Slovanská máma

Kontaktní rodičovství

První pomoc dítěti (Feedo seminář)

První pomoc dítěti (Feedo seminář)O tom, že by bylo fajn si udělat kurz první pomoci (nejen u dětí), mluvíme doma už docela dlouho. Kurzy ČČK se zatím konaly mimo naše časové možnosti, ale nedávno jsem narazila na přednášku První pomoc dítěti, kterou pořádá Feedo a vede ji milá dětská lékařka Míša Knězková, kterou možná znáte z blogu mklife. Řekla jsem si, že lepší nějaká základní přednáška než žádný kurz, a tak jsme s Vlčetem dnes vyrazili do Prahy.

Co se na přednášce probralo

Nebudu uvádět přesný obsah přednášky. Ostatně jsem si nic nezapisovala, protože jsem hlídala Vlče, které tu bylo protivné, tu mi podávalo všechny hračky z erární krabice, tu kradlo jedné holčičce dudlík z pusy, tu se rozeběhlo ke schodům,… takže bych to ani přesně odvyprávět nedokázala. Témata byla následující:

  • Otravy – chemikáliemi, houbami
  • Popáleniny, opařeniny
  • Pády z výšky
  • Krvácení – odřeniny, řezné rány, krvácení z nosu, uší a dalších tělních otvorů
  • Spolknutí předmětu (malé hračky, malé věci, např. baterky z hodinek)
  • Dušení a bezvědomí (cizí těleso v dýchacích cestách, ztráta vědomí)
  • Resuscitace u miminek, malých i větších děti a dospělých – rozdíly
  • PP cizímu člověku – dání pozoru na vlastní bezpečí (např. použití gumových rukavic)
  • RZS – kdy volat pomoc.

Dojmy a co jsem si z toho odnesla

Pokud sami tápete v otázkách první pomoci, tato přednáška je dobrý základ. Míša se poslouchala dobře, přednáška utekla rychle, člověk si pomalu ani pro pití nestihl dojít. Okolo nás pobíhaly děti a nikomu to nevadilo. Kromě obecných informací jsme měli možnost si poslechnout několik příběhů, které napsal sám život, jeden celkem úsměvný, ty další už vůbec.

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Aletha Solter - Moudrost raného dětstvíKniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

Vařím, vaří, vaříme

Kojenec/batole vaříUprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Klasika mezi ergonomickými nosítky – Manduca

Nošení v ManduceV Manduce jsem Vlče nosila rok a nosila bych i nadále, kdyby mu nezačal odrůstat. Pamatuji si, že jsem po nosítku začala pokukovat v době, kdy se mi syn dokázal „vykopat“ ze šátku. Byly mu tehdy takové tři čtyři měsíce. Už mě nebavilo pořád rovnat úvaz, aby seděl v dobré poloze. Loni jsem neměla ani tušení, kolik značek ergonomických nosítek vůbec existuje, a sáhla jsem po tom asi nejznámějším. Nechtělo se mi dávat tolik peněz za nové, takže jsem nakonec nakoupila na Aukru. Mohu si blahopřát, že jsem nenarazila na padělek (alespoň bych řekla, dostala jsem jej i s originální brožurkou), o těch jsem se totiž dozvěděla až o několik měsíců později. Toliko k tomu, jak jsem k Manduce přišla, a nyní už nějaké ty osobní zkušenosti.

Manduca a velmi malé děti

Nošení v tomto nosítku se obecně doporučuje až od cca 3 nebo 4 měsíců, resp. od chvíle, kdy nosí oblečení vel. 68. Výrobce doporučuje menší děti zapínat do novorozenecké vložky, avšak ta úplně neodpovídá ergonomickému nošení. Když jsem to zkoušela, ani se mi nepodařilo syna do nosítka usadit. Chtě nechtě jsem musela zůstat ještě nějakou dobu u šátku, než syn dorostl do vel. 62-68 (na konci 5. měsíce), aby neměl nožičky nepřirozeně roztažené. Dnes už bych sedací část nosítka stáhla provázkem, avšak tehdy mě to vůbec nenapadlo.

Dítěti nepomáhejte nijak

Dítě začne všechno dělat ve chvíli, kdy je na to připravené, ne ve chvíli, kdy rodič chce. Stále existují rodiče (a vážně jich není málo), kteří se cítí uraženi na cti, když sousedovic miminko umí v 11 měsících chodit, zatímco to jejich (podobně staré) se sotva s oporou postaví. Nutně se také potřebují pochlubit nějakým tím pokrokem, tak začnou dítě strkat do chodítek, kšandiček a nevím čeho ještě, aby taky začalo chodit co nejdřív. Případně jej alespoň vodí za ruce, aby mělo oporu. Všechna tahle udělátka a „pomoc“ ve skutečnosti pohybový vývoj zpomalí a v některých případech zadělají na zdravotní problémy v budoucnu.

  • Chodítka,
  • hopsadla,
  • kšandy na chození,
  • vodění za ruce,
  • přitahování do pasivního sedu,
  • posazování.

Tyto věci mají jedno společné – škodí. K tomuto článku mě nakoply právě učící kšandy, na které jsem omylem narazila. Mají ulehčit rodičům nácvik chůze jejich dítěte. Lidi to kupují jako diví. Přitom je to strašná blbost (podívejte se sami sem nebo sem).

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Nebylo mu dobře a strašně hřál. Nicméně usnul a během půl hodiny se teplota snížila o stupeň, během další půl hodiny o dalších pár desetin stupně. Od horečky měl pokoj celou noc a další den.

Proč to píšu, aneb o mně

Když jsem se koukala na konečně spícího novorozence u mě v náruči (případě v manželově náruči), začala jsem sepisovat sérii článků Přirozený porod vs. císařský řez. Jejich přibližná podoba se mi v hlavě začala rodit už ve chvíli, kdy jsem v porodnici usínala tu první noc s rozřezaným břichem. Články jsem zveřejňovala na svém druhém (a tehdy jediném) blogu.

Během posledního roku a čtvrt jsem začala sledovat a vyhledávat nový druh blogů, který mě až do porodu nechával zcela chladnou – blogy o mateřství. Došla jsem k nim poté, co jsem se snažila najít články jiných matek, které si neplánovaným císařem prošly taky a nevnímaly to jako zcela běžnou věc.

Nedlouho na to jsem se začala zajímat i kontaktní rodičovství. S tímto pojmem jsem se kupodivu setkala až čtvrt roku po porodu. Vyprávěla jsem tehdy kamarádce, že malý s námi spí v posteli, nesnáší kočárek, nesnáší dudlík, kojím ho dle potřeby, jinak než u mě neusne a první měsíce jsem ho ani nemohla odložit. Prohlásila, že to je holt to kontaktní rodičovství (nemyslela to nijak zle) a já teprve tehdy začala zjišťovat, co se to pod tím pojmem vlastně schovává.

Když jsem hledala na internetu rady ke spánku miminek, k jejich běžným projevům, k tomu jak řešit to či ono, často jsem narážela na věci, které se mému pohledu přímo příčily. Opravdu mi nepřipadalo a nepřipadá přirozené a normální uspávat dítě tím, že ho nechám o samotě řvát strachy. Stejně tak nebudu nutit syna, který řval od prvního měsíce, kdykoli jsme se přiblížili ke kočárku, aby v něm jezdil, když je velice spokojený v šátku či nosítku.

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

Nošení miminka / Proč už nechci kočárek

Miminko v nosítkuV minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.

Kontakt s miminkem

Je blízko. Cítím každý náznak spokojenosti či nespokojenosti, stejně tak vnímám jeho tepelný komfort. To platí ve všech případech. Dále uvádím, jak to u nás chodí na procházkách, na které nechodíme, aby malý spal, ale aby pozoroval svět. Přes den spí doma v šátku, ale o tom až níže.

Povídám si s ním, popisuji, co cestou vidíme, okolo čeho zrovna jdeme, kam půjdeme dál, co budeme dělat. Jak bych si ale mohla povídat s dítětem, které sedí půl metru přede mnou a odděluje nás střecha kočárku (v případě sporťáku/golfáče)?

S tím souvisí i rozhled miminka. To, které jen nečinně leží v hlubokém kočárku, vidí na stříšku, možná na nebe, koruny stromů a na mámu, která je pro ně prostě daleko, jinak ze světa nevidí de facto nic. Miminko ve sporťáku vidí všechno možné, ale na mámu zase nevidí vůbec. Svět okolo sebe pozoruje, ale máma vůbec nevidí, na co zrovna kouká a tak mu to nepopíše. Miminko se u mámy v šátku/nosítku cítí v bezpečí a z její perspektivy objevuje a pozoruje svět. Máma si zase s dítětem může povídat, což jistě podporuje jejich vzájemný vztah.

Výbava, kterou kontaktní rodič (ne)potřebuje

Miminko v ergonomickém nosítkuPřed narozením malého, jsme samozřejmě řešili i nějakou základní výbavu pro miminko. Když se z malého vyklubalo velmi kontaktní miminko, byla jsem opravdu ráda, že jsme většinu výbavy dostali. Kdybych musela byť část těch nepotřebných věcí kupovat, vůbec by se mi to nelíbilo :)

V tomto článku chci shrnout to, co jsme nejen během prvních měsíců skutečně potřebovali a využili a co jsme z běžné výbavičky vůbec nepotřebovali.

Potřebovali jsme

  • Gymnastický míč
    Neumím si představit, co bych bez něj dělala. První měsíc jsem na něm v noci malého uspávala (následně mi spal na břiše). Pohupování mu často vyhovovalo i přes den. Později už sice samotné pohupování k uspání nestačilo, ale jakmile v šátku zabral, mohla jsem si alespoň sednout (třeba po příchodu z venku nebo po uspání doma). Tak to máme i dnes – malého uspím „tancováním“ a poté si s ním můžu jít sednou k počítači.  Díky pohupování spí někdy i hodinu a půl :)
  • Nočník
    Na bezplenkovou komunikační metodu jsme začali trénovat někdy ke konci šestinedělí. Malého jsem nad ním držela v klubíčku do doby, než sám seděl. Jiné nádoby jsme na to pak už nepotřebovali.
  • Nošení miminka v šátkuŠátek + ergonomické nosítko
    Kočárek jsme nikdy pořádně nepoužívali, malý ho neměl rád. Časem jsme si oba zvykli na nošení natolik, že už bych kočárek ani nechtěla, i kdyby se v něm malému začalo líbit. Díky šátku/nosítku se můžeme vydat i na terénní výlet (třeba do Broumovských skal), doma ho zase mohu jednoduše uspat a věnovat se počítači (sám v posteli vydrží spát sotva 10 minut, v šátku nejčastěji hodinu).
    Více o našich začátcích s nošením si můžete přečíst v článku – Nošení miminka / Jak jsem začala nosit.
  • Látkové pleny (15 – 20 ks)
    Do látkování jsem se nepustila. Přiznávám bez mučení, na časté praní jsem byla ze začátku líná (a hlavně jsem byla ráda, že jsem ráda). Látkovky se však hodí na mnoho jiných věcí, zejména na ublinkávání, slintání a smrkání. Je dobré je mít vždy po ruce :) Také je používám (rozstříhané na menší čtverečky) spolu s obyčejnou vodou na utírání zadečku (když to na nočník nestihneme) místo chemických navlhčených ubrousků.