Archiv rubriky: Ze života

Nošení v šátku i v nosítku, Ze života

Klasika mezi ergonomickými nosítky – Manduca

V Manduce jsem Vlče nosila rok a nosila bych i nadále, kdyby mu nezačal odrůstat. Pamatuji si, že jsem po nosítku začala pokukovat v době, kdy se mi syn dokázal „vykopat“ ze šátku. Byly mu tehdy takové tři čtyři měsíce. Už mě nebavilo pořád rovnat úvaz, aby seděl v dobré poloze. Loni jsem neměla ani tušení, kolik značek ergonomických nosítek vůbec existuje, a sáhla jsem po tom asi nejznámějším. Nechtělo se mi dávat tolik peněz za nové, takže jsem nakonec nakoupila na Aukru. Mohu si blahopřát, že jsem nenarazila na padělek (alespoň bych řekla, dostala jsem jej i s originální brožurkou), o těch jsem se totiž dozvěděla až o několik měsíců později. Toliko k tomu, jak jsem k Manduce přišla, a nyní už nějaké ty osobní zkušenosti.

Ze života

16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.

Výlety, Ze života

Zemědělský dvorek v Dolní Lomné

O víkendu jsme se vypravili za beskydskou babičkou a při té příležitosti navštívili Zemědělský dvorek v Dolní Lomné. Otevírací doba měla začít až 1.6. (o tom jsme nevěděli), avšak hodný majitel nás po zavolání pustil dovnitř i tak (tímto ještě jednou děkujeme!). Nakonec jsme ani nebyli jediní, kdo se v tu samou chvíli o návštěvu zajímal. Určitě však patříme mezi ty návštěvníky ze vzdálenějších končin :)

V současné chvíli návštěvníci mohou spatřit měsíční tele i jeho velkou mámu, malé kůzle i dospělého kozla (stádo koz se to odpoledne páslo opodál), dvě neuvěřitelně přítulná, chlupatá a mazlivá štěňata, hejno kachňat i nějaké ty slepice a kohouty. Syna si nejvíce všímalo právě jedno ze štěňat a ze všech zvířátek ho zaujalo pouze kůzle a ten nejdivočejší kohout, za kterým se chystal vrhnout.

Péče, Ze života

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Ze života

15. měsíc, aneb všechno je táta

Batole - 15. měsícRok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.

Když jsem začala tou zvídavostí a pasivní slovní zásobou, narážela jsem zejména na to, že čím dál častěji se ukazováním ptá, jak se co okolo něj jmenuje. Když hned neodpovím, začne ještě mručet, aby mi dal najevo, že se na něco ptá a že bych tedy jako vážně měla odpovědět. Stejným způsobem si teď prohlížíme i knihy.

Z aktivní slovní zásoby stále vede slovo táta. Táta je teď výraz, kterým označuje nejen tátu, ale i kde co jiného. Už tam ale začínám pomalu slyšet nějaké jemné rozdíly. Ke konci 15. měsíce už z něj párkrát vypadlo i máma (ne jen oblíbené citoslovce nespokojenosti – mamamam).

Konverzace s ním je občas vtipná a moc se těším na to, až bude těch slov umět víc :)

Bezplenkovka, Ze života

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

Ze života

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

Ze života

14. měsíc, aneb křížaly i žížaly

Batole - 14 měsíců Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)

Začátek batolecího věku je krásný. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že je to se synem čím dál lepší. Ve všem (kromě zubů samozřejmě). Vím, že nás brzo čekají srandy typu období prvního vzdoru, na které se psychicky připravuju už teď. Období nejsilnější separační úzkosti už máme za sebou. Když synovi zmizím z dohledu, začne křičet jen někdy, spíš se mě snaží rychle najít za doprovodu nespokojeného mrmlání.

Ze života

Když se (ne)povede den

Batole venkuČlánek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).

Ráno

  • Ráno se probudím dříve než syn a podaří se mi opustit postel. Vzácně (opravdu hodně vzácně) nabytých několik desítek minut věnuji sobě (občas je dobré se třeba učesat), restům (ať už v domácnosti nebo na počítači) a muži, kterému mám čas připravit něco dobrého k snídani.
  • Ráno mě o minimálně hodinu dříve než obvykle probudí kňourající dítě, které kolem sebe kope, převaluje se (= bolí ho zuby), sedá si a o další kojení, které by ho uspalo, jeví jen pramalý zájem. Případně mám dojem, že poslední dvě hodiny nic jiného nedělal a už mu tam nic nezbylo. Nezbývá než vylézt z postele dřív, než probudí tátu.
Porod a porodnictví, Ze života

Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

Novorozená ručičkaPo roce jsem už s tím, že první porod, který jsem si malovala jako spontánní a zcela přirozený, skončil po sérii lékařských zásahů císařem, tak nějak vyrovnaná. To smíření se však trvalo měsíce, ačkoli se naštěstí nejednalo o nijak dramatické stavy, jen o občasné dlouhé úvahy po večerech a nocích. Co se občas někde (většinou náhodou) dočtu, mě ale stále zaráží.

Miminkovské weby čtu jen zcela výjimečně, když na ně narazím při hledání informací, případně inspirace pro nový článek. Tak tomu bylo v tomto případě. Dočetla jsem se totiž v několika diskuzích takové názory, že žena, která porodila císařem:

  • to měla v pohodě, na rozdíl od těch, které rodily vaginálně
  • to měla bezbolestný
  • nerodila doopravdy
  • je neschopná/horší matka
  • připravila dítě o jeden z nejdůležitějších zážitků
  • ohrozila vztah mezi sebou a dítětem
  • ohrozila bezproblémový vývoj dítěte, zejména ten psychický.

To myslí někdo vážně?!

Rodila jsem císařem. Měla jsem to v pohodě a bezbolestně? Neřekla bych. Dvě noci po sobě jsem nespala, 26 hodin jsem pociťovala kontrakce, které se opravdu rozjely na zajímavou úroveň (většina žen se shoduje na tom, že po vyvolávací tabletě a infuzi oxytocinu jsou kontrakce neúnosně velké a nepřirozeně bolestivé). Zatím to nemám s čím srovnávat, ale nemohu říct, že by to bylo bezbolestné.

Ze života

13. měsíc, aneb tohle už není mimino

Dětské knihyBěhem února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.

Z našeho miminka se během posledního měsíce vyklubalo pořádně zvídavé batole a je to s ním naprosto výborné! (Teda až na ty zuby, ty jsou opět na palici.) K narozeninám dostal syn Lego Duplo a s ním nastal velký vývojový skok. Během chvíle zjistil, že té jedné součástce neříkáme pokaždé pes pro nic za nic, a požádání ji vždycky přinesl.

Ze života

Rok s miminkem

První narozeniny - Lego DuploSe synem jsme oslavili jeho první narozeniny. Žádná oslava v tom duchu, v jakém si ji hodně lidí představí, se ale nekonala. Ročnímu dítěti je opravdu jedno, že se právě před rokem narodilo. S tím jsme k tomu přistupovali. Zdravý dort (bez cukru podle tohoto receptu) jsem připravovala hlavně proto, abych ve vyrábění dortů získala nějakou praxi. Můj první dort podle toho taky vypadal. Syn by ho ale nejspíš nejedl, ani kdyby se povedl sebevíc. Trápí už ho zase lezoucí zuby, takže si sotva líznul krému. Kvůli zubům jsme ostatně „oslavu“ posunuli, protože něco slavit, když se dítě od bolesti celý den vzteká, není vážně k ničemu.

Náš dárek se mu ale líbil více, než jsme čekali a doufali. Lego (a jemu podobné stavebnice) máme rádi a Duplo si velice rychle oblíbil i syn. Hrajeme si s ním teď všichni, jakmile se k tomu naskytne příležitost, a já mám proto důvod sehnat v dohledné době další :)

Rok s miminkem za námi

Dítě udělá během prvního roku svého života neuvěřitelný vývojový skok. Než jsme si zvykli, že je s námi, už se z nečinně ležícího (ve skutečnosti ke mně se tulícího) miminka stal zvědavec přetáčející se na bříško. Poté už následoval jeden pokrok za druhým – příkrmy, pérování na čtyřech, lezení, sezení, stání, chůze. Jak to u nás vypadalo měsíc po měsíci, si můžete přečíst v pravidelných přehledech. Tady jen rychlý souhrn:

Ze života

Na procházky po dvou

Roční dítě na procházceVypravování se ven se za poslední měsíc zlepšilo (jak to vypadalo ještě nedávno, si přečtěte v článku Jak dostat dítě ven a neskončit při tom v blázinci). Bojkot oblékání polevuje a křik často nastává až ve chvíli, kdy malý nedočkavec musí čekat, než se obuju.

Malý umí chodit už dva měsíce. Poslední měsíc ho nechávám ťapat i venku. Ze začátku se k tomu tvářil nedůvěřivě a ušel jenom kousek. Teď si vesele chodí, kam ho nohy zanesou a pozoruje svět i ze své perspektivy. Občas mám problém ho odtáhnout od něčeho, co ho zrovna zaujme, třeba od sledování projíždějících aut nebo od lidí, kteří hází lahve do zelené popelnice. Rád se také rozeběhne přesně opačným směrem, než kterým chci jít, protože tam vidí něco, co je v tu chvíli strašně zajímavé. Když ho osloví nějaký kolemjdoucí, rychle si to zamíří ke mně a kňourá, dokud ten člověk neodejde o pořádný kus dál. Zbytek procházky se malý nese jako dřív a oběma nám to takhle vyhovuje. Vždycky mu popisuju, co vidíme, kam se půjdeme nebo co budeme ještě dělat.

Ze života

12. měsíc s miminkem

Roční srovnání a ohlédnutí se zpět za rokem mateřství si nechám do samostatného článku. V tomto se budu věnovat jen poslednímu měsíci u malého.

dvanáctý měsícSníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly.

Malý ušel svůj první půlkilometr venku. Skoro běhá a venku ho chodit také celkem baví. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí, a jsou z něj na větvi. Je to sranda. V roce už není sice nic překvapivého na tom, že dítě chodí, ale když někdo slyšel, že ten náš rošťák začal ťapkat v 10 měsících, docela koukal :) Krom toho je syn stále celkem malý, takže mě udivené pohledy moc nepřekvapují.

Ze života

O šesté nemoci i běžném nachlazení

Původně jsem chtěla poznatky o šesté nemoci sepsat do samostatného článku, avšak syna později postihlo ještě nachlazení, které mělo s průběhem šesté nemoci mnoho společných rysů, takže jsem se rozhodla zkušenosti sepsat do společného článku.

Každá nemoc u miminka představuje zátěž pro něj samotné i pro rodiče. Z mého pohledu je určitě dobré si o běžných nemocech u kojenců a malých dětí něco dopředu přečíst. Není třeba se hned děsit toho, že je všechny zrovna to vaše dítko chytne. Já se třeba o existenci šesté nemoci dozvěděla ještě před těhotenstvím, kdy ji prodělala holčička v blízkém příbuzenstvu. Tehdy jsem o ní slyšela úplně poprvé a více méně mě toto seznámení s ní připravilo na situaci, kdy šestá nemoc propukla u syna – neměla jsem důvod vyšilovat.

Šestá nemoc

Šestá dětská nemoc (xanthema subitum či roseola infantum) je virové infekční onemocnění způsobené lidským herpesvirem 6 (HHV6). Můžeme se setkat i s lidovým označením spalničky nemluvňat. Obvykle propukne u dětí ve věku 6 měsíců až 2 roky. Vir se přenáší nejčastěji slinami od ostatních členů rodiny, případně vzduchem. Inkubační doba je nejčastěji 10-14 dnů.

Ze života

Jak dostat dítě ven a neskončit při tom v blázinci

MiminkoAč by se to z nadpisu mohlo zdát, nejde o to, že by se malému venku nelíbilo. Problém tkví jinde – v oblékání a dalších přípravách. Jen málokdy se poštěstí, aby se vypravování se ven obešlo bez dlouhého křiku a boje. Většinou na malého musíme být dva a on zároveň musí mít opravdu dobrou náladu. V ostatních případech to většinou probíhá tak, jak popisuji níže. Odchod ven má několik fází, které pokaždé probíhají víceméně stejně.

1) Částečně se oblékne máma.

Mám to snadné, i v zimě chodím ven jen v džínách a mikině. Jen když teploměr klesne pod -5°C a jdeme dál než do obchodu, beru si místo ní kabát. Tuto fázi malý většinou ignoruje a dál se věnuje svým záležitostem.

2) Máma připraví nezbytnosti ven.

Svačina, pití, foťák, peněženka, mobil (a taška na nákup). To jsou nezbytnosti, které musím pobalit, než se pustím do další fáze, protože jinak by se z našeho bytu ozýval křik tak dlouho, až by to vzbuzovalo nepříjemné otázky. Následuje příprava oblečení na ven pro malého.

2a) Převlékneme miminko.

Malého chytím, svléknu a posadím na nočník. Zatím dobrý, zradu, která přijde za chvíli, netuší. Plínku a bodýčko si nechá zapnout (většinou) bez problémů. U punčocháčů už začíná něco tušit. Když vezmu do ruky jeho kalhoty, boj začíná. V jeho případě zřejmě boj o život, jinak si to ječení neumím představit, v mém případě boj o duševní zdraví.

2b) Pokračujeme v oblékání.

Navléknout nohavice na nožky, kterými miminko kope okolo sebe, už jsem se naučila. Zapnout kšandu na knoflík u laclu je větší problém. Malý se točí všemi směry, aby se mi to nepovedlo, a je jedno, zda u toho leží nebo sedí u mě na klíně. U toho samozřejmě ječí jako siréna. Když se mi to konečně povede, přichází na řadu rukavice. Ty jsem se naučila dávat hned po kalhotách, jinak si malý sundá nasazovaný nákrčník a čepici. I ruce do rukávů bundy se strkají lépe.

Péče, Ze života

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Miminko v ergonomickém nosítkuPřed narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
  • Nočník
    Na bezplenkovou komunikační metodu jsme začali trénovat někdy ke konci šestinedělí. Malého jsem nad ním držela v klubíčku do doby, než sám seděl. Jiné nádoby jsme na to pak už nepotřebovali.
  • Nošení miminka v šátkuŠátek + ergonomické nosítko
    Kočárek jsme nikdy pořádně nepoužívali, malý ho neměl rád. Časem jsme si oba zvykli na nošení natolik, že už bych kočárek ani nechtěla, i kdyby se v něm malému začalo líbit. Díky šátku/nosítku se můžeme vydat i na terénní výlet (třeba do Broumovských skal), doma ho zase mohu jednoduše uspat a věnovat se počítači (sám v posteli vydrží spát sotva 10 minut, v šátku nejčastěji hodinu).
    Více o našich začátcích s nošením si můžete přečíst v článku – Nošení miminka / Jak jsem začala nosit.
  • Látkové pleny (15 – 20 ks)
    Do látkování jsem se nepustila. Přiznávám bez mučení, na časté praní jsem byla ze začátku líná (a hlavně jsem byla ráda, že jsem ráda). Látkovky se však hodí na mnoho jiných věcí, zejména na ublinkávání, slintání a smrkání. Je dobré je mít vždy po ruce :) Také je používám (rozstříhané na menší čtverečky) spolu s obyčejnou vodou na utírání zadečku (když to na nočník nestihneme) místo chemických navlhčených ubrousků.
Ze života

11. měsíc s miminkem

Konec roku stál za prd. Nachcípaní jsme byli všichni. Já jako poslední, ale vlezlo to i na mě. To musel být nějaký superbacil, jinak si to neumím vysvětlit. Předtím se o mě nepokoušel ani náznak nachlazení dobrých 5 let. Jistě v tom bude svou roli hrát i stres, kterého se mi s malým občas  dostává více než dost :)

Kvůli nemoci jsme nemohli oslavit pořádně slunovrat, což se mi vůbec nelíbí. Mám pocit, že konci roku prostě něco chybělo. Najednou začal rok nový a ten starý pro nás jakoby neskončil.

S novým rokem jsem si však uvědomila, jak moc malý vyrostl. Je to už rok, co jsem začala s obřím břichem jezdit do porodnice na kontroly. 45 km tam, 45 zase zpátky, dvě hodiny za volantem, část z toho po Praze ve špičce. Jinou (bližší) bych si ale nevybrala ani teď.