Spánek a pláč

Spící batoleOd roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Už od těhotenství jsem odpůrce vyplakávací metody, naskakuje mi z ní husí kůže. Proč bych měla nechat dítě vyřvat do úplného vyčerpání? Abych se jako mohla věnovat svým věcem? Neříkám, že by máma neměla mít čas i na sebe, ale první rok by se měla věnovat především dítěti, jakkoli je náročné. Nemusí to být lehké, ale stojí to za to. Dělala jsem to tak a krátce po prvních narozeninách se mi to začalo vracet v samostatnosti Vlčete při hraní si přes den. Najednou jsem měla čas i na svoje záležitosti a zároveň to nebylo na jeho úkor.

Po roce však přibyla další velmi příjemná věc – malý už dokázal občas zůstat na posteli spát sám poté, co jsem ho uspala kojením. Nebudil se hned po 10-20 minutách, jako tomu bylo poslední rok. Zůstal spát dál a už mě v posteli jednoduše nevyžadoval, případně až po pár hodinách. Najednou jsem měla tolik volného času, že jsem skoro nevěděla, co s ním ;) Od roku a čtvrt už se z tohoto samostatného spaní stalo pravidlo, výjimkou jsou pouze dny okolo úplňku, kdy se mu špatně usíná a občas usneme oba (já nejspíš ještě dříve než Vlče).

Okolo roku a půl jsem měla přečtené obě výše uvedené knihy a všechno, co mi do té doby nezapadalo do teorií a praxí týkajících se kontaktního rodičovství (chápejte praxe u mě a všeobecná teorie od jiných), mi najednou začalo dávat smysl.

Read more

První pomoc dítěti (Feedo seminář)

První pomoc dítěti (Feedo seminář)O tom, že by bylo fajn si udělat kurz první pomoci (nejen u dětí), mluvíme doma už docela dlouho. Kurzy ČČK se zatím konaly mimo naše časové možnosti, ale nedávno jsem narazila na přednášku První pomoc dítěti, kterou pořádá Feedo a vede ji milá dětská lékařka Míša Knězková, kterou možná znáte z blogu mklife. Řekla jsem si, že lepší nějaká základní přednáška než žádný kurz, a tak jsme s Vlčetem dnes vyrazili do Prahy.

Co se na přednášce probralo

Nebudu uvádět přesný obsah přednášky. Ostatně jsem si nic nezapisovala, protože jsem hlídala Vlče, které tu bylo protivné, tu mi podávalo všechny hračky z erární krabice, tu kradlo jedné holčičce dudlík z pusy, tu se rozeběhlo ke schodům,… takže bych to ani přesně odvyprávět nedokázala. Témata byla následující:

  • Otravy – chemikáliemi, houbami
  • Popáleniny, opařeniny
  • Pády z výšky
  • Krvácení – odřeniny, řezné rány, krvácení z nosu, uší a dalších tělních otvorů
  • Spolknutí předmětu (malé hračky, malé věci, např. baterky z hodinek)
  • Dušení a bezvědomí (cizí těleso v dýchacích cestách, ztráta vědomí)
  • Resuscitace u miminek, malých i větších děti a dospělých – rozdíly
  • PP cizímu člověku – dání pozoru na vlastní bezpečí (např. použití gumových rukavic)
  • RZS – kdy volat pomoc.

Dojmy a co jsem si z toho odnesla

Pokud sami tápete v otázkách první pomoci, tato přednáška je dobrý základ. Míša se poslouchala dobře, přednáška utekla rychle, člověk si pomalu ani pro pití nestihl dojít. Okolo nás pobíhaly děti a nikomu to nevadilo. Kromě obecných informací jsme měli možnost si poslechnout několik příběhů, které napsal sám život, jeden celkem úsměvný, ty další už vůbec.

Read more

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Aletha Solter - Moudrost raného dětstvíKniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

Read more

Dítěti nepomáhejte nijak

Dítě začne všechno dělat ve chvíli, kdy je na to připravené, ne ve chvíli, kdy rodič chce. Stále existují rodiče (a vážně jich není málo), kteří se cítí uraženi na cti, když sousedovic miminko umí v 11 měsících chodit, zatímco to jejich (podobně staré) se sotva s oporou postaví. Nutně se také potřebují pochlubit nějakým tím pokrokem, tak začnou dítě strkat do chodítek, kšandiček a nevím čeho ještě, aby taky začalo chodit co nejdřív. Případně jej alespoň vodí za ruce, aby mělo oporu. Všechna tahle udělátka a „pomoc“ ve skutečnosti pohybový vývoj zpomalí a v některých případech zadělají na zdravotní problémy v budoucnu.

  • Chodítka,
  • hopsadla,
  • kšandy na chození,
  • vodění za ruce,
  • přitahování do pasivního sedu,
  • posazování.

Tyto věci mají jedno společné – škodí. K tomuto článku mě nakoply právě učící kšandy, na které jsem omylem narazila. Mají ulehčit rodičům nácvik chůze jejich dítěte. Lidi to kupují jako diví. Přitom je to strašná blbost (podívejte se sami sem nebo sem).

Read more

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Nebylo mu dobře a strašně hřál. Nicméně usnul a během půl hodiny se teplota snížila o stupeň, během další půl hodiny o dalších pár desetin stupně. Od horečky měl pokoj celou noc a další den.

Read more

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Miminko v ergonomickém nosítkuPřed narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
  • Nočník
    Na bezplenkovou komunikační metodu jsme začali trénovat někdy ke konci šestinedělí. Malého jsem nad ním držela v klubíčku do doby, než sám seděl. Jiné nádoby jsme na to pak už nepotřebovali.
  • Nošení miminka v šátkuŠátek + ergonomické nosítko
    Kočárek jsme nikdy pořádně nepoužívali, malý ho neměl rád. Časem jsme si oba zvykli na nošení natolik, že už bych kočárek ani nechtěla, i kdyby se v něm malému začalo líbit. Díky šátku/nosítku se můžeme vydat i na terénní výlet (třeba do Broumovských skal), doma ho zase mohu jednoduše uspat a věnovat se počítači (sám v posteli vydrží spát sotva 10 minut, v šátku nejčastěji hodinu).
    Více o našich začátcích s nošením si můžete přečíst v článku – Nošení miminka / Jak jsem začala nosit.
  • Látkové pleny (15 – 20 ks)
    Do látkování jsem se nepustila. Přiznávám bez mučení, na časté praní jsem byla ze začátku líná (a hlavně jsem byla ráda, že jsem ráda). Látkovky se však hodí na mnoho jiných věcí, zejména na ublinkávání, slintání a smrkání. Je dobré je mít vždy po ruce :) Také je používám (rozstříhané na menší čtverečky) spolu s obyčejnou vodou na utírání zadečku (když to na nočník nestihneme) místo chemických navlhčených ubrousků.

Read more

Koncept kontinua (Jean Liedloff)

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloff jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

Read more

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Read more