Nás to taky nezabilo!

Z univerzálních odpovědí tohoto typu mi naskakuje husí kůže. Člověk je uslyší všude možně, častěji jsem se s nimi začala setkávat ale až ve chvíli, kdy jsem hledala informace a podklady pro své články o porodech, porodnictví, kontaktním rodičovství a výchově dětí, o správném fyziologickém vývoji kojenců, o kojení, zkrátka v době, kdy jsem se smiřovala s nedávným císařem a na břiše mi usínalo náročnější miminko.

„Nás to taky nezabilo!“
„Ale my ti taky dělali xyz a seš normální!“
„Ale my s tebou taky prováděli zyx a žiješ!“
„Za nás tohle neexistovalo a taky jsme to přežili!“

Napadlo vás třeba, že vás celý život bolí záda právě z toho, že vás někdo v kojeneckém věku brzo posazoval nebo vás vodil za ruce? Napadlo vás, že si s rodiči nerozumíte tolik, jak byste si přáli, případně jste se v pubertě potýkali sami se sebou hůře než vrstevníci právě proto, že vás někdo jako mimino nechával řvát o samotě místo toho, aby vám dal bezpečí náruče? Právě o tom, co nás přece nezabilo, co jsme přežili a co je považováno za normální, avšak vůbec to není dobré, bude tento článek.

„Za nás se rodilo s preventivním nástřihem a taky jsme to přežily!“

Poprvé se s tímto přístupem setká nejspíše těhotná žena, která začne nahlas přemýšlet o přirozeném porodu, o porodním plánu, o tom, co v žádném případě nechce (třeba ten nástřih hráze), pokud to nebude opravdu nezbytně nutné, a o tom, co naopak vyžaduje (třeba volný pohyb při kontrakcích, dotepání pupečníku a bonding). Mnohdy taková žena ze svého okolí uslyší, že to moc řeší, že se na porod nedá připravit, že proto tu jsou přece doktoři a ona že si vymýšlí nesmysly.

Nesmysly? Je nesmysl chtít poslouchat vlastní tělo v okamžicích, pro které je příroda připravila? Je nesmysl požadovat v tak intimních okamžicích, jako je zrození vlastního dítěte, soukromí, respektující přístup okolí (lékařského personálu nevyjímaje), klid, ticho, vyhovující teplotu a přítmí, aby mohlo vše proběhnout bez lékařského zásahu? Je nesmysl vzdorovat rutinním zákrokům, které nejsou nutné a jen stresují? Je nesmysl nechtít ze sebe nechat udělat kus masa? Tak se totiž mnohé rodičky po porodu v porodnici cítí a možná se tak cítily i rodičky za minulého režimu a na začátku 90. let, jen si to nepřipouštěly, protože se jich nikdo na názor neptal.

Naše mámy a babičky rodily jinak – neosobně, rutinně, protože musely, nic jiného neexistovalo. Psala jsem o tom v článku Jak se rodilo za minulého režimu. My ale na výběr máme. Čím více žen se bude hlásit o svá práva a možnost porodit přirozeně, tím dřív to bude vnímáno jako normální. Přirozený porod je zcela normální biologický porod, nikoli alternativní porod lesan, a lze ho docílit i v porodnici.

„My tě taky nechali jeden večer vyřvat a pak už jsi krásně spal/a v postýlce!“

Tříměsíční miminko pláče a špatně se mu usíná – jeho mámě se dostane povzbuzení, že to je ještě normální, že do půlroku si to sedne.

Půlroční miminko pláče a usíná pouze při chování – jeho mámě se najednou dostane rady, že by ho měla nechat vyplakat, že si ho rozmazlila a ze sebe udělala otroka. Třeba od vlastní mámy uslyší, že i ji nechali plakat jeden večer o samotě a ona se tak naučila krásně sama spát ve své postýlce. Jak sama vidí, nenechalo to na ní žádné následky.

Jen jeden večer? Nevěřím. Žádné následky? Žádné velké problémy sama se sebou v pubertě? Žádné sklony k depresím? Žádná nedůvěra k lidem? Pevný vztah s rodiči za všech okolností od dětství do dospělosti? Opravdu?

Estivillovu vyplakávací metodu jsem rozebírala v tomto článku a jistě se jí a jejím následkům na psychice budu věnovat v nějakém dalším. Tohle není metoda uspávání, ale prosté týrání a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

„Mě naši taky posazovali a skoliózu nemám! Dneska se všechno moc řeší!“

A záda/hlava/krk občas nebolí? Ne? Pak doufejte, že tomu tak zůstane i nadále.

Na fyziologický vývoj dítěte existuje jedno primitivní pravidlo – do jakékoli pozice (sedu, lehu, kleku, atd.) se musí dítě dopracovat samo (výjimkou je samozřejmě pokládání na bříško při pasení koníků). Pokud se do takové pozice dítě ještě neumí samo dostat, rodič jej do ní nemá nutit! Dítě má dobrý důvod k tomu, že ještě samo nesedí – nemá dostatečně posílené svaly lezením a přetáčením. Když takové dítě posadíte do židličky, bude to sice vypadat, že sedí dobře, protože se opírá, ale páteř bude přetížená a může to vést k problémům v budoucnu. To, že se dítěti nemá v motorickém vývoji nijak „pomáhat“, jsem rozebírala v tomto článku.

A že se to dneska moc řeší? Ještě aby ne. Buďme rádi, že výzkumy zjistily příčinu častých bolestí krční páteře, bolestí zad v pubertě/rané dospělosti a skoliózy. Díky tomu, že se to „moc řeší“ máme k dispozici informace a na jejich základě nemusíme zadělávat na zdravotní problémy vlastním dětem.

„Dejte mu pár facek. Tohle si přece nemůže dovolovat. Tohle za nás neexistovalo!“

Rozmazlený mamánek, nejčastější pojmenování dítěte v období separační úzkosti i v období prvního vzdoru. V prvním případě je to každé dítě, které preferuje mámu před cizími osobami (což je samozřejmě zcela přirozené stádium vývoje). V druhém případě je to batole i starší dítě, které má právě (také zcela přirozené) vztekací období. Když takový záchvat vzteku dostane dítě třeba na ulici nebo v obchodě, jeho máma je právem zpocená až na zadku. S takovým dítětem zpravidla nejde dělat nic, než čekat, až to pomine (max. ho odtáhnout někam stranou), nicméně se najdou kolemjdoucí lidé, kteří do vypjaté situace pronesou moudra typu „zasloužil by pár facek“, „dejte mu na prdel“, „to je strašné, co si dneska ty děti dovolují, to za nás neexistovalo.“

Vztekací období se u dětí objevuje bez ohledu na dobu a režim. Argumenty od člověka, který své děti vychovával rákoskou, že to chce pevnou ruku a žádné ohledy, opravdu neberu. Jde to i jinak a pak je třeba i na záchvaty vzteku pohlížet jinak. Dítě má právo projevovat své emoce, zejména v období, kdy je ještě neumí ovládat (jako třeba právě v batolecím věku). To není otázka výchovy či zanedbané výchovy, to je o celkovém přístupu k dětem.


Navázat bych mohla hlídáním, jeslemi, školkou, školou,… To si ale nechám do jiných článků.


Jak vnímáte dané výroky vy?

Setkáváte se s nimi?

Kam dál:

8 komentářů: „Nás to taky nezabilo!

  1. já se s takovými komentáři nesetkávám:-)
    moje babička rodila doma, až třetí dítě v porodnici:-) no historky z toho jak rodila doma jsou zajímavé, do toho bych nešla…

    co se týče toho porodu atd…já žádný porodní plán neměla, nakonec to bylo dobře, protože všechno bylo jinak než jsem četla, očekávala apod., myslím, že na porod nepřipraví ani rady, knihy, kurz atd prostě to člověk musí zažít a pak ví o čem to je…no a co se týče toho nástřihu, to mě teda vůbec před porodem nestresovalo:-) navíc jsem četla že když se to nastřihne je snadnější šití a hojení…u mě nástřih byl nutný, vzhledem k obtížnému a dlouhému porodu mi to bylo v tu dobu už jedno a ani jsem to necítila, možná to umrtvili:-)

    teda a musím říct že tam kde jsem rodila já tak mě nenutili do žádné polohy apod prostě to o čem píšeš, spíš chtěli ať si najdu polohu co mi je pohodlná ale mně nakonec byla nejpohodlnější klasika:-)a miminko mi hned po porodu dali ke mně na hruď

    a co se týče toho posazování dítěte zbytečně brzo a vyřvávání v postýlce, já myslela, že už tohle jsou vážně jen přežitky, aspoň u mě v okolí mi takové věci nikdo neříká, ani rodiče nebo prarodiče…

    ale vidím že ne všude je to takové snadné:-)

    1. No k tomu nástřihu – já četla, že když se dělá až úplně v závěru porodu, kdy je hlavička na dohled, tak to ani bolet nemusí, jak je všechno roztažené a prý i necitlivé. Tady mi šlo hlavně o nástřihy dělané preventivně. Když rodila moje máma, ještě stále se dělal nástřih dopředu bez ohledu na to, zda vůbec bude potřeba.

      Já jsem rodila nerodila (vyvolávačka ukončená císařem), takže i k dalšímu případnému porodu budu přistupovat de facto jako prvorodička. Podle mě se připravit lze, všechno je to v hlavě. Nejvíc mě teď ohledně porodů nakoply knihy od francouzského lékaře Michela Odenta – Znovuzrozený porod a Císařský řez. Zejména tu první by si měly přečíst všechny ženy před porodem :) Jeho hlavní myšlenkou (kterou na svém porodnickém oddělení uvedl v praxi) je to, že rodící žena potřebuje klid, co nejméně lidí okolo sebe, prostor a hlavně čas. Málokde se toho člověk v našich porodnicích dočká a potom se nediví, že se stále musí používat kleště, nebo že tolik porodů skončí akutním císařem.

      No a to vyřvávání a posazování/vodění za ruce a chodítka jsou žel stále aktuální :( Třeba o tom, že by měla své půlroční dítě nechat vyřvat, se moje kamarádka opravdu dozvěděla od své vlastní matky, která to s ní dělala stejně. Na její nátlak to opravdu vyzkoušela :( Další se na FB profilech chlubí nesedícími dětmi v nových jídelních židličkách (v sedu, nikoli v pololehu) nebo fotkami s nechodícími dětmi, které vedou za ruce. Tohle všechno je žel stále aktuální.

      1. Zmínka o vyšším počtu akutních císařských řezů mi připomněla jeden článek. Tam nárůst těchto operací totiž vysvětlovali jinak a podle mého celkem logicky. (Čímž netvrdím, že by k nárůstu nemohly být i jiné důvody.)

        Jejich teorie byla následovná: Zavedení císařských řezů způsobilo, že ženy s úzkou pánví už (díky bohům) nemusely umírat při porodu. A mohly si dovolit mít i druhé dítě. Kvůli tomu své úzkopánevné-geny předaly většímu počtu dětí, než bylo v minulosti možné. Geny pro úzkou pánev se tak začaly do dalších generací přenášet nejen po mužské linii, ale i po té ženské. Je tedy klidně možné, že se prostě zvýšil počet žen, kterým jejich děťátko porodními cestami neprojde.

        U nástřihů a nenástřihů se mi spíš nelíbí možnost „přirozeného rupnutí“ až do svěrače konečníku. To je pro mě důvod, proč mi nástřih nepřipadá jako zas tak špatný nápad.

        A absence nevhodných chodítek – tahání do stoje -atd. bohužel správné držení těla nazaručí. Moje špatné pohybové vzorce začaly, už když jsem pásla koníčky. :-/ Ale na druhou stranu, rozhodně není třeba zadělávat na problémy dětem, které by je jinak neměly.

        Nad vyplakávací metodou mi ale rozum doopravdy zůtává stát. Vždyť to odporuje i psychologickému vývoji! (Viz rozdělení stádií psychologického vývoje: https://wikisofia.cz/wiki/Periodizace_lidsk%C3%A9ho_v%C3%BDvoje_(Erik_Erikson) – jak má dítě získat důvěru ve svět, když si musí zvyknout, že se pomoci nedovolá?

        A teď jen doufám, že zmatečnost komentáře nestojí cestě v porozumění. 0:-)

        1. Tyto případy určitě budou, neříkám, že ne, ale neřekla bych (alespoň podle toho, co jsem načetla, mýlit se samozřejmě mohu), že to bude ta hlavní příčina zvýšení počtu císařských řezů. V knížce Císařský řez (a v knížce Znovuzrozený porod už dříve ostatně také) od francouzského lékaře Michela Odenta jsem se dočetla hodně zajímavých informací, které mě přiměly, abych se na porodnictví začala dívat ještě trochu jinak než doteď. Lékaři často do porodu zasahují, ve většině případů nesprávně a zbytečně, protože stále převládá dojem, že porod vede lékař, ne rodička. Přitom to je a mělo by to být přesně naopak. Odent na svém oddělení nechal ženy téměř o samotě, do ničeho je nenutil, do porodů vůbec nezasahoval (žádné dotazy, doporučené polohy, žádné píchnutí vody, žádný umělý oxytocin apod.) a výsledkem byl naprosto minimální počet nezbytných císařských řezů a novorozenecká úmrtnost o podobných číslech, jaká vykazují jiné porodnice, tzn. jeho praxe není nebezpečnější než lékařsky vedený porod, ba naopak.

          Určité procento císařských řezů bude vždycky a to je v pořádku – prostě císařský řez jako nezbytná záchranná operace v případě, kdy je dítě třeba otočeno napříč nebo když se začne předčasně odlučovat placenta apod. a také v případě skutečně nepostupujícího porodu – tedy v případě, kdy žena začne rodit spontánně a otevírání děložního hrdla bude trvat opravdu dlouho vlivem neefektivních kontrakcí.

          Co se týká nepoměru plodu a pánve rodičky, tak se také uvádí, že to je ve většině případů nesprávně určeno, protože a) pánev se měří špatně a váhový odhad má odchylku až 500g a b) v první době porodní se tělo uzpůsobí a roztáhne, důležité je ženu nenutit do žádné polohy, do které nespěje sama a hlavně za c) v takovém případě se tím spíš nesmí porod vyvolávat, protože uměle vyvolané kontrakce nedokážou tělo připravit na porod jako takový. Tak naopak hrozí větší problémy, než když by lékaři nechali ženu dítě donosit, počkali na spontánní začátek porodu a podle první doby porodní by buď nechali ženu, aby porodila i větší dítě, nebo by naopak provedli císařský řez, protože by poznali, že to nepůjde.

          Jsem se rozepsala, ale stále to není všechno, co by se k tomu dalo napsat, ba co by bylo potřeba k tomu ještě napsat :) Jestli tě to aspoň trochu zajímá z trochu jiného pohledu a zároveň z pohledu lékaře, tak doporučuji obě zmíněné knihy. O té druhé chystáme ještě článek, o té první už tu článek je :)

          K tomu nástřihu – jak už jsem tu psala, jde hlavně o nástřih, který se prováděl třeba v době, kdy rodila moje máma – rodička přišla na řadu, položili ji na porodní křeslo (=do té nejblbější polohy) a než začala rodit, tak ji prostě fikli. Je jasné, že když porod z nějakého důvodu už v té druhé fázi nepostupuje, tak je nástřih na místě a druhou dobu porodní nejenže urychlí, ale ochrání i před velkým natržením. No a v neposlední řadě – kdyby se do porodů tolik nezasahovalo a dal by se rodičkám čas a soukromí, většinou by ten nástřih ani nebyl třeba.

          S těmi chodítky, neříkám, že to je to jediné, co způsobuje problémy, ale prokazatelně je to způsobuje, takže by se tyhle věci vůbec neměly prodávat…

          A k té vyplakávací metodě – přesně tak to vnímám od začátku. Ten článek je zajímavý, díky za odkaz.

          Zmatené mi to nepřipadá, díky za dlouhý a podnětný komentář, takových si opravdu vážím, mám ráda diskuzi :)

  2. Bohužiaľ, pravda. Chvalabohu že som objavila bruškovanie pred pôrodom s úžasnou dulou ktorá nám rozprávala všetky tieto veci a naučila ma čo je kontaktné rodičovstvo. Inak by som robila presne všetky tieto chyby. Nechala som malého na cicke ako dlho chcel, nosila som ho v šatke kým si nepospal, nenechala som ho nikdy vyplakať do spánku, žiadne podsadzovanie, ťahanie za ruky, žiadne vankúše po zemi a zaoblené rohy aby si neublížil… Všetko sa naučil sám. Že to bolo neskôr ako u iných detí? A cooooo? Bola som s ním doma tri roky kam sme sa ponáhľali? Ja mám problémy aj s krčnou, hrudnou chrbticou, aj skoliozu a povedzme si úprimne trpela som aj stavmi že má nikto nemá rád… Mama si časom uznala chybu a ospravedlnila sa pretože je fakt, že v tej dobe to bolo normálne. Pol roka a naspäť do práce. Dieťa muselo sedieť. Ale my to už robiť nemusíme a preto som prekvapená že veľa mamičiek aj cez to opakuje chyby svojich rodičov. Ja som sa rozhodla že nie.
    A že vraj bude to mamina sukňa, veď počkaj keď ti pôjde do škôlky ako si si ho rozmaznala… Neviem. Čakám. Dieťa je samostatnejsie než som si vôbec niekedy myslela. Škôlku zvládol na výbornú aj môj návrat do práce. Bez problému a plaču ostane ako s tatom, tak so starkymi či sestrami. Niekedy mám pocit, že mu ani mama nechýba…
    Super článok a dvakrát ho podciarkujem. Súhlasím plne vo všetkých bodoch…

    1. Tak tak, naši rodiče tyhle informace neměli, ale my to už těm dětem vážně dělat nemusíme. Blbé je, že někteří ani nezjišťují a řídí se tím, co jim řeknou, že se kdysi s dětmi běžně dělalo.
      Je fajn, že malý zvládl školku v pohodě, s tím má problém i spousta dětí od kontaktní rodičů, ne jen ty, které od narození trpí nedostatkem kontaktu. Jak to bude u nás, uvidíme, ale už teď je Vlče samostatnější, než by kdo čekal :)

  3. Já bych šla zlatou střední, ani moc do leva, ani moc do prava, protože nazraje čas, kdy pochopíš stejně jako moje dcera, že se nic nemá přehánět.

    1. Může se stát, přece jen si člověk utváří názory časem a zkušenostmi, ale mám pocit, že zlatou střední cestou jdu celou dobu ;)

Napsat komentář