Slovanská máma

„My jsme se pokakali!“

Miminko - třetí měsícKolegyně v práci si ze mě před odchodem na mateřskou dělala srandu – prý začnu po porodu určitě také používat ty šílené zdrobněliny a patvary známé z mimibazaru a budu mluvit v množném čísle. Můj muž zase dostal pokyn mě proplesknout, pokud by mi hormony zatemnily mozek a já bych něco takového vypustila z huby. Naštěstí to nebylo potřeba. Mykat v duchu toho níže sepsaného jsem nezačala, zdrobněliny používám jen ty běžné, co tolik v uších nebolí, a z mnoha věcí se mi ježí chlupy úplně stejně jako dříve. O zdrobnělinách tento článek ale nebude, bude čistě jen o mykání, nikoli však ve významu rozvolňování textilního materiálu na jednotlivá vlákna, ale o používání zájmena my ve chvílích, kdy někdo (nejčastěji matka) mluví pouze o dítěti.

„No máme teď šest týdnů.“

Ne, nemáme. Dítě má šest týdnů, matka/blízký příbuzný těžko.

„My jsme se pokakali!“

Tím bych se nechlubila, u miminka to člověk očekává a chápe, ale u dospělého většinou pomýšlí na to, že to ten někdo přehnal s alkoholem.

„My jsme si ublinkli.“

Stejný případ jako výše.

„Máme prdíky.“

Stejný případ, jen to zřejmě někdo přehnal s hrachem, čočkou, květákem nebo něčím podobným.

„Máme průjem.“

Kdesi jsem slyšela/četla, jak matka s touto větou přistoupila k prodavačce v lékárně. Lékárnice to asi neslyšela poprvé a klidně se optala: „Kdo? Dítě? Vy a dítě? Celá rodina?“

„Papáme mrkvičku!“

No jo, proč ne, mrkev je zdravá, ale pochybuji, že tu rozmixovanou kejdu opravdu jí matka zároveň s dítětem.

„Smějeme se na maminku!“

To je hezké, tři generace pohromadě, miminko se směje na mámu, jeho máma zase na jeho babičku, proč ne.

„My jsme se uhodili a máme bebí!“

Dítě se uhodilo a zřejmě to bolelo. Pofoukání a utěšení je v pořádku, ale vcítění se takovým způsobem, že se matka sama praští, aby taky měla bebí, to už úplně normální nebude.

„Máme teplotku.“

Až to bude horečka, bude to vysvětlovat užití množného čísla i té zdrobněliny.


„Tak, Kocoure, dáme si kapsičky a pak se půjdeme vykastrovat.“

Abych se ale nenavážela jen do maminek, které tohle přejímají ze svého okolí, které je spolu s nimi nadšené s roztomiloučkého mimíska (jinak by to třeba ani používat nezačaly), nedávno jsem zjistila, že mykání se týká i majitelů domácích mazlíčků.


A abyste si nemysleli – občas to samozřejmě ujede i mně, nicméně většinou mám chuť si potom vypláchnout pusu savem, nepovažuji to za normální mluvu ;)

„Ano, kojíme.“

Když jsme byli na první návštěvě u pediatričky, dostala jsem otázku: „Kojíte?“ Automaticky jsem na ni odpověděla: „Ano, kojíme.“ Nějak mi v tu chvíli nedošlo, že mi vyká, že nepoužívá množné číslo. Inu proč ne, já kojím, dítě se kojí, vlastně je to celkem logické.

„Jdeme na nočník.“

Jeden z mála mykacích tvarů, které jsem použila opakovaně. Na nočník šel samozřejmě jen malý, ale já u toho musela asistovat – svlékat, posazovat, hlídat a tak dále. Prostě jsem to brala jako společnou akci.

(Pokud v tom vidíte snahu obhájit si občasné mykání i přes tón tohoto článku, tak nejste mimo).

Nu, co na to říct? Snad jen to že to občas ujede kdekomu – mámě, tátovi, babičce, dědovi, náhodnému kolemjdoucímu i zarytému odpůrci mykání. Zpravidla mi to nerve uši v případě, kdy je zjevné, že se jedná o činnosti/jev/stav, který se nějak dotýká obou – matky i dítěte. Jinak je mi ale z většiny vídaných a slýchaných užití mykacích tvarů nedobře.


Jak jste na tom s mykáním vy a vaše okolí?

Ujede vám to občas, i když třeba nechcete?

Co vám nejvíc rve uši?

PS: Pokud se vám článek zdá vykradený, bude to tím, že to je jev dosti rozšířený. Vyjma té lékárny jsem vše zmíněné slyšela ve svém okolí (u přátel, rodiny) nebo jsem na to narazila na profilech svých přátel a jejich přátel. Doufám, že se moc neurazí, pokud si to přečtou :)

Kam dál:

18 thoughts on “„My jsme se pokakali!“

  1. Veki

    Ujíždí mi to a pořád. Zdrobněliny ne, ale mykání. Taky to slyším a říkám si, že je to strašný, ale nějak se tomu nedá v z záchvatu koverzace zabránit. Zvlášt, když okolí klade přesně ty otázky typu: „Rostete? přibíráte na váze?Jakou velikost nosíte?“ A taky si někdy vymýšlím neexistující slova. Malému třeba říkám Bumlíku (od slova dumlík, což je moje slovo pro dudlík). :-D Ale u čeho kvetu úplně nejvíc (a nejraději bych mlátila hlavou do zdi) je, když na malého někdo šišlá. „Ňo, čo ti? Jak še máme? No ti ši vyroštl.“ Vraždila bych!

    1. veruce Post author

      Já si právě říkám, že za to dost často může právě okolí. Bych na takový otázky odpovídala za oba – jo, malej roste do délky, já do šířky, jo, na váze přibíráme oba, malej nosí 62, já naštěstí jen 44 a tak, třeba by se nad tím, co vypustili z pusy, zamysleli :D
      Ale šišlání je daleko horší, to naštěstí ve svém okolí nemám.

  2. Slečna v roláku

    Mykání je šílený. A pak ještě šišlání. Já se nevyskytuji v blízkosti dětí, takže to neslýchám často. Moc pěkný článek. :-D

  3. zazvorek

    Jak píše Veki – když on je fakt průser, že takhle na tebe mluví všichni všude, takže na otázku v množném čísle je těžký odpovídat v jednotném…:-D Ale jinak zcela souhlasím a taky mi to rve uši. Občas tak mluvím, ale výhradně jen když je to právě ta společná činnost („Dáme mlíko? Tak se mrknem, cos zas vymyslela do tý plíny. Budeme pást koníky?“ atd.). Ale mluvit v množném čísle o něčem, co provedlo jen a pouze to mrně („Rostou nám zoubky. Už chodíme na nočník.“), je zhůvěřilost stejnýho kalibru jako to šišlání :-D

    1. veruce Post author

      Jo, asi tak :D U těch společných činností mi to právě ujíždělo a občas ještě ujíždí, ale zároveň mi to tolik nevadí, protože to víceméně dává smysl :) Když se někdo v okolí zeptá na něco týkajícího se jen malého, asi začnu dělat to, co jsem psala jako odpověď na komentář Veki :D

  4. beallara

    U nás to není trendy, jsme ujetí, jsme ujetí hodně, ale nemykáme.
    Neděla jsem to já, svou dceru jsem nesmírně milovala a rozmazlovala, ale vytékat jako romadur jsem neměla potřebu. Nedělá to ani moje dcera, asi nemáme potřebu.
    Osobně to mám na praku a nevnímám to, fakt jsem to dlouho nikde neslyšela a doufám, že neuslyším.
    A na kočky, tak to vůbec nehrozí, tam se buď muchlujeme nebo brutálně hulákám, když Míša při lovu much shodí, s čím se potká.

    1. veruce Post author

      Tak to je fajn, že to někoho nepostihne vůbec :)

  5. Domi

    tenhle typ mateřské demence mě naštěstí nepostihl, ani ty zdrobněliny nějak nepoužíváme. Vlasně jsme ani nepoužívali takový ty fráze jako: „udělej pá“, „chceš ham?“, uděláš e-e?“ a tak podobně, prostě na ni mluvíme jak na člověka a nikdy jsme neměli problém v porozumění si:). Co mě ještě vadí je, když osoba mluvící na dítě sama o sobě mluví ve třetí osobě, jako „pojď, babička tě pochová“ místo „pojď, já (babička) tě pochovám“.

    1. veruce Post author

      Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně s malým taky mluvím normálně, třeba „Máš hlad?“ „Chceš se napít?“ „Potřebuješ na nočník?“. „Chceš ham/tutu/e-e?“ je teda také ujeté :D S tím mluvením o sobě ve 3. osobě slýchám snad od všech příbuzných, ale to mi kupodivu nijak nevadí.

  6. ali cajazpalaca

    Ach jo, to bola jedna z vecí, ktoré som si na začiatku povedala, že robiť nebudem, a samozrejme, nie raz nie dvakrát mi to ušlo. My blinkáme, my nespíme (i keď to bola pravda, nespali sme všetci), my sme sa pokakali… ale dávala som si pozor, aby toho bolo čo najmenej. Ako šiel čas, tak už sa to redukovalo a redukovalo a konečne som rada, že sme došli do normálu.
    Mne však veľmi lezie na nervy, keď rodičia so svojimi deťmi veľmi šušľaju, mumkajú, zdrobňujú a namiesto dvere hovoria dveje, tak ako dieťa. Ako to má potom dieťa vedieť, ako je to správne? Nikdy som s našimi chlapcami nerozprávala ako „dement“ i preto naše deti rozprávali už pred nástupom do škôlky úplne normálne.
    Môj kamarát tak rozprával s kamarátkynim synom a ten sa potom mamky doma opýtal, či bol ujo trošku „chorý“ keď tak rozprával.
    Ja stále tvrdím, deti nie sú hlúpe, len my sa pri nich niekedy hráme na hlupákov :-)

    1. veruce Post author

      Jo, to šišlání a rádoby dětská mluva je strašná, jsem fakt ráda, že to v okolí neslyším :)

  7. Jess

    Co se mykání týče, mám čisté svědomí, používám ho jen, pokud se to týká více lidí (blbě spíme, když malé rostou zoubky). Ale co používám, je 3. osoba, a dělám to naprosto záměrně. Maminka jde vařit, bude v kuchyni. Maminka je unavená. Atd., podle mě dítě takhle malý nějaké já-ty nechápe (Těch já je nějak moc!) a jí taky říkám jménem, chci jí to zjednodušit, já jsem pro ní máma, tak tak o sobě i mluvím.

    1. veruce Post author

      Mně ta třetí osoba taky nepřijde nijak špatná. Když chci, aby malý pochopil, kdo nebo co je máma, tak si tak musím říkat (tedy to platilo dříve, teď už to nějakou dobu chápe). Pokud by to slyšel až večer párkrát od táty, trvalo by mu to pochopení daleké déle :) Teď to prakticky střídám, aby zase pochopil zájmeno já :)

    2. Zazvorek

      Jo, přesně tak. 3. osobu taky používám vědomě a záměrně ze stejného důvodu. Ačkoliv se to postupně tak nějak přirozeně začíná redukovat a já-ty začíná převažovat, jak už mám pocit, že trochu lépe vnímá, že jí vůbec něco povídám. Rozhodně bych to nestavila na roveň šišlání nebo ukázkovému souvětí „Máme šest měsíců a rostou nám zoubky, ale máme u toho teplotku a průjmík.“ Šestiměsíční matku jsem tedy opravdu ještě neviděla…:-))

      1. veruce Post author

        Tak tak, na úroveň šišlání bych to taky určtiě nestavěla :) A to souvětí je strašné, akorát „máme šest měsíců“ jsem před chvílí zahlédla na profilu bývalé spolužačky :D

  8. Markéta

    Hezký den všem.
    Subjektivní názor přidám, Je prima na dítě nešišlat, proč bychom ho měli ochuzovat o pestré vnímání mateřského jazyka. U mykání bych byla shovívavější a v rozmezí cca do 3 měsíců věku jejich dítěte bych to maminkám tolerovala. Brala bych to jako dobu, kdy má maminka nárok na adaptaci z období, kdy opravdu po 9 měsíců s dítětem tvořila jednotu – my. Tedy normální jev, pokud situace s rozvojem dítěte ustupuje (a nikoli se zafixuje) Tedy když maminka normálně a zdravě vnímá, že její dítě je samostatná osobnost.
    Ale všechny tyto, ne právě ideální, výchovné taktiky dítko hravě zkompenzuje, podstatné je, pokud vnímá, že veškeré (i restriktivní) výchovné postupy jsou vedeny přirozenou rodičovskou láskou.

    1. veruce Post author

      Dokážu to tolerovat, pokud to máma uživá při společné činnosti (přebalíme, nakrmíme, nakojíme), nechápu to ale ve chvíli, kdy máma mluví jen o dítěti (máme 6 měsíců, už se přetáčíme na bříško, lezeme po čtyřech), případně, když to používá blízké okolí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *