Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

O uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Estvillova uspávací metoda, aneb klidně si křič, já jdu koukat na telku

Znovu jsem si pročetla, co obnáší Estivillova vyřvávací metoda, a znovu jsem odmítla se do ní pustit. Co se má tedy praktikovat, že mi to přijde neprůchozí?

Příprava pro maminku (a další blízké)

  • obrnit se trpělivostí a železnými nervy
  • nepolevit za žádných okolností

Příprava prostředí pro spaní miminka

  • vyhovující teplota
  • tma
  • izolace od nežádoucích zvuků (televize z vedlejšího pokoje apod.)

Příprava pro miminko

  • do ruky hračku
  • do pusy dudlík
  • strčit ho do postýlky

Postup samotného „uspávání“

  • přečíst pohádku a odejít z pokoje >> nemazlit se, nepohladit, pouze popřát dobrou noc a rozhodným hlasem pronést něco o tom, že je to pro jeho dobro
  • začne-li miminko plakat, přijít po určitém intervalu zpět, informovat miminko, že je to takto v pořádku, že se takto naučí spát a zase odejít, opět bez doteku
  • bude-li miminko nadále plakat, po větším intervalu opakovat postup popsaný v předchozím bodě
  • ony intervaly by měly vypadat asi následovně:
    1. den – první čekání 1 min, druhé 3 min, každé další 5 min
    2. den – první čekání 2 min, druhé 5 min, každé další 8 min
    3. den – první čekání 3 min, druhé 7 min, každé další 11 min
    4. den – první čekání 4 min, druhé 9 min, každé další 14 min
    5. den – první čekání 5 min, druhé 11 min, každé další 17 min
    6. den a další – první čekání 6 min, druhé 13 min, každé další 20 min

Jak dlouho to trvá? Prý zhruba týden. Stejným způsobem se má postupovat, pokud se miminko vzbudí v noci, aby se naučilo spát až do rána. Za týden by mělo být miminko schopno usnout samo snad i bez pláče. Prý to má fungovat až u 96% dětí, já tomu ale nevěřím. Navíc to může fungovat jen měsíc dva, poté se miminko začne znovu snažit upoutat rodičovu pozornost a co udělá rodič? Znovu ho bude trápit celým procesem?

Spinkající miminko

Estivillova metoda vznikla kvůli novému modernímu vychovávání dětí, respektive kvůli novodobým potřebám rodičů. Zapadá do konceptu odcizení se od dítěte, který začíná tím, že novorozence někteří odkládají do vlastní postýlky ve vedlejší místnosti hned po příjezdu z porodnice. Jedná se o pěkný protiklad ke kontaktnímu rodičovství, ke kterému se uchyluje stále více rodičů, kterým se odloučení od miminka zdá nepatřičné.

Separace a „výchova“ od prvních měsíců

Při hledání informací jsem narazila i na takové názory, že metoda vznikla, aby se rodiče měli čas dívat na televizi. Je však o něco starší. Podobný koncept zřejmě přišel s rozvojem průmyslu, kdy ve velkém začaly pracovat i ženy a ty se chtěly nebo musely co nejdříve do práce vrátit. Tím se otevřela cesta zejména doktorům, kteří začali vymýšlet, jak miminko co nejdříve osamostatnit. Začaly se vydávat knihy o tom, jak má dítě spát hned od narození samo ve svém pokojíčku, jak se nemá rozmazlovat nošením a chováním, jak se má naučit usínat samo vyplakáním.

Separaci matek od dětí podporoval i minulý režim. Po porodu držel ženu a miminko v jiných místnostech (článek o běžném porodnictví v té době zde). Vedle toho se prosazovalo umístění miminka na noc striktně v postýlce i toho, aby se naučilo co nejrychleji samo spát. Nabádalo se i k tomu, aby se dětem nevyhovovalo během separační úzkosti. Prý aby je nerozmazlily. Matky, které takto vychovávaly své dcery i syny, jim tak mnohdy předávají, že se mají pokoušet o totéž, že je to normální a potřebné.

Naštěstí se našly i takové matky, které to dělaly vždy po svém. Když jsem se v rodině zmínila o tom, jak náš syn špatně spí a nedokáže usínat sám, dočkala jsem se odpovědi, že na tom není nic divného. I za minulého režimu, kdy se dětský pokoj umisťoval v panelácích co nejdál od ložnice rodičů, s dětmi matky usínaly. Zůstávaly s nimi v jejich pokoji, dokud neusnuly. Třeba až do předškolního věku. Ať si kapacity té doby diktovaly, co chtěly, matky to prostě cítily jinak.

Co je na metodě vyplakávání tak strašného? Všechno.

Pokud někomu nepřipadá výše uvedený popis strašný sám o sobě, nechť si představí několik málo měsíců staré miminko, které je zcela závislé na matce. Neumí mluvit, takže jeho jediným hlasovým projevem při bolesti, nespokojenosti, strachu a stresu je pláč. Zcela přirozeně by maminka na pláč měla reagovat. Při Estivillově metodě dělá přesný opak.

Miminko je zavřeno do tmy a necháno samotné. Máma ignoruje jeho pláč, který se změní v srdceryvný zoufalý nářek. Miminko v tu chvíli může být tak vystresované, že z toho začne i zvracet. Pak se po nekonečně dlouhých minutách dočká. Do místnosti vejde ta jediná osoba, na kterou se v tom novém velkém světě spoléhá, třeba k ní i natáhne ručičky v očekávání, že ho k sobě přitiskne a utěší. Obličej i oči má zarudlé od pláče a pozoruje ji s nadějí i úlevou. Co ale v tu chvíli udělá moderní maminka? Řekne odměřeným hlasem, že teď bude samo, že se možná zlobí, ale že je to pro jeho dobro, protože se naučí spát jako velký. Miminko jí nerozumí, jen vidí, že si ho k sobě nepřivine, že téměř hned odejde. Co může dělat jiného, než začít znovu plakat, aby na sebe upoutalo pozornost? Vše se několikrát opakuje, až miminko usne. Neusíná však spokojené s pocitem bezpečí, usíná vyděšené a vysílené pláčem, nejspíš i s bolavou hlavou a bříškem.

Jak tohle může vydržet máma? Asi existují matky, které to nebudou nijak prožívat. Pro ně ostatně ta metoda byla vynalezena. Pak se najdou matky, které trpí spolu s miminkem, každý v jedné místnosti. To, co dělají, se jim ani trochu nelíbí, nejraději by si ihned to malé vzaly k sobě a na celé uspávání se vykašlaly, ale musí vydržet v iluzi, že tohle dělají pro jeho dobro. Samozřejmě existují i matky, které tuhle pseudometodu na nátlak okolí vyzkouší a vzdají ji hned první den. Našla jsem i zajímavou diskuzi, kdy z toho některé matky samy měly trauma.

Zdravotní rizika Estvillovy metody

Jistě jste už slyšeli a možná i zažili, co s člověkem udělá pořádný stres. Miminka to mají stejně. V genech mají zakódováno, že pokud zůstanou sama, hrozí jim nebezpečí. To vidíme všude v přírodě – osamocené mládě se stává snadnou kořistí pro predátora. Osamocené dítě prožívá přímo obrovský stres a jak známo, mnoho stresu škodí zdraví. Velký stres může oslabit imunitu a vést k různým onemocněním i k poruchám chování a dalším psychickým problémům v pozdějších letech.

Copak není jiná možnost?

Spinkající miminko

Estvillovu metodu jsem, jak jsem uvedla několikrát výše, zavrhla. Něco takového bych přece svému dítěti nemohla udělat! Zůstala mi tedy otázka, co dělám špatně? Nalezla jsem na ni překvapivou a snadnou odpověď – nic.

Jednoho dne jsem konečně objevila stránky věnující se spánku malých dětí, jejichž autorka nejen že nepodporuje tuhle zvrácenou metodu, ale poukazuje na to, že prakticky všechno, co jsem si myslela a co mi intuice napovídala, je možné a přirozené.

Na spánek má vliv i porod

Každé miminko je jiné a má jinou potřebu jak spánku, tak kontaktu s matkou. Na těchto potřebách se může hodně projevit způsob, jakým se dítě narodilo. Po těžkých porodech, císařských řezech a odloučení od matky po narození mohou miminka jednoduše vyžadovat více pozornosti a mazlení. Mohou být celkově plačtivější, mohou se víc bát zůstávat sama v postýlce. Stresovat taková miminka samotou mi přijde kruté.

Spinkající miminko

Našeho syna se nejprve snažili vypudit dřív, než sám chtěl. Poté ho po 26 hodinách menších i větších kontrakcí vyřízli a zavřeli na vyhřívané lůžko (o svém porodu píšu zde). Jeho potřeba kontaktu mi přišla přirozená hned od prvního dne. Dopřávala jsem mu ho dříve a dopřávám mu ho i teď. Přes den ho už od prvního měsíce několik hodin nosím v šátku či nosítku. Při nošení si rád zdřímne, protože mu nemohu nikam utéct. Já si zase zaposiluju a projdu se na čerstvém vzduchu. Časem jsem dospěla i k pochopení, že spánek prostě po takovém příchodu na svět nemusí být ideální. Můžu se mu ale divit, že se po takovém zážitku bojí zůstat v posteli sám? Každý měsíc se to lepší. Dny, kdy můžu večer opustit po synově usnutí postel, začínají nad těmi, kdy spolu s ním usnu, výrazně převažovat. Věřím, že se to bude časem dál lepšit, protože malý ví, že tu pro něj jsem já i táta a jeden z nás vždycky přiběhne, když ho něco vzbudí.

Každé dítě se naučí samo spát celou noc

Jednoho dne se každé miminko naučí, jak samo usnout. Stejně tak se dříve či později naučí v noci nebudit rodiče. Noční probouzení je ale ze začátku zcela přirozené a vlastně i žádoucí. Lehký spánek je prevencí před syndromem náhlého úmrtí kojence (o SIDS zde). Noční kojení zase podporuje tvorbu mléka.

Takové noční probuzení může mít hned několik příčin. U těch nejmenších třeba může být hlad nebo jen potřeba se pomazlit s mámou, tátou a zase spokojeně pokračovat ve spaní. Může to stejně tak být i nevyhovující teplota v místnosti či bolest prořezávajících se zoubků. V noci se budí i dospělí, ač si to třeba nepamatují, protože umí sami obratem usnout. Miminka, která to neumí, jednoduše vyžadují naši pomoc. Každé dítě se samo usínat jednou naučí. Některé to skutečně zvládnou už ve čtyřech měsících, jiné třeba až ve dvou letech.

Je to vážně takový problém?

Pro unavenou maminku s často se budícím miminkem existuje prostá rada jménem společné spaní. Noční kojení probíhá v polospánku. Miminko se vzbudí a nakojí, kdy potřebuje, a máma u toho může dál spát. I miminko u toho samo usne. Po probuzení nemusí ani začít křičet, mámu probudí tím, že se začne vrtět. Společné spaní podporuje vzájemný vztah a snižuje riziko SIDS. Krom toho se zpravidla dobře vyspí i tatínek, protože ho v noci nikdo nebudí pláčem.

Pokud maminka usne při večerním kojení spolu s dítkem, stane se tak nejspíš proto, že je sama po celém dnu unavená. Je ale vážně takový problém, že se sama vyspí, když to potřebuje?

Nenechat si do toho kecat a dál se řídit intuicí

Spinkající miminko

Internet je plný protichůdných rad. Každý si tam najde podporu v tom, co považuje za správné. To je v pořádku, protože každý by měl vychovávat své dítě podle toho, jak mu radí hlava a srdce, nikoli jak mu radí anonymní uživatelé internetových diskuzí a autoři pochybných článků.

Tento článek vznikl zejména jako jiný pohled na oblíbenou „uspávací“ metodu, kterou zkusí mnoho rodičů. Ani se neodvažuji hádat, jak vysoké procento z nich ji zkouší pod nátlakem, kdy všude čtou a od všech slyší, jak by jejich půlroční dítě mělo samo usínat a spát bez buzení až do rána.

Článek vznikl zejména pro ty, kdo by se do takové situace mohli v budoucnu dostat nebo se právě potýkají s tím, zda nechat své miminko dlouze plakat místo toho, aby ho uspávali dál, jak jsou zvyklí a jak by to nejraději udělali. Pokud miminko uspáváte, v noci několikrát kojíte a vyhovuje vám to, tak nad touhle trýznící metodou nemáte důvod ani uvažovat.


Zajímavé články k tématu:

Další články a zdroje informací: mojetehotenstvi.cz/holky-netrapte-sva-mimika | jaknamiminka.cz/jak-naucit-dite-spat-celou-noc-aneb-estevillova-kricici-metoda | baby-cafe.cz | maminkov.cz/estvillova-metoda | bambiklub.cz/clanek-118-Estvillova-metoda-kdyz-se-diteti-nechce-spat | sadio.blog.idnes.cz | doma.nova.cz/dite-nechce-spat-samo-poradime-co-s-tim

Kam dál:

15 komentářů: „Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

  1. Suuupeerr. Už som myslela, že som jediná švihlá, ktorá sa rozhodla uspávať dieťa po svojom. V prvé noci som bola zrelá na prášky. Nie a nie spať bezo mňa, bez didy. A to je hrozné, všetky deti okolo mňa synovci a netere spali ako bábätká a spia doteraz. A môj Ošo vymýšľa. To si ho rozmaznala a hotovo. Daj mu dudlík, daj mu hračku, daj mu umelé mlieko…
    Našťastie som tiež čítala Koncept kontinuita, spoznala som dr. Searsa, ktorý si osvojil vzťahovú výchovu a vydýchla som si, že to čo robím a chcem robiť je úplne normálne. Aj spanie s dieťatkom, aj dávanie prsníka na upokojenie, aj nosenie v šatke aby sa upokojil. Prvé mesiace boli fakt ťažké a muž ma musel kŕmiť, lebo mi dieťa spalo na hrudi a ja som sa nevedela ani pohnúť. A teraz? Áno, musím uspávať, a spí aj medzi nami, ale prespí už klop, klop, klop celú noc. A na obed prespí aj dve hodiny. A ja môžem písať, čítať a cvičiť. Nie sledovať telku, na to nemám čas :-)
    Som rada, že v tom s Ošom nie sme sami.
    Stále vravím, že je dôležité sledovať dieťa a jeho potreby. Ono časom z toho vyrastie. A vidím, že rastie. Už ani toľko neplače, už ma ani nepotrebuje za riťou.
    Ako vravím, ešte nám po tých časoch bude ľúto

    Že spánok? To čo?

    1. Díky, jsem ráda, že v tom nejsem sama! První měsíce jsem měla dost podobné. Jsem ráda, že jsem si k tomuhle přístupu našla cestu celkem rychle (mohlo to být i rychlejší, ale co už). Je dobré, že Ošo už prospí celou noc. My se k tomu časem určitě taky dopracujem :) Zatím je posun takový, že mě nechá celkem často utéct z postele a klidně si tam sám pár hodin pospí (tuk, ťuk!!!). V noci se budí pořád tak 3-5, při zubech klidně 10x. Na jiné uspávání než kojením se celkem těším, stejně tak manžel se více méně těší na to, až bude číst pohádky na dobrou noc :)
      Dítě má potřebu, není to je výmysl a rozmazlenost. Když se budou tyto potřeby uspokojovat, vyrostou z těch dětí spokojení jedinci. Myslím, že to vidím na synovi už teď. Dokáže si sám hrát docela dlouho, nepotřebuje, aby s ním pořád seděla a něco mu ukazovala (vyjma knížek, ty mi do klína strká pořád, miluje je). Dříve to potřeboval, vyhověla jsem mu a teď se mi to v dobrém vrací, stejně jako naplněná potřeba nošení, mazlení a společného spaní :)

  2. To fakt někdo praktikuje? Já nevydržím nechat malého plakat, už mi pár lidí řeklo, že ho rozmazlím, že si takhle bude pořád vynucovat moji pozornost, ale co jiného malý bezbranný tvor potřebuje, než pozornost svojí matky? Hlavně je mi samotné do pláče, když začne usedavě plakat (asi ty hormony v šestinedělí, nebo co).
    Pravda, že do postele si ho moc neberu, jen když opravdu nemůže zabrat. Obvykle usne u kojení a pak se nechá přenést do postýlky, nebo přes den do brlohu, který má ve velkém křesle, a pak už spí sám. A budí se v noci většinou 2x (zpravidla kolem jedné a pak kolem půl páté), dny jsou různé, někdy spí a budí se jen na jídlo, jindy zase vyžaduje chování a pozornost celý den… prostě, je to různé a když je to někdy na palici, tak si řeknu, že já taky nemám každý den pohodový a někdy jsem protivná, někdy unavená, někdy naštvaná…

    1. Žel praktikuje :( Dokonce jsem se s tím setkala i u svých známých, často na ně před vyzkoušením tlačili příbuzní právě s tím, že jsou ty jejich děti rozmazlené a proto si takhle vynucují pozornost. Přitom jak píšeš – v prvním roce dítě potřebuje především pozornost mámy, aby v ní získalo oporu.
      To zní jako celkem pohodové miminko, ať to vydrží! :) Špatné dny máme všichni, proč by je nemohli mít i novorozenci, taky na tom nevidím nic divného.

  3. Moc dobře napsané.Syn trpěl na koliky hned po narození,ještě v porodnici.Po příchodu z porodnice mi radila moje tchýně i máma,at si ho vezmu do postele,že se lépe vyspím,a u toho jsme už zůstali.Manžel se pokoušel ho uspávat sám,kdy ho dal do košíku.Malý brečel a brečel,a po několika dnech jsem to nevydržela a spal se mnou.O několik měsíců později opět manžel přišel s tím,že by měl spát sám v postýlce.Jelikož jiné miminka spí sami a asi v pohodě,proč ne to moje.Rozmazlím ho a neodnaučí se to,to slýchaval manžel často.Tedy opět jsme započali nově uspávat.Postýlku mám samozřejmě přiraženou k posteli a i když nakonec usnul,tak po nočním nakojení usnul až po nějaké chvíli a za chvíli byl opět vzhůru na kojení.Byla jsem druhý den vyřízená,a nechala toho.Další pokus nastal,když se do toho opět vložil manžel a započal uspávat a já byla ráda,že nemusím já(četla jsem,že je lepší když uspáva partner).Poslouchala jsem chůvičku a po pár dnech jsem mu ještě vynadala,že ho nebude nechávat vyplakávat.(Je po operaci s páteří a zlomenou rukou,nemohl ho pochovat),měl mě zavolat.(Vypínal chůvičku).Nakonec si ale malý zvyknul,ale to už manžel zase přestal uspávat a tak když malý brečí,musím tam jedině já.K tomu všemu,dokud si nejdu lehnout,což je kolem 22h,tak se většinou několikrát vzbudí a dudlík tedy rozhodně nechce.Nechápu jak to jinde dokážou,že malá mimnka spí sama,ale už jsem si na společné spaní tak zvykla,že ho nechat sát samotného v postýlce mi přijde líto a chybí mi.Manžel řekl,že nebude spát na jeho části poslete,že by ho zalehl,že by se nevyspal,ale mě to nevadí.Postýlka slouží jako zábrana,a malý je na mě celou noc natisknutý.Spím v nepříliš pohodlných polohách,ale asi to příroda zařídila,aby matčino tělo zapomnělo na jakoukoli fyz.nepohodu i únavu,protože to málo kdy pocituji v takové míře,jako když jsem chodila do práce(na noční jako zdr, sestra).Koncept kontinua čtu až ted (synovi je přes pět měsíců) a jen doufám,že jsem nenapáchala nezvratné škody,ale myslím,že od začátku to dělám instinktivně a vím,že blízkost a náruč je to nejdůležitější.(I když únava mě někdy zmohla,první tři měsíce byli náročné a měla jsem nervy na pochodu).Určitě si Váš blog pročtu.

    1. Děkuji za komentář i zkušenosti. Malá miminka opravdu potřebují cítit blízkost matky, není na tom nic divného, ani rozmazlujícího, ale tyto názory se žel tradují i nadále. Za velký neklid miminek může dost často i porod, separace v prvních hodinách po něm i nervózní máma – nervozitu děti vnímají velmi intenzivně a prakticky ji přebírají.
      Myslím, že každé přešlápnutí se dá napravit, obzvláště u několik měsíců starých kojenců. Přecejen kdejaká máma někdy vyzkouší ze zoufalství něco, o čem je později přesvědčená, že to nebylo to pravé. Důležitý je kontakt po celý první rok, zejména pak v období tzv. separační úzkosti.
      Kniha Koncept kontinua mě přivedla na dobrou cestu, ale osobně mi daleko víc pomohly knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství :) Z nich jsem se hodně dozvěděla o nutnosti vyplavování emocí pláčem v prvních měsících a letech života, avšak v náručí blízké osoby, nikoli o samotě. Pokud máte zájem, psala jsem o vlastních zkušenostech zde – http://mama.veruce.cz/spanek-a-plac/

  4. Tak jsem čtení probrecela. Nevím, ale jednou manžel zkusil dat malého do kolébky a nechal ho plakat. Jednou. Jak jsem klidná a podřízena jemu, tak jsem na něj skoro začala řvát, co dělá mému dítěti. Byl tak v šoku, že jsem „ani nedostala“ (žijeme v Ds vztahu a tohle bylo hodně přes čáru). Nemluvila jsem s ním a odmítla jsem mu Sviště jen dát do rukou natož se od miminka vzdálit. Tu noc se Svišť hodně budil a porad mne kontroloval,zda tam jsem. Brečím ještě teď,když si na to vzpomenu. Nadávala jsem manželovi do arogantnich idiotů a debilu… rada bych zase spala v ložnici s manželem (i když jsem mu nadávala, stále jej miluji a chápu, že pro něj je to také těžké obzvláště kvůli tlaku,jak je rozmazlene miminko,tě spí se mnou)…. ale věřím, že jednou,až se bude se Svištěm dat domluvit,to půjde bez problémů samo.

    Je mu 6 týdnů (za dva dny tedy ;) )a spí celkem hezky. Usiname kolem 21.hodiny, kolen 3.-4.má hlad a někdy prebalim a pak se vzdává kolem 6.-7. Když je dobře tak i v 8. Mezitím je porad na prsu. Ale ráno se usmívá a nepláče. To placu já štěstím …

    1. Ou :( No ono je to tak rozšířené, že někdo to udělá proto, protože to někde slyšel, dřív, než se nad tím zamyslí. Jestli se ti v 6 týdnech budí na jídlo jen jednou, tak je to dost dobré. To období jsme měli taky, jen malý usínal večer okolo půlnoci, ne v devět ;) Mohou přijít dny, kdy to bude horší (zuby, později pak i separační úzkost), ale třeba i lepší a není nutné do toho dítěti zasahovat. Přeju, ať tě alespoň občas nechává odejít za mužem. Péče o vztah je stejně důležitá jako péče o miminko, jen je potřeba brát to tak, že to malé má prostě přednost, velkej něco vydrží :) A krom toho, máma patří první měsíce dítěti a není na to nic divnýho.

      1. Snad mu to vydrží co nejdéle. O Vánocích se stěhujeme oba dva do ložnice za tatínkem. Tak snad to dopadne dobře :)

    2. já se chtěla už zeptat dlouho jak to máte s výchovou když jste v ds vztahu…to o všem rozhoduje manžel nebo má konečné slovo co se týče výchovy malého? Tohle neber zle, zajímá mě to a konečně jsem našla odvahu se zeptat:-)

    3. a k tomu spaní…první 4 měsíce byly náročné to bylo tak na 4 až 6 hodin, kojení a když usnul do postýlky, pak se vzbudil a zase kojení a do postýlky a pořád dokola:-) a trvalo to až 4 hodiny než usnul…a pak přišel zlom v době kdy dostal pravidelný režim a po jídle si odříhne a když je najezený, přebalený a unavený tak v postýlce usne bez problému

      já myslím že to je ten začátek protože miminku trvá než si vytáhne z prsu dávku mléka co ho nasytí aspoň to tak bylo u nás a u kamarádky a až byli malí cvrčci silnější, najedli se do 15 minut, odříhli si a usnuli..
      a taky se podle mě miminko adaptuje na tento svět, podle mě se to po čase srovná ale jak říkám my máme hodné miminko a se spaním jsme problémy neměli ale taky jsem četla že se tohle klidně může změnit:-)

      1. S tím kojením je to zajímavé. Já právě taky všude četla, že dítě kojit max. 15-20 minut a u nás to bylo vždycky okolo 40, a to klidně ještě v půlroce :D
        A je to tak, ta adaptace u miminek rozhodně probíhá, někdy se tomu říká čtvrtý trimestr. Některé děti si navíc potřebují zpracovat náročný příchod na svět (náročný porod není věc pouze mámy), takže to s nimi může být náročnější celkově :)

  5. Ahoj,musím toto ještě jednou komentovat. Tahle metoda je největší pí….co jsem kdy slyšela! Náš malý spal krásně v postýlce, to se změnilo cca 3 týdny zpátky, ze dne na dne tam nechtěl spát, kroutil se a protože jsme věděli že mu začíná růst zub (už to poznáme) tak jsme ho brali k nám do postele. Protože vždycky v období růstu zubu nechtěl být sám a spal s námi. Jakmile zub vyrostl, tak spal v pohodě v postýlce. Tak jsme to neřešili ani před těmi 3 týdny kdy přestal chtít spát v postýlce a brali ho k nám.
    Teď napíšu čistou pravdu jak to tu u nás probíhalo a nechť se ostatní rodiče zamyslí a pořádně před tím než miminko nechají vybrečet! A třeba mě někdo odsoudí ale já doufám že má zkušenost odradí ostatní rodiče kteří podlehli tlaku okolí jako já.
    Protože po 3 týdnech zub nikde, miminko u nás v posteli, my dva s manželem nevyspaní, já navíc měla bloklá záda (doteď takže nemůžu ani být u PC ale tohle napíšu a pak si lehnu na rovnou podlahu) a tak jsem si četla všechno možné o spánku a na tuto metodu narazila snad všude. A pak jsem zavolala své mamce protože nejdřív se radím s manželem a pak s ní, protože je to moje máma a ta mi řekla že ho mám nechat vyřvat a nebo nechat spát u nás že názory se liší a že je to buď tak nebo tak (to samé mi řekl manžel). A já se ptala co by udělala ona a ona že by ho nechala vybrečet. A do toho jsem vzadu slyšela mého otce jak mi říkal že jsem si ho rozmazlila. Což je blbost, sám spal v postýlce a ze dne na den se to změnilo a vše probíhalo stejně!
    No nic. Prostě jsem o tom vyřvání nebyla přesvědčena ale jak na mě furt někdo tlačil tak jsem podlehla. Protože co je nejhorší na téhle době je to, že maminkám nikdo nevysloví podporu, jenom kritizuje a radí (ano radu chápu ale ne stylem panebože jak to děláš a bla bla, rada se dá říct taky jinak), lidi by si měli uvědomit, že i pochvala v těžkých chvílích pomůže). Takže jsem se nejdřív rozhodla že malému přečtu pohádky třeba usne. A tak jsem četla a četla, nespal ale chtěl, jen se kroutil (podle mě ten zub, možná i separační úzkost) a tak jsem po nějaké době odešla. A miminko začlo brečet, ale ne fňukat ale řvát a hodně a my s manželem čekali (já teda šla pověsit plenky nebo bych se zbláznila) no a když už brečet přestal tak jen na chvíli (to podle mě chudáček ve tmě strachy vytřeštěnné oči koukal a čekal a on nikdo nepřišel. Ano chodili jsme tam v intervalech. Ale to mělo jen výsledek ten že po půl hodině (ano půl hodiny jsme to vydrželi!) brečel tak že se začal zajíkat a nemohl popadnout dech!! A to já už rozhodla že takhle ne že to vymyslel nějaký idiot! co nemá uši nebo srdce nebo nevím! a je mi jedno že tu někdo bude psát že po takové době se má skončit s metodou a zkusit znovu zas jindy a bla bla. Je to hovadina! Taková věc by se neměla dělat. Pak jsem brečela i já i miminko a manžel konečně podle mě viděl jak mě to trápí atd atd a snad uznal že mám pravdu (on byl i toho názoru nechat vybrečet a moje argumenty proč ne mu přišly hloupé).
    A já už tohle nikdy neudělám a nepodlehnu tlaku okolí! protože tohle opravdu udělám svému malému miminku? které si ještě prošlo takovým náročným zatraceným porodem?
    No tak jak to dopadlo, jsem ho uklidnila, usnul mi v náručí, dala jsem ho do postýlky a spinkal do 2 rána – a pak v té metodě nebo v jiné je jak naučit dítě spát celou noc že vlastně hlad nemá. Podle mě je to další blbost. Někdy malý vypije v noci jen 90ml někdy 180ml a jak to člověk pozná? nepozná, brečí stejně takže když nešel utišit dala jsem mu ve 2 ráno 180ml, vypil a usnul ve své postýlce.
    Už to nikdy neudělám a už nikdy nevrátím čas kdy jsem to udělala a jak špatně jsem se rozhodla i proti svému přesvědčení a dneska budu sedět u postýlky dokud neusne i kdybych tu knihu měla přečíst 3x a pokud ani tak neusne půjde k nám do postele a bude tam spát tak dlouho dokud si zase neoblíbí postýlku.
    Všichni by se před tím měli zamyslet, to si opravdu myslíte že miminko je velký manipulátor a dělá to proto abyste nespali?! To nikoho nenapadne že ho něco trápí bolí? ten zub mu leze 3 týdny a vždycky to nejde hned vidět. Nebo to může být ta separační úzkost. To jako nikomu nevadí že takhle nechá trápit své drobátko jen aby spalo 12 hodinpanebože kdyby spal ted v kuse „jen“ 6 hodin budu šťastná.
    Nechápu, pořídili jsme si miminka a pak je chceme rychle odkládat do postýlky, hlavně ať nás večer neobtěžují? tak to mi přijde hrozné…a taky mi přijde hrozný že takhle s vlastním dítkem chceme bojovat kdo s koho ( a ano mám hodně práce po tom co malý usne i přes den takže by bylo super kdyby spinkal ale za tuhle cenu radši ať mě bolí záda a jsem nevyspaná další rok)

    tak promiň že jsem se tak rozepsala, muselo to ze mě ven:)

    1. Díky moc za zkušenost, věřím, že nebylo lehké to nejenom zkusit, ale pak to i takhle otevřeně popsat.

      Je to náročné, když miminko začne najednou spát jinak, ale je to normální a vždy to má nějakou příčinu. S nástupem separační úzkosti se může jednat o změny poměrně velké, ale často pouze dočasné. Víc jsem psala v mailu, takže to zkrátím – přeju, ať to doma vyřešíte ke spokojenosti všech a pokud cit radí, že teď je to v jedné posteli správně, tak to tak prostě je a až se naplní potřeba malého po kontaktu, tak se do té postýlky vrátí, jen to možná bude trvat déle než v minulých případech. Separační úzkost je náročnější období, tak hodně sil všem! :)

Napsat komentář