranic a mantinelů si s dcerou občas probereme potřebné , přeci jen je sice jiná doba, ale udělat si čas na dítě, hrát si s ním, vychovávat ho, i třeba ho naučit MARODIT, je poplatné v každé době.
    Ovšem já se svou vnučkou narážím a silně … v žertu jí obejmu a řeknu : “ Ty jsi moje sladké miminko „. Co pak následuje, horor, já jsem velká , já jsem už vyrostla !!!
    Verunko, přeji vám krásné a hlavně upovídané dny …

     
  2. Rozka povidala naopak hodne brzy, az se vsichni divili a detske vyrazy u nas neslysela, tak nevim jestli to ma nejakou souvislost. Na povidani, na to ona je dobra, to ji pusa jede. Docela taky na jemnou motoriku. Ale pro zmenu ji nikdy nezajimala cisla, pismena, moc ji neberou ani kostky a staveni jako Vlce… proste opravdu co dite to origos ;)

     
  3. Tak přesně tohle téma teď taky řešíme. Ve 22 měsících dcera mluví asi tak, jako někteří její vrstevníci mluvili třeba v roce a půl nebo i dřív. Naučila se sice poznávat třetinu abecedy, protože ji to hrozně baví a učí se pořád nová písmenka, ale ve slově už je pak třeba říct neumí. Nežvatláme na ni a takové ty úplně miminovské výrazy taky nepoužíváme, protože je nesnáším. Zdrobněliny používáme teda běžně, na těch nic špatného nevidím a je vidět, že se jí stejně lépe říkají právě ony než „dospělácká“ slova. Hodně si zpíváme, miluje říkanky a chce je opakovat pořád dokola, hodně si povídáme, vše komentujeme, popisujeme obrázky v knížkách… a stejně jsme ji zatím nerozmluvili. Že rozvoj řeči souvisí s jemnou motorikou, to mě tedy vůbec nenapadlo; je pravda, že dceru takové činnosti moc nebaví, na druhou stranu když se k něčemu takovému odhodlá, nepřipadá mi nešikovná a třeba docela obstojně „kreslí“, ale můžeme zkusit zapracovat na tomhle :-)
    Moc díky za článek, který mě trochu uklidnil, že některým dětem to sice trvá déle, ale němé nezůstanou :-)) A přeju spoustu dalších vtipných hlášek!

     
  4. A kolik má malý teď?
    Náš má 20 měsíců a taky nemluví jako řekne mama, tata a bylo období kdy žvatlal víc ale to ustalo, vždycky mi přijde že jak roste zub tak to ustane.
    A já si vždycky říkám to vypadá jako bych s ním vůbec nemluvila a mluvím na něj, v knížkách pořád ukazujeme obrázky co to je to ho baví, venku, říkanky říkáme ale mladší děti mluví víc. Ale zatím mě to nestresuje:-) nevím proč asi jsem se hodila do klidu:-D vždycky jsem stresovala ale teď vidím že prostě to naše dítko si jede po svém i kdybychom se na hlavu stavěli…se vším..ale je vidět že rozumí to kolikrát žasnu že mu něco řeknu a on mě chápe zcela jasně

    tak prostě čekám že se rozmluví…od sestřenky malý do 3 let nemluvil vůbec, rodina z toho byla celá na mrtvici, tím nemyslím jejího manžela ale vzdálenější rodina (nepřestane mě udivovat jak ostatní hned vědí proč to tak je a začnou to řešit)..no a ve 3 letech se prostě rozmluvil a už tu pusu nezvařel:-D

    to s tou jemnou motorikou je zajímavé..

     
  5. Náš Otyl zkouší dávat první věty dohromady až teď, když mu je tři a čtvrt. Zatím neohrabaně, ale snaha je patrná :). Já jsem jako malá začala ještě později. Ve stresu z toho nejsem, nezdá se, že by to bylo spojené s nějakým sluchovým postižením, ani s PAS. Ale co si budeme povídat, každá snaha verbálně mluvit nám dost ulehčuje společný soužití a zahání vzdor zase o pár kroků dál od nás :)
    A byla to velká komplikace, když zkoušel chodit do školky…a asi taky jeden z významnějších faktorů, proč u něj nakonec neprošla :)
    Pomáhá mu klid a netlačit..

    Překvapilo mě, jak moc se různí názory pediatrů a logopedů, kdy zajít za pomocí za odborníkem. Nám pediatr třeba říkal, ať jsme v klidu, že obočí by zdvihl, až kdyby nemluvil v pěti letech. Sousedčina syna, kterej je skoro na den stejně starý a vyvinutý jako Otyl, kvůli tomu pediatrička poslala na kolečko neurolog/psycholog/logoped/APLA….
    Totéž na vysoké. Měla jsem logopedii celkem se třema různýma učitelama, každý tvrdil něco jiného :)

     
  6. to s tou jemnou motorikou je známé. Trénovat, trénovat. Korálky, mouka, přebírání rýže, šití…cokoli :)

     

Napsat komentář