Archiv rubriky: Ze života

Ze života

Ven za každého počasí

Batole v dešti Čekala jsem půl roku, než vzal malý na milost gumáky. Skoro už z nich vyrostl, a to mi trvalo celkem dlouho, než jsem nějaké takto malé (za normální peníze) objevila. To nadšení z toho, že jsem mu konečně dovolila vymetat kaluže, bylo nakažlivé :)

Déšť nebyl důvod nejít na procházku, naopak, jen to chce jisté vybavení. I velká pláštěnka mu přestala vadit (menší jsem nesehnala), když si mohl dupnout do první louže. Domů se mu vůbec nechtělo.

Pro mnohé končí ta lepší (rozuměj teplejší) část roku, pro mě naopak začíná ta příjemnější teď, kdy nemusím čekat do šesté hodiny večerní, abych mohla jít s malým ven. Užívám si konečně snesitelné teploty. Včera jsme se na procházku vyrazili v tričku. Oba. Svítilo sluníčko, vzduch měl nějakých 15-16°C. Hned ve vedlejší ulici nás paní s vnučkou nabalenou v mikině a péřové vestě sjela káravým pohledem a nesouhlasně prohlásila cosi o otužování. Inu nechť si ona i rodiče toho dítěte oblékají, co chtějí, ale ať se potom nediví, že zchoulostivělé dítě i dospělák chytí první nemoc, co poletí okolo. My hodláme letos ještě párkrát stanovat, i s Vlčetem samozřejmě.

 
Ze života

19. měsíc, aneb písmenka a kraťasy

Batole - 19. měsíc Zvládli jsme s Vlčetem další flákací dovolenou u jedněch praprarodičů, stihli pár výletů a hlavně jsem se po dvou letech dostala na koncert, ba co více – hned na dva koncerty (venkovní samozřejmě, z toho jeden bez techniky, takže to o uši opravdu nebylo) a living history akci. Chvílemi to s tím uvztekaným batoletem bylo náročné, ale většinou stačí nemít přehnaná očekávání a vyjde to :) Mimoto jsme s malým po roce znovu stanovali a byl z toho tak nadšený, že si to plánujeme ještě do zimy párkrát zopakovat.

 
Ze života

18. měsíc, aneb tento způsob vzdoru zdá se mi poněkud nešťastným

Batole - osmnáctý měsícKaretkování mi zabírá hodně volného času a panující vedra mi zase berou chuť psát, takže tentokrát vezmu měsíční přehled jen stručně.

Nočník slavil úspěch měsíc, pak nastal velmi nepříjemný bojkot, který trvá dodnes. Vztekáme se u toho oba. Bez plenky jedeme dál, jen každou chvíli uklízím nehody, a když jdeme ven, musím to hlídat já. Vlastně je to jen takové pokračování bezplenkovky, jen je to poté, co si jeden celý měsíc nosil sám nočník, velmi psychicky náročné.

Zvládli jsme navštívit všechny příbuzné, dokonce i dvě tříhodinové cesty autem zvládl malý celkem v pohodě (po tom všem cestování se asi tomu vzdoru nemůžu divit, ač se mu všude líbilo).

 
Ze života

„My jsme se pokakali!“

Miminko - třetí měsícKolegyně v práci si ze mě před odchodem na mateřskou dělala srandu – prý začnu po porodu určitě také používat ty šílené zdrobněliny a patvary známé z mimibazaru a budu mluvit v množném čísle. Můj muž zase dostal pokyn mě proplesknout, pokud by mi hormony zatemnily mozek a já bych něco takového vypustila z huby. Naštěstí to nebylo potřeba. Mykat v duchu toho níže sepsaného jsem nezačala, zdrobněliny používám jen ty běžné, co tolik v uších nebolí, a z mnoha věcí se mi ježí chlupy úplně stejně jako dříve. O zdrobnělinách tento článek ale nebude, bude čistě jen o mykání, nikoli však ve významu rozvolňování textilního materiálu na jednotlivá vlákna, ale o používání zájmena my ve chvílích, kdy někdo (nejčastěji matka) mluví pouze o dítěti.

„No máme teď šest týdnů.“

Ne, nemáme. Dítě má šest týdnů, matka/blízký příbuzný těžko.

„My jsme se pokakali!“

Tím bych se nechlubila, u miminka to člověk očekává a chápe, ale u dospělého většinou pomýšlí na to, že to ten někdo přehnal s alkoholem.

 
Ze života

17. měsíc, aneb bez plenek!

Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)

Popravdě mě ani napadlo, že to půjde tak snadno. Poslední měsíc, možná dva, nočník zcela ignoroval a v případě mého zájmu i bojkotoval. Měsíce nacvičovaná bezplenkovka tak šla prakticky do háje. Nu což, nechala jsem to tak. Po více než roce jsem téměř denně řešila pokakané plenky a říkala si, že s tím stejně nic nenadělám. Pak nastaly tak horké dny, že jsem ho nechtěla nechat pařit se v plence. Běhal doma bez ní a já za ním s hadrem. Po každé nehodě jsem mu vysvětlila, že přesně k tomu slouží nočník. Nu a on to jednoho dne pochopil a začal si ho pokaždé nosit. Dokonce je velmi naštvaný, když to občas nestihne :) Bez plenky ho nechávám i v noci, venku i v autě. Semtam očekávám nehodu (a že už jich pár bylo), avšak když už bez plenky, tak vždy a všude (krom toho je i odmítá).

 
Ze života

Osvědčené rady na spánek, které opravdu nezabraly

Spící batoleDnes opět s humorem, aneb víte jak poznat, že máte doma dítě náročné na spánek? Jednoduše – ani jedna z osvědčených rad nezabere :)

„Nacpi ho do svěrací kazajky zavinovačky.“

Ha ha. Já vím, že to na spoustu novorozenců zabírá, ale Vlče je vychytralé už od narození. Tímto se nechal syn obalamutit jednou v porodnici, pak už nikdy.

„Dej mu nad postýlku kolotoč, bude koukat, až z toho usne.“

No, kolotoč se Vlčeti líbil, to jo. Koukal na něj, pomalá melodie se mu celkem pozdávala, k hračkám nad sebou natahoval ruce, smál se u toho, ale usnout? Ani omylem.

 
(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

 
Ze života

16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.

 
Výlety, Ze života

Zemědělský dvorek v Dolní Lomné

O víkendu jsme se vypravili za beskydskou babičkou a při té příležitosti navštívili Zemědělský dvorek v Dolní Lomné. Otevírací doba měla začít až 1.6. (o tom jsme nevěděli), avšak hodný majitel nás po zavolání pustil dovnitř i tak (tímto ještě jednou děkujeme!). Nakonec jsme ani nebyli jediní, kdo se v tu samou chvíli o návštěvu zajímal. Určitě však patříme mezi ty návštěvníky ze vzdálenějších končin :)

V současné chvíli návštěvníci mohou spatřit měsíční tele i jeho velkou mámu, malé kůzle i dospělého kozla (stádo koz se to odpoledne páslo opodál), dvě neuvěřitelně přítulná, chlupatá a mazlivá štěňata, hejno kachňat i nějaké ty slepice a kohouty. Syna si nejvíce všímalo právě jedno ze štěňat a ze všech zvířátek ho zaujalo pouze kůzle a ten nejdivočejší kohout, za kterým se chystal vrhnout.

 
Péče, Ze života

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

 
Ze života

15. měsíc, aneb všechno je táta

Batole - 15. měsícRok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.

Když jsem začala tou zvídavostí a pasivní slovní zásobou, narážela jsem zejména na to, že čím dál častěji se ukazováním ptá, jak se co okolo něj jmenuje. Když hned neodpovím, začne ještě mručet, aby mi dal najevo, že se na něco ptá a že bych tedy jako vážně měla odpovědět. Stejným způsobem si teď prohlížíme i knihy.

Z aktivní slovní zásoby stále vede slovo táta. Táta je teď výraz, kterým označuje nejen tátu, ale i kde co jiného. Už tam ale začínám pomalu slyšet nějaké jemné rozdíly. Ke konci 15. měsíce už z něj párkrát vypadlo i máma (ne jen oblíbené citoslovce nespokojenosti – mamamam).

Konverzace s ním je občas vtipná a moc se těším na to, až bude těch slov umět víc :)

 
Jak na nočník
Bezplenkovka, Ze života

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

 
Ze života

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

 
Ze života

14. měsíc, aneb křížaly i žížaly

Batole - 14 měsíců Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)

Začátek batolecího věku je krásný. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že je to se synem čím dál lepší. Ve všem (kromě zubů samozřejmě). Vím, že nás brzo čekají srandy typu období prvního vzdoru, na které se psychicky připravuju už teď. Období nejsilnější separační úzkosti už máme za sebou. Když synovi zmizím z dohledu, začne křičet jen někdy, spíš se mě snaží rychle najít za doprovodu nespokojeného mrmlání.

 
Ze života

Když se (ne)povede den

Batole venkuČlánek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).

Ráno

  • Ráno se probudím dříve než syn a podaří se mi opustit postel. Vzácně (opravdu hodně vzácně) nabytých několik desítek minut věnuji sobě (občas je dobré se třeba učesat), restům (ať už v domácnosti nebo na počítači) a muži, kterému mám čas připravit něco dobrého k snídani.
  • Ráno mě o minimálně hodinu dříve než obvykle probudí kňourající dítě, které kolem sebe kope, převaluje se (= bolí ho zuby), sedá si a o další kojení, které by ho uspalo, jeví jen pramalý zájem. Případně mám dojem, že poslední dvě hodiny nic jiného nedělal a už mu tam nic nezbylo. Nezbývá než vylézt z postele dřív, než probudí tátu.
 
Porod a porodnictví, Ze života

Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce

Po roce jsem už s tím, že první porod, který jsem si malovala jako spontánní a zcela přirozený, skončil po sérii lékařských zásahů císařem, tak nějak vyrovnaná. To smíření se však trvalo měsíce, ačkoli se naštěstí nejednalo o nijak dramatické stavy, jen o občasné dlouhé úvahy po večerech a nocích. Co se občas někde (většinou náhodou) dočtu, mě ale stále zaráží.

Miminkovské weby čtu jen zcela výjimečně, když na ně narazím při hledání informací, případně inspirace pro nový článek. Tak tomu bylo v tomto případě. Dočetla jsem se totiž v několika diskuzích takové názory, že žena, která porodila císařem:

  • to měla v pohodě, na rozdíl od těch, které rodily vaginálně
  • to měla bezbolestný
  • nerodila doopravdy
  • je neschopná/horší matka
  • připravila dítě o jeden z nejdůležitějších zážitků
  • ohrozila vztah mezi sebou a dítětem
  • ohrozila bezproblémový vývoj dítěte, zejména ten psychický.

To myslí někdo vážně?!

 
Ze života

13. měsíc, aneb tohle už není mimino

Dětské knihyBěhem února jsem zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol. Z dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju.

Z našeho miminka se během posledního měsíce vyklubalo pořádně zvídavé batole a je to s ním naprosto výborné! (Teda až na ty zuby, ty jsou opět na palici.) K narozeninám dostal syn Lego Duplo a s ním nastal velký vývojový skok. Během chvíle zjistil, že té jedné součástce neříkáme pokaždé pes pro nic za nic, a požádání ji vždycky přinesl.

 
Ze života

Rok s miminkem

První narozeniny - Lego DuploSe synem jsme oslavili jeho první narozeniny. Žádná oslava v tom duchu, v jakém si ji hodně lidí představí, se ale nekonala. Ročnímu dítěti je opravdu jedno, že se právě před rokem narodilo. S tím jsme k tomu přistupovali. Zdravý dort (bez cukru podle tohoto receptu) jsem připravovala hlavně proto, abych ve vyrábění dortů získala nějakou praxi. Můj první dort podle toho taky vypadal. Syn by ho ale nejspíš nejedl, ani kdyby se povedl sebevíc. Trápí už ho zase lezoucí zuby, takže si sotva líznul krému. Kvůli zubům jsme ostatně „oslavu“ posunuli, protože něco slavit, když se dítě od bolesti celý den vzteká, není vážně k ničemu.

Náš dárek se mu ale líbil více, než jsme čekali a doufali. Lego (a jemu podobné stavebnice) máme rádi a Duplo si velice rychle oblíbil i syn. Hrajeme si s ním teď všichni, jakmile se k tomu naskytne příležitost, a já mám proto důvod sehnat v dohledné době další :)

Rok s miminkem za námi

Dítě udělá během prvního roku svého života neuvěřitelný vývojový skok. Než jsme si zvykli, že je s námi, už se z nečinně ležícího (ve skutečnosti ke mně se tulícího) miminka stal zvědavec přetáčející se na bříško. Poté už následoval jeden pokrok za druhým – příkrmy, pérování na čtyřech, lezení, sezení, stání, chůze. Jak to u nás vypadalo měsíc po měsíci, si můžete přečíst v pravidelných přehledech. Tady jen rychlý souhrn: