O čem mámy nemluví

Mámy při komunikaci s jinými mámami často vystupují tak, že jejich dítě je úžasné, hodné, samostatné, poslušné a že ony samy právě prožívají to nejlepší období života. Každý den je sluníčkový, pohodový a usměvavý. Žádné divnostavy, žádné rupnutí nervů, žádné „mám toho občas fakt dost“ nebo „já si to představovala jinak“, žádné vztekající se dítě. Doma je uklizeno a navařeno každý den. Všichni jsou 24 hodin denně a 365 dní v roce naprosto spokojení a vyrovnaní.  Na dítě mají vždy náladu bez ohledu na okolnosti nebo rozpoložení dítěte a už vůbec nikdy si nevylívají zlost na partnerovi, protože on za to opravdu nemůže. Jasně…  A teď tu o Karkulce.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že všude je to stejné. Každá máma má doma občas bordel. Každá na dítě občas zvedne hlas. Každá má občas pochybnosti – o výchově, o dítěti, o sobě, o všem. Každá zažila okamžik, kdy chtěla od dítěte utéct někam hodně daleko. Nebyla bych to já, abych nezkoumala příčiny a nedumala nad tím, proč to tak je, ale i tak můžu rovnou napsat – u nás to je prostě taky tak. Nejsem výjimka, nejsem „dokonalá“ matka ze sociálních sítí.

Po narození syna mě překvapilo hodně věcí, o kterých jsem do té doby prostě nikde neslyšela nebo jsem si je představovala úplně jinak – podle toho, jak moc zkreslené informace jsem o nich slyšela. Jaké to jsou?

Kojení může ze začátku bolet

Ano, občas jsem od někoho slyšela, že s kojením mohou být problémy –  může se tvořit málo mléka nebo se kvůli stresu laktace nespustí vůbec. Pokud ale dítě saje, tak se mléka tvoří dost a nakojit vlastní dítě je prostě pudová záležitost. Nikdo mi neřekl, že kojení může být ze začátku tak strašně nepříjemné a bolestivé. Bradavky se musí přizpůsobit dítěti, mohou popraskat a pekelně pak kvůli tomu všemu bolí, když se dítě přikládá k prsu byť je trochu špatně. Taky mě nikdo nepřipravil na to, že každé přisátí budu ze začátku cítit až v lopatkách a budu se z toho prohýbat do luku. Tak moc „příjemné“ to bylo. Jo a taky mi nikdo neřekl, že po každém kojení se mě chytne zimnice. Trvalo to zhruba měsíc. Ani ve snu mě ale nenapadlo s kojením skončit, jen jsem si připadala jako neschopný idiot, což v šestinedělí fakt na náladě nepřidá.

„Co jsme to udělali? Já chci vrátit čas!“
„Předtím to bylo všechno taková pohoda!“

Tohle jsou myšlenky, které napadnou hodně maminek (nejen prvorodiček a nejen v šestinedělí). Hormonální kolotoč po porodu (zejména neprobíhal-li úplně hladce a přirozeně) umí s psychikou hodně zamávat. Novopečeným rodičům se obrátí život vzhůru nohama, na to je nemůže nic připravit (zejména pokud od známých slyší, jak to skvěle zvládají a fungují dál bez problémů). Všechno je nové, jiné, náročné, na nic není čas, jen na ten malý uplakaný (uvřískaný) uzlíček, který má člověk jako úvazek na dobu neurčitou.

Já si třeba pamatuji, že jsem muži upřímně záviděla to, že si chodí od toho našeho uplakaného miminka odpočinout do práce, a jen pomalu mi docházelo, že je to malé vážně naše („Tohle nedáváme!“), že se o něj musíme starat („To nemůžeme zvládnout!“), že za něj máme zodpovědnost („Co jsme to dopustili?!“) a že už to opravdu nejde vzít zpátky. Jo, šestinedělí bez příkras by si taky zasloužilo vlastní článek ;)

A přijde nějaký takový záblesk i později? Přijde. Přišel a nejednou. Kolikrát jsme se snažili narychlo sbalit věci a batole nám je zase krámovalo ven a/nebo se vzpíralo oblékání a/nebo vřískalo, co mu hrdlo stačilo. Kolikrát u toho padlo prohlášení, že dřív to bylo tak snadný někam se vypravit…. Jo jo, bylo, teď je to zase daleko větší sranda, ač občas v té nejhrůznější podobě :)

Láska na první pohled

Mnoho maminek se po přirozeném nebo alespoň ne příliš komplikovaném porodu zamiluje do svého dítěte ihned, jakmile jej spatří. Hormony začnou fungovat správně a zajistí to potřebné, příroda tak prostě funguje. Císařovny a ženy po náročném a komplikovaném vaginálním porodu to mají často jinak. První kontakt s dítětem na krátký čas nebo po dlouhé době může to pudové zamilování se do vlastního dítěte oddálit klidně o měsíce. A vlastně se to může stát i po nekomplikovaném porodu. Není to tak, že by žena neměla o své dítě vůbec zájem. Vztah k němu si budovala celé těhotenství, není možné jej úplně utnout z ničeho nic. Nicméně nemusí pociťovat to pevné pouto, které je popisované jako láska na první pohled.

Syna mi přinesli asi hodinu po vyříznutí a já si pamatuji pouze na to, že jsem byla po celou dobu čekání v klidu (ujistili mě, že je v pořádku), ale jinak jsem necítila prakticky nic, rozhodně ne to, co popisují ženy po přirozeném porodu. Chtěla jsem ho mít u sebe co nejdřív a co nejdéle, protože jsem věděla, že je to důležité pro další vývoj, ale prostě v tom nebylo nic hlubšího. Je to mrzuté takhle to napsat, ale je to tak. Stává se to, není to výjimečné, bohůmžel. Přicházelo to postupně v následujících měsících. Hluboký vztah k vlastnímu dítěti se vytvoří časem. Dopomáhá k tomu hodně kontaktu (zejména tělo na tělo) a také zpracování porodu a sžití se s novou situací.

Pokud tento vztah nenaskočí hned, rychlost, s jakou se dostaví později, ovlivňuje mnoho věcí a co si budeme povídat, dokud se tak nestane, bývá péče o miminko o to náročnější.

Vztah s partnerem

Dokud jsem si nepřečetla jednu kapitolu v Moudrosti raného dětství, připadala jsem si fakt vadná. První měsíce mě prostě zajímalo jen moje dítě, nikdo jiný. Založení rodiny je opravdu kvalitní zkouška vztahu. Všechno je jiné, nové, naruby a k tomu hormony pracují proti všeobecným představám společnosti. Ku příkladu třeba takovým, že každá žena je už během šestinedělí natěšená na to, až toto období skončí, aby si užila s mužem. Inu, není tomu tak, spíš bych řekla, že se najde více těch, které na to nemají pár měsíců pomyšlení a pak je ještě dohání nutkavá myšlenka, že je s nimi asi něco špatně. Špatně s nimi není nic. Příroda prostě zařídila to, že se žena má starat o své dítě, které ji potřebuje. Dospělý krátké odloučení přežije, miminko ne. Starat se dál o vztah je neméně důležité, neříkám, že není. Nejlepší je o tom mluvit a někde (třeba v uvedené knize) si potvrdit, že poporodní ochladnutí jinak pevného vztahu je zpravidla dočasné a zcela normální.

Když máma křičí

Věříte tomu, že ty dokonalé maminky, které se jako dokonalé samy prezentují na sociálních sítích, jsou skutečně opravdu tak dokonalé? Já ne.

Tím netvrdím, že všechny každý den ječí na své dítě a pak si léčí nervy na svých profilech, to opravdu ne. Jen nevěřím tomu, že jimi prezentovaný obraz jejich života vždy odpovídá realitě. Sama vím, jak snadné je popsat nějakou situaci hned několika způsoby a tím  z ní udělat třeba vtipnou historku nebo dokonalý příklad správného řešení problémů, přestože ve skutečnosti ujížděly nervy všem zúčastněným a výsledný popis je jen obranným výplodem unaveného mozku nebo prosté přání, jak to udělat příště líp.

Snažím se zde nic nepřibarvovat (možná úplně ze začátku, to jsem prostě ještě neuměla psát i o tom, že to je občas zatraceně náročné, ale zpětně to upravovat nebudu). Jo, popsat náročný zážitek s nadhledem a humorem, to je jistý druh terapie, ale myslím, že všem, kdo mají děti, musí být jasné, jak to vypadalo doopravdy ;) Něco jiného je ale dělat, že žádná náročná období s dítětem nejsou, že je to pořád perfektní, každý den od rána do večera.

Jak už jsem tu párkrát na různých místech napsala – jsou dny, kdy se synem křičíme oba, zejména nastane-li den blbec. On měl nedávno dost dlouhé a úmorné uvztekané/uvřískané/uječené období a ačkoli už spolu umíme vycházet poměrně slušně, jsem pořád jenom člověk, který dokáže v klidu absorbovat jekot jen po určitý čas, pak už mi pomalu ale jistě začnou téct nervy. Můžu s tím pracovat a taky s tím pracuju, ale je to běh na dlouhou trať.

Vážím si všech blogerek – maminek, u kterých najdu nějaký článek, který právě vyvrací blud, že existuje naprosto dokonalá – za všech okolností vstřícná, klidná žena – matka, kterou nic nerozhází, z poslední doby třeba Chci nekřičet (Blog Zrzky) nebo Den hydry level deset (Hádej Matildo). 


Mluví se ve vašem okolí i o takových tématech?

Kam dál:

 





Dejte mi svůj hlas a zasoutěžte si o hodnotné ceny :) - hlasování dole na stránce, blog Slovanská máma





15 komentářů: „O čem mámy nemluví

  1. Tak jsem se rozbrecela u kadeřnice. Takže i 9 měsíců po porodu hormony peckovne fungují :) přiznám se, že na malého ještě nejecim. Ale zavřu se do koupelny a brečím a brečím a brečím… možná o tom napíšu. Třeba se pak bude méně maminek stydět. Ale ječim někdy na manžela.

    Co se lásky týká- dokud jsem.nevyhledala pomoc a nezačala mluvit o porodu s někým, nějak jsem nemohla vidět Sviste malého a nahateho. Hm, už zase brečím. Asi to nebudu číst u kadeřnice… :)

     
    1. I dva a půl roku po porodu ještě občas fungují ;)
      Náročný porod se vždycky nějak projeví a může se to táhnout ještě hodně dlouho, jen se o tom moc nemluví, protože máma má zdravé dítě a má být nejšťastnější člověk na světě. Že je něco špatně (nebo v některých případech spíše „špatně“, protože tak to vnímá její okolí), to musí skrývat, aby ji ještě nepranýřovali. Smutné to je.

       
      1. Jo a já na malého občas zvedala hlas i v půl roce, nebo spíš jsem byla strašně nervní a protivná. Ne pořád, ne každý den, ale táhlo se to se mnou. V té době se teprve pomalu začalo dávat dohromady to, co mělo přijít hned po porodu. A když jsem si myslela, že se to dalo trochu dohromady, tak přišla separační úzkost a potom první malé období vzdoru ;)

         
  2. Já to ze začátku nezvládala vůbec, ten neustálý řev, nedávala jsem to a řvala taky. Pak mi to bylo samozřejmě líto, ale nedalo se jinak. Teď musím říct, že jsem se zlepšila, řvu mnohem méně než předtím, ikdyž to teda někdy stojí hodně přemáhání :)
    Co se týče lásky na první pohled, ta u nás neproběhla, možná tím, že jsem ho poprvé viděla asi po deseti hodinách a to jen na chviličku. Trvalo mi dlouho než se u mě ty mateřské pudy rozjely.
    Proto jsem vždycky ráda za jakýkoli článek kde si maminky na nic nehrají a řeknou jak to je. Bohužel moc jich nevídám.

     
    1. Ta separace po porodu je strašná! Já vážně nechápu, proč se to u nás dělá takhle, když to jde jinak a mnohem lépe :(
      Mně hodně pomohlo pochopit, co malý chce a proč, proč tolik kričí nebo se vzteká, potom to šlo všechno snáz. Přečetla jsem spoustu materiálu o kontaktním rodičovství a přirozeném vývoji a učení :)
      Taky takových článků mnoho nevídám, ale snad se ani nedivím. Ono není lehké o tom psát a už vůbec ne mluvit. Ze začátku je obtížné si to vlastně i přiznat. Krom toho, když někdo takový článek vypustí do světa, musí se připravit i na negativní komentáře, a to vzhledem k tématu rovněž není snadné.

       
  3. Hele, mezi soudnými lidmi mluví.
    Já rodila bez sociálních sítí, porod jsem měla fajnový, celé osazenstvo porodnice byly známé nebo kamarádky, naopak si mne chodily dobírat, zda nemám chuť na sex.
    Po porodu jsem řešila, že mi upečou dítě v inkubátoru, týden na pokoji jsem se nevyspala, protože nás daly na třílůžkový pokoj ve složení …dvě zdravotní sestry a žena , která se první dítě uškrtila při laktační psychoze, po týdnu jsem byla na výskok z okna, protože jsem se bála o své dítě, aby mi ho v noci neuškrtila, protože ona své dostávala jen na pár hodin denně, výhoda být zdravotník, že.
    Kojení bylo šílené, měla jsem bolavé prsní dvorce, popraskané, mléčné žlázy zatvrdlé a stále jsem jen kojila, kojila a mé dítě řvalo, zvracelo, řvalo, mělo průjem a řvalo.
    Tři měsíce mám slité dohromady, nevím, kdy jsem se umývala, kdy jsem žila.
    Sex byl u nás tak úžasný, že jsem během dalších dvou měsíců otěhotněla. Hrůza, děs , běs.
    No a aby to bylo celé, právě v této době se můj manžel zapomněl u nejlepší kamarádky.
    Stálo to celé za hovno, ale…. nikdy nebudu litovat, klidně bych to zopakovala, jen ten nahoře a souhra událostí mi už nikdy další dítě neposlalo, škoda, dnes velmi lituji.
    Chce to celé odstup. Nemá ráda sluníčkové lidi, protože lžou a je mi z nich na zvracení.
    Tak asi tak, děvčata, za nás staré rockové babky.
    Krásný týden přeji.

     
    1. Tak to jsem ráda, že se o tom alespoň někde mluví, a díky za upřímnost! Také přeji pěkný zbytek týdne.

       
  4. to je jako bych to psala já..
    zrovna nedávno jsem dočetla knížku Najdi si svého marťana a tam autor Hermann tuším psal o tom, že ty super maminky co mají vždycky navařeno atd neexistují že to je jen reklama
    napsal to samozřejmě pěkněji

    pobavila mě kamarádka která mi napsala že by se někdy nejradši před malým zavřela na záchod….jednou jsem to použila před sestřenkou – když mi říkala jak je malý hodný atd tak jsem ji řekla, to je dneska, ty vole někdy bych se ale před ním nejradši schovala na záchod
    no jo větší pohrdání jsem v životě neviděla
    jiná moje kamarádka se nakonec přiznala že malému hodila kaši na hlavu, bála se mé reakce a mě to rozesmálo protože když se malý učil kousat málem jsem porodila křečka, trpělivá jsem nebyla vůbec, za to vzteklá ano a pak jsem se za to nenáviděla

    vždycky mě nehorázně štve že nejsem dost trpělivá že občas křičím že nejsem dokonalá a pak ocením každého kdo to narovinu přizná, protože mi občas přijde že se v mém okolí pohybují samé hyper super truper maminy s věčně pozitivně nabitou myslí:-)a taky mi pak přijde že všem to jde snadno jen my jsme brzdy a já vím že nejsem jo to vím ale prostě člověk pořád pochybuje
    v podstatě si myslím že mě brzo trefí šlak z toho jak malému kontroluji množství vypitých tekutin za den:-D a když skončí tohle najdu si něco jiného, pochybovat budu pořád, schízovat taky a pak mi vždycky ostatní mamky přijdou dokonalé:)

     
    1. Já mám pocit, že ti, co pohrdají při takových oznámeních mají buď doma to samé a stydí se za to, nebo to neznají, ale jedou tak moc na doraz, že si to nemohou ani užívat. Mohu se mýlit samozřejmě, tohle je ale můj dojem. Je totiž těžké si to přiznat a smířit se s tím, že mám svoje chyby. Jako každý člověk.
      Kaše pobavila :) Ale přesně si umím představit, jak to v tu chvíli vypadalo a že to vůbec k smíchu nebylo.
      Takže v klidu, my, co občas křičíme, jsme ze všeho nervní, často i nevyrovnané a neschopné mít všechno dokonalé, jsme vlastně normální, jen to dokážeme říct otevřeně :) A to je důležité, protože teprve pak se s tím dá pracovat :)
      A s tím pitím – je to lepší nebo pořád ještě ne?

       
  5. jo a tohle jsem chtěla napsat, to jsem taky nechápala, to mi hodně lidí říkalo že porod hrůza a pak jak dostali malého/malou tak se rozlili blahem a hned zapomněli
    to mně se to nestalo jako ano byla jsem ráda že je venku tady s námi ale žádná záplava lásky štěstí nebo já nevím čeho se nedostavila to přišlo mnohem mnohem později…tím myslím takové to jak by ho člověk snědl jak moc ho miluje a pořád tisknul:)

     
    1. Jo, ono i po náročném vaginálním porodu to nemusí nastat. Když je náročný moc, přijde potom sice úleva, ale tím to končí, ani to není nic výjimečného. Důležité ale je, že se to dá dohnat :)

       
  6. Na materstvo nás nikdy nikto nepripraví. Ani knihy ani filmy či články, alebo tehotenské kurzy.
    Trafila si to presne. Každá maminka si zakričí či zaváha nad svojimi schopnosťami. Ale je to normálne a ľudské a nie je to známka neschopnosti.
    Prvé dni a mesiace sú skutočne ťažké ale jednoznačne stoja za to. A nikdy by som nemenila a ak by bola možnosť vrátila by som čas a opäť raz si užívala ten jeho plač a chuť byť stále na matkinom prsníku 😉.

     
    1. Taky bych neměnila, naučila jsem se toho za těch prvních pár týdnů jako nikdy předtím :) Ale je pravda, že mi ty informace a zkušenosti, co mám teď, užívala bych si to tehdy rozhodně víc.

       

Napsat komentář