Jak dostat dítě ven a neskončit při tom v blázinci

MiminkoAč by se to z nadpisu mohlo zdát, nejde o to, že by se malému venku nelíbilo. Problém tkví jinde – v oblékání a dalších přípravách. Jen málokdy se poštěstí, aby se vypravování se ven obešlo bez dlouhého křiku a boje. Většinou na malého musíme být dva a on zároveň musí mít opravdu dobrou náladu. V ostatních případech to většinou probíhá tak, jak popisuji níže. Odchod ven má několik fází, které pokaždé probíhají víceméně stejně.

1) Částečně se oblékne máma.

Mám to snadné, i v zimě chodím ven jen v džínách a mikině. Jen když teploměr klesne pod -5°C a jdeme dál než do obchodu, beru si místo ní kabát. Tuto fázi malý většinou ignoruje a dál se věnuje svým záležitostem.

2) Máma připraví nezbytnosti ven.

Svačina, pití, foťák, peněženka, mobil (a taška na nákup). To jsou nezbytnosti, které musím pobalit, než se pustím do další fáze, protože jinak by se z našeho bytu ozýval křik tak dlouho, až by to vzbuzovalo nepříjemné otázky. Následuje příprava oblečení na ven pro malého.

2a) Převlékneme miminko.

Malého chytím, svléknu a posadím na nočník. Zatím dobrý, zradu, která přijde za chvíli, netuší. Plínku a bodýčko si nechá zapnout (většinou) bez problémů. U punčocháčů už začíná něco tušit. Když vezmu do ruky jeho kalhoty, boj začíná. V jeho případě zřejmě boj o život, jinak si to ječení neumím představit, v mém případě boj o duševní zdraví.

2b) Pokračujeme v oblékání.

Navléknout nohavice na nožky, kterými miminko kope okolo sebe, už jsem se naučila. Zapnout kšandu na knoflík u laclu je větší problém. Malý se točí všemi směry, aby se mi to nepovedlo, a je jedno, zda u toho leží nebo sedí u mě na klíně. U toho samozřejmě ječí jako siréna. Když se mi to konečně povede, přichází na řadu rukavice. Ty jsem se naučila dávat hned po kalhotách, jinak si malý sundá nasazovaný nákrčník a čepici. I ruce do rukávů bundy se strkají lépe.

3) Máma dokončí přípravy.

Oblečené miminko posadím/postavím ke dveřím a jdu se obouvat. Ječení nabírá na intenzitě a pokračuje i ve chvíli, kdy si oblékám mikinu a zapínám nosítko. Uklidňující věty typu „Neboj, jen si to zapnu a už půjdeme na procházku“ přes jekot nejspíš ani neslyší. Teprve ve chvíli, kdy se malého beru do rukou, abych ho usadila, přestává křičet. 

4) Hurá ven.

Malému ještě otřu slzy, aby mu venku na tvářích nezmrzly, a můžeme vyrazit. Stačí vyjít na chodbu a už je klid. Jen zamykání (nedejte bohové hledání klíčů!) nesmí trvat moc dlouho. Půl minuty po zabouchnutí dveří už by nikdo nehádal, že tenhle usměvavej kluk, kterýmu se venku očividně líbí, před chvílí svým výstupem zase málem přivedl mámu do blázince.


A jak probíhá vypravování se ven u vás? :)

Kam dál:

Napsat komentář