Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.


Co se balí na týden pro kojence/batole:

  • 28x plenka (3 na den většinou stačí, 4. beru pro jistotu),
  • 14x bodýčko či tričko (dříve jsem jich tahala ještě víc),
  • 7x tepláky (často to nestačí),
  • 1-2x kalhoty,
  • 4x slinták,
  • když je zima, tak náhradní mikina, další punčocháče, bunda, čepice, rukavice,
  • věci na koupání (vanička naštěstí ne),
  • 4x látkovka (na otírání, smrkání apod.),
  • lžičky, hrneček, bryndáky, kaše, čaj (+ do roka 2 flašky kojenecké vody),
  • příkrmy ve skle (od 6 do 9 měsíců jsem balila 2 skleničky na den, už několik měsíců je naštěstí balit nemusím, řešíme to jinak)
  • pár oblíbených hraček, kousátka a nějaká ta knížka
  • nosítko (případně i šátek).

Sbalit se na kratší či delší dobu už nepředstavuje nijak velký rozdíl. O pár bodýček či tepláků míň čí víc se na výsledném počtu zavazadel nijak neprojeví. K tomu všemu je třeba ještě sbalit věci rodičů (kterých taky není málo) a auto je plné tak, že řidič přes ty krámy ve zpětném zrcátku sotva něco vidí.

Když ten seznam výše vidím, nechápu, jak jsem nás na cestu vlakem za babičkou na týden narvala do dvou tašek (o něco větších než skládací taška na nákup) a jednoho batohu (o velikosti běžného školního batohu). Zrcadlovku a notes jsem samozřejmě doma nezapomněla :)

Jsem ráda, že malý spí s námi v posteli a nemusíme tak řešit cestovní postýlku. Totéž platí o kočárku. Ten jsme s sebou v prvních měsících vozili (pro babičky), od půlroku už na něj kašleme. Většina příbuzných je na nás jinak připravena, takže s sebou nemusíme tahat ani vaničku, nočník a gymnastický míč :)

Tak či onak, těch x tašek a batohů najednou většinou do auta neodneseme. Jejich nakládání a vykládání je stejně „příjemné“ jako vybalování a praní po návratu domů. Tyhle úkony nesnáším ještě víc, než balení před odjezdem.


Cestování autem – jednou v pohodě, jednou s křikem

Máme-li urazit delší vzdálenost (1 hodina jízdy a více), musíme odjezd naplánovat na dobu, kdy syn běžně spí. Pokud se netrefíme nebo to prošvihneme (= malý bude přetažený), čeká nás krušná cesta.

Do hodiny jízdy se syn zvládl zabavit hračkou, která mu visela na rukojeti autosedačky. Po přechodu z vajíčka na klasickou autosedačku jsme žádnou novou hračku nepořídili (uvažujeme o tom), avšak syna zabaví i výhled z okna (a hlavně při dešti stěrače!).

Pokud ho ale cesta přestane bavit a nemůže usnout, musí u něj jeden z rodičů sedět a hrát si s ním za jízdy, jinak svým křikem přehluší hrající hudbu a řidič má co dělat, aby se dostatečně soustředil na cestu. Tohle byl ostatně hlavní důvod, proč jsem za babičkou do Beskyd nechtěla jet se synem sama autem.


Cestování vlakem – pohoda

Možná to bude divné, ale já jsem se na tu cestu vlakem, kdy nás čekaly 4 přestupy (cestou zpět 3), těšila. Jen maličko jsem se děsila toho, jak malý zvládne tu nejdelší část, ale ta byla v obou případech to nejmenší.

Pro představu: cesta tam zabrala něco okolo 6 hodin a užili jsme si 4x vlak a 1x bus. Cesta zpátky nám vyšla lépe a řešili jsme jen 3 přestupy. Nejdelší část z Prahy do Ostravy (3,5 hodiny) a zpět z Českého Těšína do Prahy (4 hodiny) proběhla v naprosté pohodě. Jeli jsme v dětském kupé RegioJetu, které mohu při cestování s malými dětmi jedině doporučit :)

Zvolila jsem si spoj, který odjížděl v době, kdy malého běžně uspávám, takže jsem ho uspala ve vlaku v nosítku a zhruba hodinu a kousek vydržel spát u mě, zatímco jsem si četla. Po probuzení dostal svačinu a mohl si hrát s ostatními dětmi a hračkami, které jsou v kupé k dispozici (pravda, novotou vážně nevoněly a musela jsem hlídat, aby je nestrkal do pusy).

Ostatní spoje představovaly vždy něco nového, takže se čerstvé batole (12,5 m) mělo na co dívat a zvládalo to bez vztekání a já díky tomu beze stresu. Cestovali jsme pouze s nosítkem. RegioJetem v obou případech cestovaly maminky s cca 1,5 roku starými dětmi i s kočárkem a do dětského kupé jsme se bez potíží vešli všichni i s kočárky.

V dohledné době nás tato cesta čeká znovu, tak jsme zvědavá, jaké to bude tentokrát :)


Jak probíhá cestování s dětmi u vás? :)

Kam dál:

6 komentářů

  1. Ali Čajazpalaca

    20.4.2017 at

    Tak toto poznám veľmi dobre. To balenie je naozaj o nervy, ale ako malý rastie tak je to lepšie a lepšie. Ale tým, že som používala látkové plienky tých tašiek bolo omnoho viac. No čo je horšie, máme síce terénne auto, no kufor má menší ako ja. Sme radi, ak sa do auta zmestí Tato – šofér, mama – tá čo spieva, a malý Ošo. A ešte peňaženka do vrecka. Všetku batožinu sme mali pod nohami, vypchávali sme voľné diery a v kufri sa pokojne niesla moja manduka, nič iné sa totiž do neho nezmestí. Kočiar neexistuje, ale veď môj Ošo a kočiar boli od mala úhlavný nepriatelia. Teraz by sa vozil. Časom, ako rástol sme batožinu samozrejme zredukovali na pár kúskov oblečenia, ktorými zas vypchávame diery, no v kufri sa už víťazoslávne nesie nočník. Viac sa tam totiž nezmestí :-)
    Ale ak toto všetko opomeniem, tak musím priznať, že najhoršie boli Ošove rockové árie počas celej cesty. Na chalupu to máme hodinu, takže bolo čo robiť, aby sme prišli do cieľa cesty bez psychickej ujmy. Ale ako rastie, tak to pomaličky ide.
    Vlaky, autobusy fuu to bol zápas o život. Ale veď, niekto musí byť aj po maminke :-)

    Cestou necestou s Ošom

    1. veruce

      21.4.2017 at

      Díky za zkušenosti :) S menším kufrem si to neumím představit, ale třeba by nás to donutilo netahat tolik krámů :D

  2. beallara

    22.4.2017 at

    Tak já ti to napíšu z té druhé strany.
    Když začaly jezdit holky před rokem…rovnalo se to jadernému výbuchu. Milion tašek, milion nesmyslů, které být musely, i když se vůbec nepoužily.
    Soptíček byl mnohokrát na cestování velice výživný.
    Dnes je to úplně jiný level. Přijedou s jednou taškou, celé se to smrsklo na absolutní pohodu.
    Sofinka v autě cestuje na pohodu i díky otočené sedačce, myslím, že tento úhel pohledu je pro ní výrazně výživnější. S dcerou jezdí vlakem a pak jdou polem pěšky a podle vyprávění si to užívají.
    Já jsem s ní minule procházela kolem tratě a mávaly jsme na každý motorák, kluci na nás troubili, takže jsme si to užili vlastně všichni.
    Ovšem já jsem vzorná babička, jezdím každý týden 200km, máme pro sebe vždy jedno odpoledne, nechci aby mi to dětství Soptíčka proteklo, je to totiž dar, který nevyváží nic.

    1. veruce

      23.4.2017 at

      Tak to vážně zní jako pohodové cestování, to je dobře :) Když je dítko zabavené, je to o něčem jiném.
      Jsi vzorná babička, to je pěkné. U nás to takhle žel moc nejde. Prarodiče pracují (někteří doslova od nevidim do nevidim, někteří dokonce nemají ani nárok na dovolenou, kdy si zamanou, a někteří ještě k tomu bydlí doslova na druhém konci republiky), o víkendu jsou rádi, že jsou v klidu doma a tudíž jsou velice rádi, když se občas ukážeme my. Váží si každé chvíle, kterou s malým stráví, takže o to raději my jezdíme k nim. Chápeme to :) Nu a praprarodiče zase bydlí daleko a nemají dobrý pocit z dlouhé cesty autem, což také naprosto chápu, (MHD je to na půl dne…), takže i s nimi se snažíme alespoň jednou do měsíce/dvou vidět :)

  3. LadyBird

    6.5.2017 at

    Veru, jezdím s Čmeláčkem k našim zhruba každé tři týdny na 2 – 4 dny. Zpočátku pro mě bylo balení hotovým hororem a vždycky jsem něco zapomněla (naštěstí něco svého), ale jak šel čas, opravdu věcí ubývalo, místo čtyř tašek vozíme teď jen tři (jednu s oblečením, jednu s hračkami- tu už budu taky redukovat, protože dřív Čmelda vyžadoval své hračky, teď se zabaví venku nebo zkrátka dělá všechno s námi, jednu s hygienickými potřebami – tu už doufám také brzy potřebovat nebudeme). Od začátku jezdím sama autem zhruba hodinku a půl, velkou část cesty po D1. Když byl Čmelda miminko, jezdil se mnou ve předu ve vajíčku (často ublinkával a někdy se dusíval, tak abych ho měla po ruce, nějak bych ho nedokázala nechat samotnýho vzadu), většinu cesty naštěstí prospal, když nespal, tak si chvíli hrál s hračkami, později pozoroval ubíhající krajinu pozpátku. Od doby, co máme klasickou autosedačku vzadu, tak sedí za spolujezdcem, mám na něj nastavené zpětné zrcátko (ale současně tak, abych viděla i za sebe na cestu), vozíme s sebou oblíbená dřevěná autíčka, Čmelda sleduje okolí, hlavně náklaďáky a většinou také při delší jízdě usne. Snažím se ale delší cestu také vždycky plánovat tak, aby byl již aspoň trochu unavený a nachystaný na spaní. ☺ S sebou už tedy nemusíme vozit ani kočárek (ten jsme také moc neužívali, jen na dlouhé procházky po okolí, uvezl i nosítko, svačinu a všechno potřebné s sebou – třeba dalekohled ☺), ani nosítko (už v něm nechce být, nevydrží). Vlak, MHD i autobus teprve zkoušíme, na kratší vzdálenosti… ☺
    Pěkné dny, Peťka ☺

    1. veruce

      8.5.2017 at

      Díky za komentář a zkušenosti :) Přeji nejen pěkné dny, ale i klidné cestování! :)

Leave a Reply