Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

Read more

Nošení miminka / Proč už nechci kočárek

Miminko v nosítkuV minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

Kontakt s miminkem

Je blízko. Cítím každý náznak spokojenosti či nespokojenosti, stejně tak vnímám jeho tepelný komfort. To platí ve všech případech. Dále uvádím, jak to u nás chodí na procházkách, na které nechodíme, aby malý spal, ale aby pozoroval svět. Přes den spí doma v šátku, ale o tom až níže.

Povídám si s ním, popisuji, co cestou vidíme, okolo čeho zrovna jdeme, kam půjdeme dál, co budeme dělat. Jak bych si ale mohla povídat s dítětem, které sedí půl metru přede mnou a odděluje nás střecha kočárku (v případě sporťáku/golfáče)?

S tím souvisí i rozhled miminka. To, které jen nečinně leží v hlubokém kočárku, vidí na stříšku, možná na nebe, koruny stromů a na mámu, která je pro ně prostě daleko, jinak ze světa nevidí de facto nic. Miminko ve sporťáku vidí všechno možné, ale na mámu zase nevidí vůbec. Svět okolo sebe pozoruje, ale máma vůbec nevidí, na co zrovna kouká a tak mu to nepopíše. Miminko se u mámy v šátku/nosítku cítí v bezpečí a z její perspektivy objevuje a pozoruje svět. Máma si zase s dítětem může povídat, což jistě podporuje jejich vzájemný vztah.

Read more

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Miminko v ergonomickém nosítkuPřed narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
  • Nočník
    Na bezplenkovou komunikační metodu jsme začali trénovat někdy ke konci šestinedělí. Malého jsem nad ním držela v klubíčku do doby, než sám seděl. Jiné nádoby jsme na to pak už nepotřebovali.
  • Nošení miminka v šátkuŠátek + ergonomické nosítko
    Kočárek jsme nikdy pořádně nepoužívali, malý ho neměl rád. Časem jsme si oba zvykli na nošení natolik, že už bych kočárek ani nechtěla, i kdyby se v něm malému začalo líbit. Díky šátku/nosítku se můžeme vydat i na terénní výlet (třeba do Broumovských skal), doma ho zase mohu jednoduše uspat a věnovat se počítači (sám v posteli vydrží spát sotva 10 minut, v šátku nejčastěji hodinu).
    Více o našich začátcích s nošením si můžete přečíst v článku – Nošení miminka / Jak jsem začala nosit.
  • Látkové pleny (15 – 20 ks)
    Do látkování jsem se nepustila. Přiznávám bez mučení, na časté praní jsem byla ze začátku líná (a hlavně jsem byla ráda, že jsem ráda). Látkovky se však hodí na mnoho jiných věcí, zejména na ublinkávání, slintání a smrkání. Je dobré je mít vždy po ruce :) Také je používám (rozstříhané na menší čtverečky) spolu s obyčejnou vodou na utírání zadečku (když to na nočník nestihneme) místo chemických navlhčených ubrousků.

Read more

Nošení miminka / Jak jsem začala nosit

Miminko v nosítku pod mikinouSyna nosím už více než tři čtvrtě roku. Kočárek nikdy neměl rád, takže se v něm vozí jen výjimečně u babiček. Občas mi to bylo trochu líto, protože to znamenalo, že s ním nikdo ze známých nemůže jít na procházku beze mě (s babičkami to ještě nedávno sám zvládal), abych si trošku oddechla. Neseděl v něm už dobré tři měsíce a zhruba stejně dlouho jsem upřímně ráda, že mám rádo se nosící miminko a vážím si toho.

První měsíc (možná dva) jeho života jsme kočárek zkoušeli jen do chvíle, než ho začal opravdu hlasitě bojkotovat. Aby ne… Vypravit se ven znamenalo nabalit dítě do zimního (narodil se v únoru), snést ho v těch vrstvách na ulici k autu, ve kterém čekal vymrzlý kočárek, ten rozložit (to se s dítětem v náručí dělá opravdu dobře) a uložit do něj syna, kterého tenhle proces naštval natolik, že už se v kočárku neuklidnil. V domě ani v bytě nemáme místo ani na sporťák, natož na podvozek s korbičkou. Velice rychle jsme tedy začali řešit procházky nošením.

Na to, že budu své dítě nosit, jsem se těšila už v těhotenství. V nošení mi nezabránilo ani hojící se břicho po císařském řezu. První taková procházka proběhla necelý týden po (částečném) vytažení stehů a dala mi zabrat. S každou další už to ale bylo (z pohledu mé jizvy) jen lepší. Z pohledu miminka to bylo složitější, protože jsem jako neznalec nejprve sáhla po visítku, ale o tom už níže.

Visítko, šátek, ergonomické nosítko a návrat k šátku

Jako první jsme doma bohůmžel měli visítko, tedy neergonomické nosítko, které je lepší vůbec nepoužívat. Jedno jsem si koupila sama, další dvě jsem následně dostala od známých. To mě mohlo varovat spolu s cenou neergonomický vs. ergonomických nosítek. Visítka se dají sehnat i za pětinu ceny ergonomických nosítek. Naštěstí jsme jej použili jen párkrát a syn nám dal jasně najevo, že je mu nepohodlné (prostě prokřičel půl procházky a vyžadoval, abychom ho místo v nosítku nesli v rukou). Rychle jsme tedy zjistili, jak to s těmi visítky je, a odložili je hodně hluboko do skříně.

Mezitím jsem začala shánět šátek, který by mi usnadnil nošení syna zejména doma. Malý je opravdu hodně kontaktní miminko, které se první měsíc vůbec nenechalo odložit. Připoutat si jej na hrudník mi připadalo jako přirozené řešení této situace. Ještě v šestinedělí jsem tedy sehnala šátek Babylonia Tricot-Slen. Naučit se pár potřebných úvazů mi nezabralo mnoho času. Na internetu existuje vícero stránek, které ukazují, jak na to. Ze začátku jsme si oblíbili kolébku, avšak syn z ní rychle vyrostl. Plynule jsme ji nahradili základním úvazem kříž s kapsou uvnitř, ten ostatně používáme dodnes. Na výlety jsem si oblíbila i kříž s kapsou navenek.

Read more

Koncept kontinua (Jean Liedloff)

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloff jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

Read more

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

Read more