Archiv rubriky: Ze života

Říkačky o autech a strojích, Říkačky o dobrotách
Ze života

Říkačky o autech a strojích, Říkačky o dobrotách

Na tip na tyhle knížky jsem přišla na blogu Heels and Baby Powder. Klasických říkanek máme doma dost, proč k nim nepřidat nějaké moderní. Ano, já na ty moderní věci zas tolik nejsem, ale Říkačky o autech a strojích se mi zamlouvaly natolik, že jsem Vlčeti pořídila i Říkačky o dobrotách. K oběma mám sice výhrady, avšak celkový dojem je stále kladný.

Knížky jsou primárně určeny pro starší děti (v knize se uvádí od 4 let), protože každá říkačka má vynechané poslední slovo, které má dítě nakonec doplnit, jakmile je mu říkanka přečtena. Takto  samozřejmě ještě nějakou chvíli tyto knížky používat nemůžeme, avšak i pro dítě 18m+ jsou knížky vhodné nejen na předčítání, ale i na ukazování. Rok a půl uvádím záměrně, protože kresby jsou moderní stejně jako říkadla, takže bych s nimi v ukazování okolo roku určitě nezačínala.

(Ne)výchova, Ze života

Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

Ze života

21. měsíc, aneb krmení lišky

Miluju, když se chce dobrovolně pomazlit, je to už dost vzácné. Přijde hlavně ve chvíli, kdy se o něco praští, jinak jen občas, když si vzpomene (pravda, je to tak 1-2x denně, to je pořád ještě dobré :)). Je neuvěřitelně samostatný, přes den si většinu času dokáže hrát sám, stačí mu, když si u toho povídáme a když se sem tam koukám, co dělá, nemusím ale vymýšlet, co s ním mám pořád dělat, aby se zabavil. Zabaví se sám. Co na to ti, kteří tvrdí, že se z nošeného a v prvním roce mazleného dítěte stane věčný mamánek? Každý měsíc mi poslední dobou dokazuje, že jsem dělala dobře, když jsem jeho potřebu kontaktu v prvním roce uspokojovala a napravovala tak i ten blbý příchod na svět.

Aktivity doma, Barvy, tvary, Ze života

První (velké) omalovánky

Malý si rád kreslí. Hodně rád. Napadlo mě proto spojit jeho čmárání s trochou učení a vznikly velké, ba pro batole přímo obří omalovánky (či spíše vybarvovánky). Jako první jsem zvolila druhy ovoce tak, aby na ně šly použít základní barvy. Nejprve to chtělo Vlčeti ukázat, co se po něm vlastně chce, chvílemi se i rozčiloval, že mu nedám jiné barvy než ty 4 potřebné, myslím ale, že to nakonec začal trošku chápat :)

Celkem mě to začalo bavit, takže jsem brzy přikreslila další ovoce i s průřezem, stejně tak nějakou zeleninu a pár dalších věcí. Na učení základních barev je to pro batole, které už si nějakou dobu rádo kreslí, ideální činnost a dá se to samozřejmě spojit i s učením tvarů, zvířat, věcí okolo nás atd.

Hračky, Ze života

Dřevěné dětské nádobí Viga

Vlče i nadále vaří. Každý den i několik hodin. Kuchyňské vybavení (všechny hrnce, pánve, vařečky, šufánky, struhadla a další součásti) neustále pendluje mezi kuchyní a obývákem. Každou chvíli při vaření něco postrádám a vím, že když to nenajdu v lince, nachází se to stoprocentně ve vedlejší místnosti. Vlče nově vaří i pro plyšovou lišku, kterou poctivě několikrát denně krmí. Dává jí zejména mnou ušité filcové jídlo. O tom však napíšu až příště.

Neustále hledání kuchyňského náčiní mě nedávno přivedlo na myšlenku pořídit malému něco vlastního, něco, co bych mu já nebrala a s čím by si tak mohl nerušeně hrát. Pro začátek jsem se rozhlížela po něčem menším a zároveň jsem preferovala dřevo před plastem (už několikrát jsem zde psala, že mám pro dřevěné hračky slabost). Nakonec zvítězilo dětské nádobí na hraní značky Viga.

(Ne)výchova, Ze života

Nešahej na to, budeš mokrý

Venku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

Porod a porodnictví, Ze života

Co je na císaři nejhorší?

Stále dokola se objevují mylné, nepřesné až zcestné názory na císařský řez od těch, které to nezažily, od těch, které porodily vaginálně, od těch, které se jen kdesi cosi dočetly. Pochopím některé názory u středoškoláků, kteří si o problematice nic nepřečetli, a vlastně pochopím názory u rodiček, které zažily šílený vaginální porod v porodnici (za mě raději znovu císař než poprvé kleště). Je však třeba ty nesmysly průběžně vyvracet. Zrovna nedávno byl stažen na základě vícera negativních reakcí článek z webu mamci.cz, který psal o císaři jako o příjemné alternativě k vaginálnímu porodu. Článek byl přepracován a znovu publikován, ale o odloučení od dítěte, o psychických následcích a bolestivých prvních dnech (až týdnech) stále ani slovo. Některé nesmysly, které kolují o císařských řezech, jsem před několika měsíci rozebírala v článku Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce. Neřešila jsem tam ale všechno.

Bezplenkovka, Ze života

Strasti a slasti brzkého začátku bez plenek

Malý je bez plenek už téměř 5 měsíců (ač se objevilo jedno nepříjemné bojkotovací období). Moc toho nenamluví, takže veškeré říkání si o záchod, když nemá po ruce nočník, který by si přinesl, musím prostě poznat. Beru to jako takové pokračování bezplenkovky, která funguje na stejném principu :)

Pozitiva brzkého začátku bez plenek snad nemusím zdůrazňovat. Patří k nim:

  • žádné pranice s batoletem (které se zesrané od hlavy k patě nechce nechat omýt),
  • žádné nakupování plenek (i když mi je vozili, nebavilo mě hlídat, zda jich ještě máme dost),
  • žádné balení plenek (na delší cestu velké zavazadlo navíc)
  • méně generovaného odpadu (nebavilo mě vynášet odpadky 2-3x tak často než teď),
  • a samozřejmě obdivné reakce okolí na to, že tak malé dítě nemá plenku :)
Ze života

20. měsíc, aneb dopravní značky

Batole - 20. měsíc Nějak nestíhám. Konceptů mám rozepsaných více než dost (zde i na svém druhém blogu), malý mi ale moc času nenechává. Přes den spí méně než dřív (ale stále jsem za občasné 2 hodiny velice ráda!) a večer se mu poslední dobou nechce moc usínat, takže to končí tak, že usneme oba. Hůře se mu spí také v noci, nejspíš pro lezoucí trojky. Mnohokrát jsem narazila na to, že to jsou nejhorší zuby, a musím to potvrdit.

Pokroků už v tomto věku není tolik najednou, takže tyto pravidelné články víceméně směřují k výčtu oblíbených aktivit :)

(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Ze života

Ven za každého počasí

Batole v dešti Čekala jsem půl roku, než vzal malý na milost gumáky. Skoro už z nich vyrostl, a to mi trvalo celkem dlouho, než jsem nějaké takto malé (za normální peníze) objevila. To nadšení z toho, že jsem mu konečně dovolila vymetat kaluže, bylo nakažlivé :)

Déšť nebyl důvod nejít na procházku, naopak, jen to chce jisté vybavení. I velká pláštěnka mu přestala vadit (menší jsem nesehnala), když si mohl dupnout do první louže. Domů se mu vůbec nechtělo.

Pro mnohé končí ta lepší (rozuměj teplejší) část roku, pro mě naopak začíná ta příjemnější teď, kdy nemusím čekat do šesté hodiny večerní, abych mohla jít s malým ven. Užívám si konečně snesitelné teploty. Včera jsme se na procházku vyrazili v tričku. Oba. Svítilo sluníčko, vzduch měl nějakých 15-16°C. Hned ve vedlejší ulici nás paní s vnučkou nabalenou v mikině a péřové vestě sjela káravým pohledem a nesouhlasně prohlásila cosi o otužování. Inu nechť si ona i rodiče toho dítěte oblékají, co chtějí, ale ať se potom nediví, že zchoulostivělé dítě i dospělák chytí první nemoc, co poletí okolo. My hodláme letos ještě párkrát stanovat, i s Vlčetem samozřejmě.

Ze života

19. měsíc, aneb písmenka a kraťasy

Batole - 19. měsíc Zvládli jsme s Vlčetem další flákací dovolenou u jedněch praprarodičů, stihli pár výletů a hlavně jsem se po dvou letech dostala na koncert, ba co více – hned na dva koncerty (venkovní samozřejmě, z toho jeden bez techniky, takže to o uši opravdu nebylo) a living history akci. Chvílemi to s tím uvztekaným batoletem bylo náročné, ale většinou stačí nemít přehnaná očekávání a vyjde to :) Mimoto jsme s malým po roce znovu stanovali a byl z toho tak nadšený, že si to plánujeme ještě do zimy párkrát zopakovat.

Ze života

18. měsíc, aneb tento způsob vzdoru zdá se mi poněkud nešťastným

Batole - osmnáctý měsícKaretkování mi zabírá hodně volného času a panující vedra mi zase berou chuť psát, takže tentokrát vezmu měsíční přehled jen stručně.

Nočník slavil úspěch měsíc, pak nastal velmi nepříjemný bojkot, který trvá dodnes. Vztekáme se u toho oba. Bez plenky jedeme dál, jen každou chvíli uklízím nehody, a když jdeme ven, musím to hlídat já. Vlastně je to jen takové pokračování bezplenkovky, jen je to poté, co si jeden celý měsíc nosil sám nočník, velmi psychicky náročné.

Zvládli jsme navštívit všechny příbuzné, dokonce i dvě tříhodinové cesty autem zvládl malý celkem v pohodě (po tom všem cestování se asi tomu vzdoru nemůžu divit, ač se mu všude líbilo).

Ze života

„My jsme se pokakali!“

Miminko - třetí měsícKolegyně v práci si ze mě před odchodem na mateřskou dělala srandu – prý začnu po porodu určitě také používat ty šílené zdrobněliny a patvary známé z mimibazaru a budu mluvit v množném čísle. Můj muž zase dostal pokyn mě proplesknout, pokud by mi hormony zatemnily mozek a já bych něco takového vypustila z huby. Naštěstí to nebylo potřeba. Mykat v duchu toho níže sepsaného jsem nezačala, zdrobněliny používám jen ty běžné, co tolik v uších nebolí, a z mnoha věcí se mi ježí chlupy úplně stejně jako dříve. O zdrobnělinách tento článek ale nebude, bude čistě jen o mykání, nikoli však ve významu rozvolňování textilního materiálu na jednotlivá vlákna, ale o používání zájmena my ve chvílích, kdy někdo (nejčastěji matka) mluví pouze o dítěti.

„No máme teď šest týdnů.“

Ne, nemáme. Dítě má šest týdnů, matka/blízký příbuzný těžko.

„My jsme se pokakali!“

Tím bych se nechlubila, u miminka to člověk očekává a chápe, ale u dospělého většinou pomýšlí na to, že to ten někdo přehnal s alkoholem.

Lego Duplo
Barvy, tvary, Hračky, Ze života

Lego Duplo a čerstvé batole

Ještě před třičtvrtěrokem jsem nebyla vůbec přesvědčená o tom, zda doma Lego vůbec chci. Předražená hračka mě přesvědčila až ve chvíli, kdy jsem měla možnost si jednu stavebnici Lego Duplo vyzkoušet. Synovi jsme k 1. narozeninám koupili rovnou 3 (menší) krabice a později jsem na Aukru sehnala ještě další kostky. Před pár týdny jsem se rozhoupala ke koupi velké základní desky, investice nelituji. Nu a před pár dny nás ještě příbuzní překvapili velkou sadou dalších kostek a hlavně zvířátek. S Legem se dá vymyslet mnoho aktivit a syn už více než měsíc dokáže sám kostičky skládat na sebe (doporučený věk přitom bývá od 18 nebo 24 měsíců).

Ze života

17. měsíc, aneb bez plenek!

Už je to tak, Vlče si od poloviny 17. měsíce nosí nočník, když potřebuje, případně to dává najevo i jinak, není-li nočník po ruce. Od chvíle, kdy na to přišel, je jako vyměněný – spokojený, usměvavý, nadšený a hlavně – tolik už se nevzteká :)

Popravdě mě ani napadlo, že to půjde tak snadno. Poslední měsíc, možná dva, nočník zcela ignoroval a v případě mého zájmu i bojkotoval. Měsíce nacvičovaná bezplenkovka tak šla prakticky do háje. Nu což, nechala jsem to tak. Po více než roce jsem téměř denně řešila pokakané plenky a říkala si, že s tím stejně nic nenadělám. Pak nastaly tak horké dny, že jsem ho nechtěla nechat pařit se v plence. Běhal doma bez ní a já za ním s hadrem. Po každé nehodě jsem mu vysvětlila, že přesně k tomu slouží nočník. Nu a on to jednoho dne pochopil a začal si ho pokaždé nosit. Dokonce je velmi naštvaný, když to občas nestihne :) Bez plenky ho nechávám i v noci, venku i v autě. Semtam očekávám nehodu (a že už jich pár bylo), avšak když už bez plenky, tak vždy a všude (krom toho je i odmítá).

Ze života

Osvědčené rady na spánek, které opravdu nezabraly

Spící batoleDnes opět s humorem, aneb víte jak poznat, že máte doma dítě náročné na spánek? Jednoduše – ani jedna z osvědčených rad nezabere :)

„Nacpi ho do svěrací kazajky zavinovačky.“

Ha ha. Já vím, že to na spoustu novorozenců zabírá, ale Vlče je vychytralé už od narození. Tímto se nechal syn obalamutit jednou v porodnici, pak už nikdy.

„Dej mu nad postýlku kolotoč, bude koukat, až z toho usne.“

No, kolotoč se Vlčeti líbil, to jo. Koukal na něj, pomalá melodie se mu celkem pozdávala, k hračkám nad sebou natahoval ruce, smál se u toho, ale usnout? Ani omylem.

(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.