10. měsíc s miminkem

desaty-mesicOslavili jsme desáté výročí našeho vztahu, resp. „oslavili“ tím, že jsme si připili vodou. Cokoli jiného by v ten den i dnech následujících vyhodnotil můj žlučník jako pokyn k dalšímu záchvatu. Malý se potýká se separační úzkostí a prořezávajícími zuby, které dávají zabrat nejen jemu. Tenhle měsíc byl prostě na palici.

CO NOVÉHO U MALÉHO (10. měsíc)

Zlobí (ho zuby). Všechno se ale na zuby svádět nedá, ač bych řekla, že to je výhradně těmi zuby. Alespoň mu po třech měsících vylezl další, čili zatím třetí. Na ten druhý do páru čekáme už třetí týden a pokládáme ho za zdroj vší té protivnosti, nespokojenosti, ukřičenosti a bojkotu jídla

Během tohoto měsíce se naučil obstojně držet rovnováhu a postavit se v prostoru bez opory, nově tedy rovnou z kleku na čtyřech. Bez opory také udělá tak tři čtyři kroky, aby se mohl něčeho chytit. Zatím tedy nechodí, ale pokud do konce roku začne, vážně nás to nepřekvapí. S oporou chodí celkem jistě. Za ruku/ruce ho vodit nechceme, ač se tomu úplně vyhnout nedá, ale i okolo nábytku chodí už poměrně rychle. Jinak umí vylézt na nižší postel a taky na několik schodů. Když má náladu, umí navlékat plastové kroužky na tyč. Hraje si se vším, co má po ruce, a je mu jedno, zda je to jeho hračka nebo cokoli jiného (hlavně, že se to dá kousat).

desátý měsíc desátý měsíc desátý měsíc
Ze začátku měsíce říkal u kaše mňamňamňam, ale to se nějak vytratilo i s chutí k jídlu (to ty zuby). Jinak od něj občas slyšíme nenene a podsouváme mu význam tohoto výrazu. Tatata a mamamam říkat nepřestal :)

Co se toho jídla týče, to je posledních 14 dnů celkem síla. Kaši k snídani vnímám jako bizarní nácvik na divadlo – mezi každou lžičkou si demonstrativně mne oči, jako by ho to jídlo strašně unavovalo, a doprovází to vzteklým křikem. Většinou ale i s tímto doprovodem větší část sní. Většinou. Začal odmítat i masozeleninové příkrmy. Neznamená to ale, že by nechtěl jíst nic. Jen si usmyslel, že rozmixovaná strava patří menším miminům. Potřebuje něco, co si může sám vzít do ruky, sám strčit do pusy a pořádně to požvýkat (to zase ty zuby). Jen nějak nepochopil, že si to do ruky má brát z toho talíře (jak vidno na prostřední fotce výše). Tak už všechno dostává rovnou na ten pult k dětské židličce. S jídlem se pojí i jedna úsměvná historka, kdy si na návštěvě u prababičky vylezl z dětské židličky na stůl, aby se zmocnil volně položených housek. Jednu prakticky celou rozžvýkal (ostatní jsme rychle klidili z jeho dosahu).

Ječí jako siréna. Fakt. Zaléhají z toho uši. To se naučil právě s počátkem separační úzkosti. Kdesi jsem četla, že děti kontaktních rodičů jí vůbec trpět nemusí. Je vidět, že se na tom internetu píše kdeco, že to má každé dítě jinak :) Nu tak nějak musím všechno dělat s malým na jedné ruce (zejména po ránu a k večeru), v lepších okamžicích stačí, když ho vezmu do stejné místnosti. Dolézt si za mnou sice umí už několik měsíců, jakmile mu ale teď zmizím z dohledu, spustí srdceryvný nářek, který pokračuje, i když za mnou doleze. Už nemůžu jít sama ani na záchod :D

Koupání probíhá v klidu jak kdy, někdy se malý rozhodne rozkřičet se, jakmile ho postavím do vaničky. Do zaběhlých kolejí bezplenkové metody jsme se ale časem naštěstí vrátili, avšak i tady se mi zdá, že mi to občas bojkotuje, když nemá na nic náladu.

Změnil se i zaběhlý režim v usínání. Dlouhé měsíce usínal okolo 21. hodiny. Po změně času ale nezačal usínat o hodinu dřív, jak jsem čekala, ale naopak se teď okolo deváté večer nakojí, pak si chce ještě hodinu v posteli hrát, okolo desáté se znovu nakojí a teprve usne.

Kam dál:

Napsat komentář