Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

Malému NIKDY neříkám věci jako:

  • „To přece nic není.“
    Něco to očividně je, když to vyvolalo takovou reakci.
  • „Nic se nestalo.“
    Něco se přece stalo, proto pláče.
  • „To nemůže bolet.“
    Očividně ho to bolí, když kvůli tomu pláče.
  • „To je dobré. To je v pohodě.“
    Ne, v tu chvíli to opravdu není dobré. Dobré to bude, ale v tu chvíli prostě není.
  • „Proč řveš kvůli takové maličkosti?“
    Shazovat ho tím, že ta bolest pro mě vlastně nic neznamená? Tak to ne.
  • „Nebreč, už seš velkej kluk.“
    I kdyby byl desetkrát starší, pořád má právo brečet.
  • „Nebreč, budou se ti smát.“
    Kdo se bude smát malému dítěti, které brečí, protože spadlo a rozbilo si kolena? Já teda určitě ne a naštěstí jsem to nikdy nezažila ani jako pozorovatel.

A také neodvádím jeho pozornost na něco jiného.

Sama jsem podobné věci jako malá slýchávala. Ve vzpomínkách mi zejména utkvěla věta – Nebreč, nemáš důvod. V případě (i drobného) poranění jsem podobnou reakci považovala za podpásovku a nepochopení vážnosti situace (z mého pohledu vážné situace samozřejmě). Vyústilo to v to, že jsem byla schopná v první třídě dopajdat s dost krvácejícím a bolavým kolenem (které jsem si rozbila cestou) do školy, kam to bylo dál, než domů, kde by mě čekalo nejspíš nějaké to nadávání na mou nešikovnost místo útěchy, kterou v takové chvíli potřebuje každé dítě. O pár let později, když jsem si zlomila ruku (dost šikovně, vysloužilo si to operativní spravení), jsem brečela jen těch několik minut, kdy mě nikdo neviděl, pak už ne, prostě jsem si to zakázala, protože „to přece nebolelo“.

Je to jedna z věcí, u kterých jsem si už jako dítě/dospívající říkala, že je budu s vlastními dětmi dělat jinak. A já to s Vlčetem opravdu řeším jinak.

Jak reaguju na pláč od bolesti?

  • „Bolí to, já vím. Já ti to pofoukám/pohladím. „
  • „Ty jsi spadl. Ukaž mi, kam ses praštil/co tě bolí.“
  • „Bude to lepší, neboj.“

Nebo jednoduše ten nešťastný bolavý uzlíček vezmu beze slov do náruče a dám mu prostor, aby se s tím vyrovnal právě pláčem.

Někdy se chce několik minut tulit, někdy zase stačí jednou pohladit a utíká si znovu hrát. On ví nejlíp, jak moc ho to bolí a co v tu chvíli ode mě potřebuje. Řekne si o to a dostane to. Přitom to opravdu nezveličuje. Když ho občas pozoruju poté, co se praští/spadne, chvíli čeká, jestli ho něco začne bolet tak moc, aby měl potřebu křičet. Někdy jen vztekle zamručí, někdy, když už už očekávám mohutný řev, se dál se věnuje předchozí činnosti, jakoby se nic nestalo.

K takovému přístupu mě už kdysi inspiroval článek na Nevýchově – Tušíte, jak moc ve skutečnosti bolí rozbité kolínko? Ten je psán na míru o chlup starším dětem, které se mohou při krvácejícím koleni bát takových věcí, jako je případná návštěva lékaře nebo toho, že to rozbité kolínko zůstane rozbité napořád, protože takhle moc ještě nikdy nebolelo. Když jsem teď hledala odkaz na uvedený článek, vybafl na mě na Nevýchově ještě jeden na toto téma – Jak pofoukat bebí, aby z dětí nevyrostli uplakánci ani bezcitní tvrďáci, ten je zase psán mámou dvouletého dítěte. K přečtení doporučuji oba.

Někteří argumentují tím, že jejich dítě je strašná fňukna a že to takhle řešit nemohou, protože by u něj byli pořád a pořád by foukali nějaké bolístky. Jistě, každé dítě je jiné, ale napadá mě – není v tom jen skrytá potřeba po kontaktu? Další pak argumentují tím, že alespoň dítěti posouvají práh bolesti. S tím však nesouhlasím. Práh bolesti si člověk posouvá tím, jakou bolest za život překonává, ne tím, že mu někdo opakovaně tvrdí, že tohle přece nebolí. Zjednodušeně řečeno – čím více rozbitých kolen v dětství, tím posunutější práh bolesti v dospělosti.

A na závěr – v Konceptu kontinua mě mj. zaujala ta část, kdy autorka popisuje, jak k ní přišel malý indián s bolavým zubem. Tuším, že mu bylo okolo 10 let nebo tak nějak. Od bolesti brečel, a ač ho doprovázeli podobně staří soukmenovci, nikdo se mu nesmál. Brali to jako normální reakci na velkou bolest. Je to další věc, ve které bychom si měli vzít z „primitivního“ světa indiánů příklad. Řešit slzami bolest není trapné, ale přirozené.

Kam dál:

2 komentáře: „Nebreč, to přece nebolí

  1. Již nějakou dobu sama sebe ovládám, abych to neříkala. Tím více si i vsimam, kolik těch „kontakntich“ rodičů tohle říká bez uzardění i v kolektivu a všichni mu pritakavaji.

    1. Když ono to mnohdy není myšleno vůbec špatně, právě naopak. Myslím, že si to spousta lidí ani neuvědomuje a další si to nepřipouští. Mě osobně to trklo, až když jsem si přečetla nadpis toho článku na Nevýchově ;)

Napsat komentář