Archiv rubriky: Ze života

Péče, Porod a porodnictví, Ze života

O čem mámy nemluví

Mámy při komunikaci s jinými mámami často vystupují tak, že jejich dítě je úžasné, hodné, samostatné, poslušné a že ony samy právě prožívají to nejlepší období života. Každý den je sluníčkový, pohodový a usměvavý. Žádné divnostavy, žádné rupnutí nervů, žádné „mám toho občas fakt dost“ nebo „já si to představovala jinak“, žádné vztekající se dítě. Doma je uklizeno a navařeno každý den. Všichni jsou 24 hodin denně a 365 dní v roce naprosto spokojení a vyrovnaní.  Na dítě mají vždy náladu bez ohledu na okolnosti nebo rozpoložení dítěte a už vůbec nikdy si nevylívají zlost na partnerovi, protože on za to opravdu nemůže. Jasně…  A teď tu o Karkulce.

 
Období vzdoru
Ze života

Je to jenom období. Doufám.

Když se malý narodil, měsíc v kuse řval, než jsem přišla na to, čím to je. Nezdálo se mi to tehdy tak, ale zpětně to bylo jen období. Celkem krátké období.
Když malému rostly zuby, vždycky to s sebou neslo několikaměsíční období, kdy byl mrzutý, protivný, ukřičený. Několikaměsíční, ale stále jen období.
Když na malého přišlo období separační úzkosti a já se od něj nemohla na krok hnout, pochopila jsem, že to je období, které nakonec vůbec není tak roztomilé a milé, jak se mi předtím zdálo. Nicméně to časem pominulo, opět to bylo jen období.
Malý nikdy nebyl ukázkově spící miminko, ale když už jsem těm jeho spánkovým potřebám přivykla, přišlo období, kdy se budil za noc i 10x, možná víckrát. Společné spaní to tehdy řešilo za mě, spánkový deficit se nedostavil. Tohle období také uteklo jako voda.

 
Batole na procházce
Ze života

Bába

Taková normální procházka.

Malý si běží po chodníku, najednou se zarazí, ukazuje na žluté čáry na silnici a říká: „M!“ (Ony fakt jako M vypadají.) Jde okolo paní, odhadem tak 50 let a zarazí se také.
„Kolik je tomu dítěti?!“ ptá se trochu šokovaně, trochu nevěřícně.
„Dva,“ odpovídám.
„A to už pozná písmenka? Ten je teda šikovný a taky roztomilý.“

No samozřejmě, že je. Na oplátku jí totiž řekl, že je to bába.

 
Soutěž | Hodina rodinného focení
Soutěže & giveaway, Ze života

Soutěž | Hodina rodinného focení

Přemýšlela jsem, do jakého článku procpat svůj názor na tzv. newborn focení, tady se to hodí. Tento pojem mám spojený s takovými těmi divně naaranžovanými novorozenci s kýčovitými rekvizitami okolo sebe a/nebo zabalenými v neméně kýčovitých hadříkách. Někdy jsou naštelováni do poloh, ze kterých se nejen fyzioterapeutům musí protahovat čelist (podívejte se sami, myslím, že najdete takové, které mám na mysli).

Tomu já nikdy nepřijdu na chuť, a proto mě vždycky potěší, když narazím na nějakého fotografa, který nejmenší děti nefotí tímto způsobem. I malá miminka se dají nafotit v jednoduchém prostředí vkusně a pěkně (a mimochodem na fotky nožiček a ručiček se asi nikdy nevynadívám ;)).

 
Ze života

22., 23. a 24. měsíc, aneb hodně změn

Říkala jsem si, že bych ráda udržela měsíční přehledy do 2 let, tak doháním poslední 3 měsíce v tomto článku, ať je to komplet :)

Vlče nemá nejšťastnější a nejklidnější období. Lezou mu pětky a lezou stejně pomalu jako všechny předchozí zuby, ne-li pomaleji. Už minimálně 3 měsíce je z toho protivný, resp. mám za to, že zuby odstartovaly to pravé období prvního vzdoru. To předchozí okolo 15m byl jen slabý odvar, ale zřejmě může být hůř (soudě podle hrůzostrašných historek známých i z internetu).

22. měsíc

Celý den se točil (a stále točí) okolo menších či větších záchvatů vzteku:

 
(Ne)výchova, Aktivity doma, Hračky, Ze života

Boj s nepořádkem a velkým množstvím hraček

Prvním krokem bylo více úložného prostoru někdy na podzim loňského roku, druhým krokem na začátku tohoto roku pak zřízení poličky s aktivitami po vzoru Montessori pedagogiky. A víte co? Ono to asi vážně funguje! A právě o úklidu hraček s batoletem, o prostředí s dostatkem ale ne přemírou podnětů a organizaci věcí bude tento článek. (A doufám, že jsme to právě nezakřikla.)

Když bylo Vlče skutečně ještě malé, měla jsem v hlavě krásnou představu o tom, že bude mít doma převážně dřevěné hračky a hlavně, že jich bude málo, resp. tak akorát. Jenže jak rostl a začal o hračky (a nejen o ně) opravdu jevit zájem, začaly se u nás doma doslova vršit. Byly všude. Bylo jich moc.

 
Ze života

Znovu s batoletem v zimě na hory? Děkuji, nechci.

Rozhodně ne tuto zimu. Kdybych tento článek měla dopsat hned po návratu, bylo by to nechci daleko důraznější. Čas otupuje všechno. Bude-li nějaké příště, mám se ale z čeho poučit. V zimě jsme byli na horách poprvé (nejen s dítětem), možná proto jsem měla očekávání úplně jinde. Úplně mimo.

Shodou okolností jsme vyrazili na dva dny do Krkonoš. Krkonoše v sezóně (ať už letní nebo zimní) nemáme rádi a moc dobře víme proč. Náš pobyt začal tím, že jsme tři čtvrtě hodiny hledali místo k zaparkování. Nakonec se na centrálním parkovišti jedno našlo – tvořila ho rovná plocha ledu. Od parkoviště k chatě jsme vyrazili pěšky (že tam funguje něco jako svoz zavazadel jsme se dozvěděli až při odjezdu). Vlče jsme hodili na sáně, k němu jednu tašku, další tři tašky do rukou, dva batohy na záda a hurá půl kilometru do kopce. Nebylo by to tak strašné,  kdyby po té cestě každou chvíli nejelo nějaké auto s výjimečným povolením pro vjezd, normální smrtelník tam nesměl.

 
Ze života

Období (slovního) vzdoru

Trénujeme slovní zásobu:

Táta: „Řekni děda.“
Vlče: „Děda.“
Táta: „Řekni bába.“
Vlče: „Bába.“
Táta: „Řekni táta.“
Vlče: „Táta.“
Táta: „Řekni máma.“
Vlče: „Ne.“

 
Výlety, Ze života

Aktivní dovolená s malým batoletem bez příkras

Už od jara minulého roku mi tu hnije koncept o tom, jak náročná byla dovolená s uvztekaným uzlíčkem v Jizerkách. Článek se týden od týdne stává méně aktuálním, ale měla jsem hotovou jeho podstatnou část, takže jej nakonec publikuji i přes zpoždění. Pro mě osobně to je i dobré připomenutí toho, jak to může vypadat a na co se mám při plánování další dovolené připravit.

Kapitoly článku pro navnazení:

  • Mámo, tohle nebal a kvokej! 
  • A chčije a chčije…
  • Ty si myslíš, že budu spát, kdy se ti to zrovna hodí?
  • Pojď, ve sklepě mám takový pěkný dětský koutek
  • Batole v podzemí
  • Poučení pro příště
 
Bezplenkovka, Péče, Ze života

Látkovky vážně nejsou pro mě

Na internetu sem tam narážím na vyvracování mýtů o látkovkách, na vypisování jejich předností, na pění chvály na to, jak jsou eko a bio. Látkování přece patří ke kontaktnímu rodičovství, že… Jak vypadá realita, se z těchto článků člověk nedozví, to si musí zažít.

Chtěla jsem látkovky, jsou prostě hezčí (jo, to je argument jako noha, já vím, ale ta barevná látková balení prostě vypadají na dětech hezky, zkuste říct, že ne ;)). Koupila jsem si několik obyčejných bílých čtvercových plen na zkoušku, nějaké obyčejné svrchní kalhotky k tomu a ještě než malému odpadl zbytek pupeční šňůry, jsem se do toho odvážně pustila.

 
(Ne)výchova, Ze života

Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

 
Ze života

21. měsíc, aneb krmení lišky

Miluju, když se chce dobrovolně pomazlit, je to už dost vzácné. Přijde hlavně ve chvíli, kdy se o něco praští, jinak jen občas, když si vzpomene (pravda, je to tak 1-2x denně, to je pořád ještě dobré :)). Je neuvěřitelně samostatný, přes den si většinu času dokáže hrát sám, stačí mu, když si u toho povídáme a když se sem tam koukám, co dělá, nemusím ale vymýšlet, co s ním mám pořád dělat, aby se zabavil. Zabaví se sám. Co na to ti, kteří tvrdí, že se z nošeného a v prvním roce mazleného dítěte stane věčný mamánek? Každý měsíc mi poslední dobou dokazuje, že jsem dělala dobře, když jsem jeho potřebu kontaktu v prvním roce uspokojovala a napravovala tak i ten blbý příchod na svět.

 
(Ne)výchova, Ze života

Nešahej na to, budeš mokrý

Venku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

 
Porod a porodnictví, Ze života

Co je na císaři nejhorší?

Stále dokola se objevují mylné, nepřesné až zcestné názory na císařský řez od těch, které to nezažily, od těch, které porodily vaginálně, od těch, které se jen kdesi cosi dočetly. Pochopím některé názory u středoškoláků, kteří si o problematice nic nepřečetli, a vlastně pochopím názory u rodiček, které zažily šílený vaginální porod v porodnici (za mě raději znovu císař než poprvé kleště). Je však třeba ty nesmysly průběžně vyvracet. Zrovna nedávno byl stažen na základě vícera negativních reakcí článek z webu mamci.cz, který psal o císaři jako o příjemné alternativě k vaginálnímu porodu. Článek byl přepracován a znovu publikován, ale o odloučení od dítěte, o psychických následcích a bolestivých prvních dnech (až týdnech) stále ani slovo. Některé nesmysly, které kolují o císařských řezech, jsem před několika měsíci rozebírala v článku Tos měla v pohodě, aneb o císaři po roce. Neřešila jsem tam ale všechno.

 
Jak na nočník
Bezplenkovka, Ze života

Strasti a slasti brzkého začátku bez plenek

Malý je bez plenek už téměř 5 měsíců (ač se objevilo jedno nepříjemné bojkotovací období). Moc toho nenamluví, takže veškeré říkání si o záchod, když nemá po ruce nočník, který by si přinesl, musím prostě poznat. Beru to jako takové pokračování bezplenkovky, která funguje na stejném principu :)

Pozitiva brzkého začátku bez plenek snad nemusím zdůrazňovat. Patří k nim:

  • žádné pranice s batoletem (které se zesrané od hlavy k patě nechce nechat omýt),
  • žádné nakupování plenek (i když mi je vozili, nebavilo mě hlídat, zda jich ještě máme dost),
  • žádné balení plenek (na delší cestu velké zavazadlo navíc)
  • méně generovaného odpadu (nebavilo mě vynášet odpadky 2-3x tak často než teď),
  • a samozřejmě obdivné reakce okolí na to, že tak malé dítě nemá plenku :)
 
Ze života

20. měsíc, aneb dopravní značky

Batole - 20. měsíc Nějak nestíhám. Konceptů mám rozepsaných více než dost (zde i na svém druhém blogu), malý mi ale moc času nenechává. Přes den spí méně než dřív (ale stále jsem za občasné 2 hodiny velice ráda!) a večer se mu poslední dobou nechce moc usínat, takže to končí tak, že usneme oba. Hůře se mu spí také v noci, nejspíš pro lezoucí trojky. Mnohokrát jsem narazila na to, že to jsou nejhorší zuby, a musím to potvrdit.

Pokroků už v tomto věku není tolik najednou, takže tyto pravidelné články víceméně směřují k výčtu oblíbených aktivit :)

 
(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

 
Ze života

Ven za každého počasí

Batole v dešti Čekala jsem půl roku, než vzal malý na milost gumáky. Skoro už z nich vyrostl, a to mi trvalo celkem dlouho, než jsem nějaké takto malé (za normální peníze) objevila. To nadšení z toho, že jsem mu konečně dovolila vymetat kaluže, bylo nakažlivé :)

Déšť nebyl důvod nejít na procházku, naopak, jen to chce jisté vybavení. I velká pláštěnka mu přestala vadit (menší jsem nesehnala), když si mohl dupnout do první louže. Domů se mu vůbec nechtělo.

Pro mnohé končí ta lepší (rozuměj teplejší) část roku, pro mě naopak začíná ta příjemnější teď, kdy nemusím čekat do šesté hodiny večerní, abych mohla jít s malým ven. Užívám si konečně snesitelné teploty. Včera jsme se na procházku vyrazili v tričku. Oba. Svítilo sluníčko, vzduch měl nějakých 15-16°C. Hned ve vedlejší ulici nás paní s vnučkou nabalenou v mikině a péřové vestě sjela káravým pohledem a nesouhlasně prohlásila cosi o otužování. Inu nechť si ona i rodiče toho dítěte oblékají, co chtějí, ale ať se potom nediví, že zchoulostivělé dítě i dospělák chytí první nemoc, co poletí okolo. My hodláme letos ještě párkrát stanovat, i s Vlčetem samozřejmě.