Spánek a pláč

Spící batoleOd roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Už od těhotenství jsem odpůrce vyplakávací metody, naskakuje mi z ní husí kůže. Proč bych měla nechat dítě vyřvat do úplného vyčerpání? Abych se jako mohla věnovat svým věcem? Neříkám, že by máma neměla mít čas i na sebe, ale první rok by se měla věnovat především dítěti, jakkoli je náročné. Nemusí to být lehké, ale stojí to za to. Dělala jsem to tak a krátce po prvních narozeninách se mi to začalo vracet v samostatnosti Vlčete při hraní si přes den. Najednou jsem měla čas i na svoje záležitosti a zároveň to nebylo na jeho úkor.

Po roce však přibyla další velmi příjemná věc – malý už dokázal občas zůstat na posteli spát sám poté, co jsem ho uspala kojením. Nebudil se hned po 10-20 minutách, jako tomu bylo poslední rok. Zůstal spát dál a už mě v posteli jednoduše nevyžadoval, případně až po pár hodinách. Najednou jsem měla tolik volného času, že jsem skoro nevěděla, co s ním ;) Od roku a čtvrt už se z tohoto samostatného spaní stalo pravidlo, výjimkou jsou pouze dny okolo úplňku, kdy se mu špatně usíná a občas usneme oba (já nejspíš ještě dříve než Vlče).

Okolo roku a půl jsem měla přečtené obě výše uvedené knihy a všechno, co mi do té doby nezapadalo do teorií a praxí týkajících se kontaktního rodičovství (chápejte praxe u mě a všeobecná teorie od jiných), mi najednou začalo dávat smysl.

Read more

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Read more