Vařím, vaří, vaříme

Kojenec/batole vaříUprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Read more

Klasika mezi ergonomickými nosítky – Manduca

Nošení v ManduceV Manduce jsem Vlče nosila rok a nosila bych i nadále, kdyby mu nezačal odrůstat. Pamatuji si, že jsem po nosítku začala pokukovat v době, kdy se mi syn dokázal „vykopat“ ze šátku. Byly mu tehdy takové tři čtyři měsíce. Už mě nebavilo pořád rovnat úvaz, aby seděl v dobré poloze. Loni jsem neměla ani tušení, kolik značek ergonomických nosítek vůbec existuje, a sáhla jsem po tom asi nejznámějším. Nechtělo se mi dávat tolik peněz za nové, takže jsem nakonec nakoupila na Aukru. Mohu si blahopřát, že jsem nenarazila na padělek (alespoň bych řekla, dostala jsem jej i s originální brožurkou), o těch jsem se totiž dozvěděla až o několik měsíců později. Toliko k tomu, jak jsem k Manduce přišla, a nyní už nějaké ty osobní zkušenosti.

Manduca a velmi malé děti

Nošení v tomto nosítku se obecně doporučuje až od cca 3 nebo 4 měsíců, resp. od chvíle, kdy nosí oblečení vel. 68. Výrobce doporučuje menší děti zapínat do novorozenecké vložky, avšak ta úplně neodpovídá ergonomickému nošení. Když jsem to zkoušela, ani se mi nepodařilo syna do nosítka usadit. Chtě nechtě jsem musela zůstat ještě nějakou dobu u šátku, než syn dorostl do vel. 62-68 (na konci 5. měsíce), aby neměl nožičky nepřirozeně roztažené. Dnes už bych sedací část nosítka stáhla provázkem, avšak tehdy mě to vůbec nenapadlo.

Read more

16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.

Jak se to období prvního vzdoru projevuje? Nejčastěji ječením a křičením. Klidně i celý den. Požádám ho o něco – poslechne a následně se urazí a křičí nebo vztekle brblá, případně si alespoň uraženě sedne na zadek – doma, na ulici, na hřišti, na návštěvě, prostě všude bez ohledu na okolnosti. Taky rád hází věcmi, takovým tím typickým vzteklým pohybem. Tyto projevy jsou ještě vcelku úsměvné a roztomilé. Horší to bývá, když se mu celý den nic nelíbí a opravdu ječí, ať už se děje cokoli – chce jíst, nechce jíst, chce pít, nechce pít, chce se mazlit, nechce se mazlit, jdeme ven, jsme doma, chci jít jinam než on, chci dělat něco jiného než on, potřebuji uvařit a nemám čas si ho v tu chvíli všímat tolik, jak by chtěl, a tak dále. Je to na palici. Víc než samotné zuby v minulých měsících (část z té protivnosti mají na svědomí i nyní).

Read more

Zemědělský dvorek v Dolní Lomné

O víkendu jsme se vypravili za beskydskou babičkou a při té příležitosti navštívili Zemědělský dvorek v Dolní Lomné. Otevírací doba měla začít až 1.6. (o tom jsme nevěděli), avšak hodný majitel nás po zavolání pustil dovnitř i tak (tímto ještě jednou děkujeme!). Nakonec jsme ani nebyli jediní, kdo se v tu samou chvíli o návštěvu zajímal. Určitě však patříme mezi ty návštěvníky ze vzdálenějších končin :)

V současné chvíli návštěvníci mohou spatřit měsíční tele i jeho velkou mámu, malé kůzle i dospělého kozla (stádo koz se to odpoledne páslo opodál), dvě neuvěřitelně přítulná, chlupatá a mazlivá štěňata, hejno kachňat i nějaké ty slepice a kohouty. Syna si nejvíce všímalo právě jedno ze štěňat a ze všech zvířátek ho zaujalo pouze kůzle a ten nejdivočejší kohout, za kterým se chystal vrhnout.

Read more

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Nebylo mu dobře a strašně hřál. Nicméně usnul a během půl hodiny se teplota snížila o stupeň, během další půl hodiny o dalších pár desetin stupně. Od horečky měl pokoj celou noc a další den.

Read more

15. měsíc, aneb všechno je táta

Batole - 15. měsícRok a čtvrt, oproti roku velký rozdíl. Ta zvídavost a učenlivost za poslední tři měsíce je až neuvěřitelná. Jak už malý nemusí moc řešit chůzi (do roka se učil, od roka chodí naprosto suverénně), víc se soustředí na pasivní slovní zásobu a jemnou motoriku. Na tu hrubou samozřejmě také, pořád by někam lezl nahoru, překonává rád překážky, cvičí,… Tu ohebnost na obrázku vedle mu závidím, aneb je na čase se sebou začít něco dělat.

Když jsem začala tou zvídavostí a pasivní slovní zásobou, narážela jsem zejména na to, že čím dál častěji se ukazováním ptá, jak se co okolo něj jmenuje. Když hned neodpovím, začne ještě mručet, aby mi dal najevo, že se na něco ptá a že bych tedy jako vážně měla odpovědět. Stejným způsobem si teď prohlížíme i knihy.

Z aktivní slovní zásoby stále vede slovo táta. Táta je teď výraz, kterým označuje nejen tátu, ale i kde co jiného. Už tam ale začínám pomalu slyšet nějaké jemné rozdíly. Ke konci 15. měsíce už z něj párkrát vypadlo i máma (ne jen oblíbené citoslovce nespokojenosti – mamamam).

Konverzace s ním je občas vtipná a moc se těším na to, až bude těch slov umět víc :)

Read more

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

Read more

Cestování s miminkem

Cestování s miminkemCestujeme často. Před narozením syna jsme jezdili někam každou chvíli. Výletů jsme se nechtěli vzdát ani s jeho příchodem na svět a příbuzenstvo si (až na výjimky) tak nějak zvyklo na to, že jezdíme my k nim, takže se u nás všichni otočili jednou v šestinedělí a od té doby už je navštěvujeme jen my u nich. Nevadí nám to :)

Jak se proces balení a následná několikahodinová cesta autem zvládá s novorozencem, kojencem a čerstvým batoletem, vám popíšu níže.

Balení je o nervy

Balení jsem nesnášela dřív a nesnáším ho dobře ani teď. S malým se objem balených věcí více než zdvojnásobil. Do auta jsme se dřív naskládali se dvěma přáteli s tím, že si každý s sebou tahal krosnu. Teď se do auta sotva vejdeme sami (a to máme kombík). Naštěstí jsem zjistila, že čím je dítě starší, tím méně toho potřebuje. Nevím, jak je to možné, ale je to tak :)

Sice pokaždé balím z velké většiny totéž, ale stejně mě vždy stihne jakýsi druh předcestovního stresu, takže lítám po bytě od jednoho k druhému a trvá mi to dlouho. O to se zasazuje i syn, který si tu vzpomene, že se chce mazlit, tu se rozhodne vytahat celý obsah šuplíku, tu mi nechce dát věc, kterou chci sbalit.

Read more

14. měsíc, aneb křížaly i žížaly

Batole - 14 měsíců Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)

Začátek batolecího věku je krásný. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že je to se synem čím dál lepší. Ve všem (kromě zubů samozřejmě). Vím, že nás brzo čekají srandy typu období prvního vzdoru, na které se psychicky připravuju už teď. Období nejsilnější separační úzkosti už máme za sebou. Když synovi zmizím z dohledu, začne křičet jen někdy, spíš se mě snaží rychle najít za doprovodu nespokojeného mrmlání.

Nadšení z knih nepolevuje. Stále si prohlížíme spolu, popisuji nové objekty, malý ukazuje a rychle se učí další a další zvířata a věci. Umí už jich tolik, že to ani nebudu vypisovat :) Často také najdu malého, jak si listuje sám a sem tam si u toho něco pobrukuje. Stránky přitom sleduje opravdu upřeným pohledem a zjevně se z nich snaží načerpat co nejvíc informací.

Věci ukazuje i v trojrozměrném světě. Hrajeme si tak na procházkách i na návštěvách. Ukáže dům, auto, strom, pařez, kaluž, vlak, kámen, psa, kočku, tátu, strejdu, tetu,…

Batole - 14 měsíců Batole - 14 měsíců Batole - 14 měsíců

Začala jsem ho učit ukazovat i části těla. Bezpečně umí ukázat svoje ucho (moje ani tátovo ne), můj a tátův nos (svůj ne), mojí pusu (svojí ne), svoje bříško a pupík. Když se zeptám právě na ten pupík, zabodne si do něj ukazováček a řekne něco jako ťaďy, u ničeho jiného to neříká :)

Read more

Když se (ne)povede den

Batole venkuČlánek podobného ražení se pro pobavení snažím sepsat už nějakou dobu. Až na naprosté výjimky žádný den nebyl tak skvělý nebo tak strašný, jak uvádím níže. Ze tří čtvrtin to ale odpovídá realitě jak běžného povedeného, tak běžného nepovedeného dne. Jak už jsem tu psala několikrát, když syna bolí prořezávající se zuby, je to občas na palici. Mimo tyto chvíle je to ale usměvavý a šikovný kluk, který mi dává docela dost času na všechno možné (to jsem třeba první půl rok s ním vůbec neznala).

Ráno

  • Ráno se probudím dříve než syn a podaří se mi opustit postel. Vzácně (opravdu hodně vzácně) nabytých několik desítek minut věnuji sobě (občas je dobré se třeba učesat), restům (ať už v domácnosti nebo na počítači) a muži, kterému mám čas připravit něco dobrého k snídani.
  • Ráno mě o minimálně hodinu dříve než obvykle probudí kňourající dítě, které kolem sebe kope, převaluje se (= bolí ho zuby), sedá si a o další kojení, které by ho uspalo, jeví jen pramalý zájem. Případně mám dojem, že poslední dvě hodiny nic jiného nedělal a už mu tam nic nezbylo. Nezbývá než vylézt z postele dřív, než probudí tátu.

Read more