Co je na císaři nejhorší?

NovorozeněStále dokola se objevují mylné, nepřesné až zcestné názory na císařský řez od těch, které to nezažily, od těch, které porodily vaginálně, od těch, které se jen kdesi cosi dočetly. Pochopím některé názory u středoškoláků, kteří si o problematice nic nepřečetli, a vlastně pochopím názory u rodiček, které zažily šílený vaginální porod v porodnici (za mě raději znovu císař než poprvé kleště). Je však třeba ty nesmysly průběžně vyvracet. Zrovna nedávno byl stažen na základě vícera negativních reakcí článek z webu mamci.cz, který psal o císaři jako o příjemné alternativě k vaginálnímu porodu. Článek byl přepracován a znovu publikován, ale o odloučení od dítěte, o psychických následcích a bolestivých prvních dnech (až týdnech) stále ani slovo. Některé nesmysly, které kolují o císařských řezech, jsem před několika měsíci rozebírala v článku Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce. Neřešila jsem tam ale všechno.

Kosmetický zákrok to opravdu není

Císař je velká břišní operace. To, že ženu někde stavějí na nohy už po 14 hodinách, ještě neznamená, že za sebou má banální kosmetický zákrok, po kterém se jde druhý den domů. Pokud takový dojem přesto máte, podívejte se na toto video, kde je ukázán a popsán přesný průběh císařského řezu (lidé se slabším žaludkem nechť se na něj raději nedívají).

Brzo vstát a rozchodit to je nezbytný předpoklad k tomu, aby personál nechal matce dítě spolu s ní na pokoji. Bolest, tahání, pocit rozpadajícího se břicha a náběh na mdloby, to vše jde v tu chvíli stranou, protože žádná matka nechce, aby jí dítě vozili jen co 3 hodiny na ukázání. Dokud se nepostaví a nedojde si poprvé do koupelny, dokud neukáže, že je schopná k dítěti vstávat a starat se o něj, budou to ve většině porodnic dělat právě takhle.

Ano, samotný císař nebolí (ale jak jsem psala ve výše odkazovaném článku, taky to nemusí být pro každého úplně na pohodu). Rozřezané břicho však bolí. Vstát 14 hodin po jeho sešití je pro mnohé sebezapírající výkon. Břicho tahá. Postavit se první den rovně je skoro nemožné. Kašlání a kýchání některé přivádí k šílenství. Tahá a bolí to skoro při každém pohybu ještě několik dní až týdnů, některé pohyby bolí i po několika měsících, ale přesto bude stále někdo tvrdit, že císař přece nebolí, že je to lepší než normální porod.

Jenže většina matek po císaři se shoduje na tom, že bolest je na tom všem to nejmenší a já se k nim přidávám.

Odloučení od dítěte a nápor na psychiku

Ve většině porodnic už se naštěstí prosazuje rooming-in, tedy novorozeně na pokoji s matkou po celou dobu ihned po porodu. Stejně tak si rodička může na většině míst vyjednat či vyhádat bonding, tedy nerušený kontakt s novorozencem min. po 2 hodiny po porodu, a to ihned po porodu, nikoli až po zvážení, omytí a zavánočkování. Situace sice stále není ideální, ale obojího lze dosáhnout i ve velkých porodnicích (samozřejmě ne ve všech) v případě vaginálního porodu bez větších komplikací, tedy bez kleští, velkého krvácení apod.

Porody s velkými komplikacemi pro matku však končí všude podobně a je jedno, zda je porod ukončen císařem, kleštěmi či zvonem nebo zda došlo „jen“ k většímu krvácení. Taková matka zpravidla není schopná se po několik hodin od porodu o dítě sama postarat. Dítě je jí nošeno v pravidelných intervalech jako v dobách, kdy rodily naše matky a babičky, tedy bez ohledu na potřeby dítěte či matky. „Drzá“, „nespolupracující“ a „věčně si něco vymýšlející“ žena si může dítě zkusit vyhádat, stejně tak to může zkusit její partner, kterého však po nějaké době stejně pošlou domů. Dokud se žena nepostaví na nohy, kontaktu s dítětem se jí ve většině porodnic mnoho nedostane (samozřejmě čest výjimkám, kterých je zoufale málo).

A právě to je na císaři to nejhorší:

  • neschopnost se postarat o dítě,
  • odloučení od něj,
  • chybějící předěl mezi těhotenstvím a šestinedělím
  • a často i pocit vlastního selhání.

Nepřetržitý kontakt krátce po porodu je velice důležitý nejen pro dítě, ale i pro matku. Matka očekává, že bude držet novorozeně v náručí, dítě po narození očekává, že bude s ní. Pokud se tak nestane, může být zaděláno na psychické problémy u obou. Dříve matka své dítě do náruče nedostala jen v případě, že se narodilo mrtvé. Ať chceme nebo ne, tohle máme zapsané v genech. Není divu, že žena oddělená od novorozeného dítěte má větší sklony k poporodním depresím, když její mozek vyhodnocuje situaci tak, že dítě zemřelo.

Psychice matky nepomáhá ani pocit vlastního selhání. Ten se objevuje u většiny žen, kterým porod začal spontánně, ale byl z různých důvodů ukončen císařem. U nich i u žen, které prodělaly plánovaný zákrok, se může objevit i tzv. syndrom ukradeného porodu. Nemusí se jednat hned o poporodní deprese, nicméně se i tak jedná o velice náročné období, které pro mnohé po šestinedělí nekončí. Zkrátka a dobře mají pocit, že o něco přišly, o něco důležitého, chybí jim něco mezi těhotenstvím a následným šestinedělím, důležitý předěl jménem porod.

Po císaři mohou nastat problémy s kojením, ve většině případů zaviněné stresem. Dítě může být pár měsíců po takovém příchodu na svět neodložitelné, může se mu hůře spát, může častěji bez zjevných příčin plakat. Zkrátka císařem se často rodí náročnější děti, které se potřebují vyplakat z traumatizujícího zážitku, potřebují kontakt s matkou a potřebují se třeba i déle než rok ujišťovat o tom, že je máma v noci nablízku.

Císař opravdu není příjemná alternativa vaginálního porodu v žádném ohledu.

Mnoho z uvedeného samozřejmě platí i pro náročné vaginální porody, zejména pro ty, do kterých bylo zasahováno lékařem a/nebo skončily kleštěmi či zvonem. Tento článek se však primárně zaobírá vyvracením mýtů o císařských řezech, o náročných novorozencích, kojencích a batolatech a o kojení napíšu článek třeba jindy.


Máte za sebou císaře? Příp. někdo ve vašem okolí?

Setkali jste se někdy s tím, že je považován za banální zákrok plný výhod?

Viděli jste nějaké video s podrobně popsaným průběhem této operace?

Kam dál:

12 komentářů

  1. Veki

    23.10.2017 at

    Podařilo se mi rodit vaginálně a celkem bez větších podivných zásahů a celkem v pohodě… co ale nikdy, nikdy neodpustím té babizně z novorozeneckého oddělení je to, že mi i přes moje natažené ruce syna vzala a řekla „však vám ho za chvíli přinesu“ a zmizela s ním. Přesně si vybavuji, tu strašnou touhu si ho vzít a ten strašný zmatek v hlavě, když mi ho ta ženská nedala. Představa, že se na něj budu smět jen dívat, je fakt hrozná. Zpětně si vyčítám, že jsem ho dobrovolně nechala první noc u sester. Večer jsem byla hrozně unavená, ale ráno, když jsem se vzbudila, byla jsem najednou ve strašném šoku, že se mnou moje dítě není.

    1. veruce

      23.10.2017 at

      Umím si představit :( Mně malýho vyndali, doktor si ho odnesl a ani mi ho neukázal. Po návratu na pokoj mi ho musel vyhádat muž, jinak by mi ho nejspíš donesli o hodně později. První noc jsem byla taky bez něj, protože jsem se nesměla skoro ani hnout. Ta noc byla hodně divná, trochu mě utěšuje to, že to celé prospal. Nicméně ráno mi to ani nepřišlo právě proto, že jsem nějak neměla ani pocit, že bych už porodila, takže jsem byla dost splachovací a stačilo mi, když mi malýho sestra přinesla, ani jsem si o něj neřekla dřív. Dneska už bych to udělala jinak. Pak se mnou ale naštěstí už víceméně zůstal, což se taky nepoštěstí každé ženě, co rodila císařem.

  2. Jana

    24.10.2017 at

    Porod mého syna končil velice rychle a kleštěmi. Sice mi jej na břicho dali, ale v tu chvíli jsem si myslela, že je mrtvý. Pak mi jej vzali a já na něj jen koukala a modlila se, aby plakal,ze žije. Nakonec manžel dostal „vánočku“ a trpěl on, protože malý hledal bradavku … takže celé siti kluci stali nade mnou a oba trpěli. Když jsem si toho všimla i já, trpěli jsme tři. Ale pak už jsem ho nedala z ruky. Nebo tatínek s nim sel na vyšetření kyčlí a já si jej odnesla na umytí a očička a vitamín K. Což mne překvapilo, že mne se zeptat museli, zda mu to můžou dat/vykapat. Ale děti, které tam byly doneseny a pak vydávány – těm se to dělalo automaticky přání neprani mi přijde. Každopádně je fakt,že kóje spolubydlící měla normální porod bez komplikací a byla tak zničená, že ji syna dat nechtěli. Pak jsem se o ní bala i já, nebot se celkem klatila.

    Ale zpět k mému porodu. Musela jsem si trochu více prosadit,ze bude miminko se mnou. A nelituji toho. Sice jsem rodila 26 hodin a byla úplně hotova, ale nemohla jsem se na Sviště vynadivat :) a překvapilo mne, že personal kolem porodu byl v mém případě proti císařskému řezu. Za což jsem ráda, protože to tu sice nezminujes, ale pro miminko je to snad prý lepší, nebot se při vaginální porodu setká s nějakými bakteriemi atd. Každopádně já měla během porodu fázi, kdy jsem prosila o cokoliv, o jakoukoliv pomoc a klidně i o císaře…. ale vědět dopředu, že bych na tom s císařem byla ještě hůře než s kleštěmi, tak držím hubu.

    1. veruce

      24.10.2017 at

      Četla jsem u tebe, taky sis teda užila :(
      Já právě četla o několika klešťových porodech, z nichž mi utkvěl zejména tento – http://www.madamecoquette.cz/2014/03/o-porodu.html a po přečtení vím, že tohle prostě ne, to je za mě horší než císař, a to včetně odloučení od dítěte (ale co jiného ve velké pražské porodnici čekat), protože to tady bylo taky a doba rekonvalescence podle všeho podobně dlouhá, ne-li delší než u císaře.
      Se mnou na pokoji byly dvě holky, co porodily skoro současně. Jedna zcela přirozeně a byla plná energie. Druhé porod vyvolávali, rodila dlouho, byla slyšet na celé oddělení a skončila s nemalým nástřihem. Ta se první den sama skoro nepostavila, ale dítě měla naštěstí hned u sebe, válela se s ním v posteli. To bych já teoreticky mohla taky, i hned po císaři a mohla jsem si to vyhádat, jen mě to tehdy nenapadlo :/ A Neratovice nerady vidí, když máš dítě v posteli, na což bych jim podruhé klidně kašlala.
      Pokud mi bude hrozit znovu císař, což se stát může a počítám s tím, jedu rodit do Krnova a je mi jedno, že to mám 300km daleko. To je totiž jediná porodnice, kde se i u operačního porodu dodržuje bonding a v případě nadstandardu jde dítě rovnou s rodičkou na pokoj, pokud s sebou má partnera, který se o ně bude starat, dokud se sama nepostaví na nohy.

  3. Hanka

    24.10.2017 at

    Ty jo, ja mela naplanovany termin cisare, ale nastesti se madam na posledni chvili otocila. Vim, ze jsem mela z cisare naopak velky strach, obzvlast po podepsani vsech prislusnych papiru. Bohuzel i me dceru na noc vzaly, pritom ja jsem byla naprosto v poradku, ze salu bych mohla pesky. Nechala jsem se premluvit, ze se potrebuje nahrivat. Vim, ze ted uz bych se nenechala, „tenkrat“ jsem za ni alespon chodila a zkousela prikladat…

    1. veruce

      25.10.2017 at

      Když je to poprvé, tak člověk prostě ještě neví, no. Já bych se už asi znovu nenechala uvrtat do vyvolávání, případně bych alespoň ještě týden počkala.
      Já měla naplánované vyvolávání, protože malý vypadal velký (odhad 3,8kg se po narození přesně potvrdil), já jsem prcek, takže mi dali ultimátum. No vyvolávačka a tělo naprosto nepřipravené k porodu jinak dopadnout nemohlo. Pamatuji si, že když mi dali na výběr vyvolávání nebo rovnou císař, byla jsem naštvaná, že takhle to přece nejde, že já porodím normálně. Strach jsem kupodivu neměla, jen ten vztek. O týden později při šílených kontrakcích vyhnaných umělým oxytocinem a tím vyvolávací sajrajtem jsem se už po něm ptala sama a o 10 hodin později podepisovala souhlas s operací s úlevou.

  4. beallara

    26.10.2017 at

    Jako zdravotní sestra jsem viděla několik klešťových porodů, nejhorší byl u mrtvého dítěte, kdy došlo k velice vážné deformaci při postižení syfilitidou.
    Každý porod je velice individuální, rodila jsem vaginálně, ale před osmi lety jsem zažila hysterectomii, kdy mám řez přes celé břicho a nijak mi ten pooperační stav nepřišel skvělý, takže určitě ani císař není estrádní číslo, které je třeba následovat. A to mám práh bolestivosti hodně vysoký, nejsem fňukna, ale dobrovolně bych do toho nešla.

    1. veruce

      27.10.2017 at

      Také mám práh bolestivost značně posunutý. Jiné maminky, které to teprve čeká, většinou uklidňuji tím, že se to dá přežít, že to hlavně tahá, že to není bolest, která by se nedala vydržet. Nicméně z reakcí jiných vím, že jsem spíše výjimka. Krom toho už je to 20 měsíců starý zážitek, takže je jistě dost otupený. Některé bolí i zavádění anestezie do zad, někoho bolí cévkování, někoho každé zakašlání a někoho úplně všechno. Ať už to ale bolí nebo nebo jen tahá, rozhodně to není na celém porodu neporodu to nejhoší, tím je ta separace od dítěte a pošramocená psychika.

  5. Ali cajazpalaca

    27.10.2017 at

    Rodila som cisarakom pretože sa malý neotocil hlavou dole. Nuž, o nejakej pohode sa hovoriť skutočne nemôže. Čo ale bolo najhoršie, ak opomeniem bolesť a katéter, že som malého nevidela 24 hodín na JISku a bábätká nenosia. Našťastie som si dopredu naštudovala o kontakte a dojčení a nosení takže som sa z toho všetkého rýchlo dostala. Áno, malému to trvalo trochu dlhšie, ale zvládli sme aj to. Mála som strach z normálneho pôrodu, je pravda. Ale cisarak teda nebol o nič lepší. Ale tlačiť dieťa ritou von v podmienkach našeho zdravotníctva a pôrodníctva (už je natočený film a pôrodnici sú v pohotovosti odporúčam pozrieť), to by som nezvládla.

    1. veruce

      27.10.2017 at

      Na Slovensku nenosí na JIPku dítě vůbec? :O To je ovšem síla! U nás alespoň co 3 hodiny a už to mi přijde zvrácené, ale koukám, že za to můžeme být rádi :(

  6. Bloud. Well Bloud.

    27.10.2017 at

    Nejvíc mi vadilo odloučení a když mi při odchodu z porodnice řekli, že další otěhotnění je možné až po dvou letech.Měla jsem úplně jiné plány :). Pocit selhání jsem neměla, možná to můžou ovlivnit i doktoři, podle toho jak ti to vyargumentují?
    Sešité břicho pořád při některých pohybech cítím, doufám že to někdy zmizí:)

    1. veruce

      27.10.2017 at

      Já pocit selhání taky neměla, ale je to celkem častý jev. Mně jen trvalo skoro rok, než jsem to přijala za fakt se vším všudy, protože jsem měla vysněný zcela přirozený porod a pak jsem se nechala natlačit do vyvolávání.
      Myslím, že je to hodně o tom, jak ten porod probíhal – zda začal spontánně nebo byl vyvolávaný a zda byl ukončen císařem ze zdravotních důvodů (prostě že šlo jednomu, druhému či oběma o život) nebo to jen bylo způsobeno tím, že do toho doktoři tak moc šťourali, až porod nepostupoval (prasknutí vody „na urychlení“, umělý oxytocin „na urychlení“ apod. + stresující prostředí k tomu). Pokud začal spontánně a doktoři do toho šťourali jen proto, že rodička rodila moc pomalu (traduje se, že ve velkých porodnicích v Praze na to máš 12 hodin), jinak bylo všechno ok, tak ten pocit vlastního selhání celkem chápu :(
      Tyjo ještě pořád? No snad to zmizí, já o tom svém naštěstí za 4 měsíce už nevěděla.
      Mně doktorka říkala rok počkat, v Neratovicích chtějí 2 roky od císaře, aby byli ochotní zkusit s rodičkou normální porod, jinak by ji zřejmě tlačili do dalšího císaře.

Leave a Reply