Archiv rubriky: Kontaktní rodičovství

(Ne)výchova, Aktivity doma, Hračky, Ze života

Boj s nepořádkem a velkým množstvím hraček

Prvním krokem bylo více úložného prostoru někdy na podzim loňského roku, druhým krokem na začátku tohoto roku pak zřízení poličky s aktivitami po vzoru Montessori pedagogiky. A víte co? Ono to asi vážně funguje! A právě o úklidu hraček s batoletem, o prostředí s dostatkem ale ne přemírou podnětů a organizaci věcí bude tento článek. (A doufám, že jsme to právě nezakřikla.)

Když bylo Vlče skutečně ještě malé, měla jsem v hlavě krásnou představu o tom, že bude mít doma převážně dřevěné hračky a hlavně, že jich bude málo, resp. tak akorát. Jenže jak rostl a začal o hračky (a nejen o ně) opravdu jevit zájem, začaly se u nás doma doslova vršit. Byly všude. Bylo jich moc.

Bezplenkovka, Péče, Ze života

Látkovky vážně nejsou pro mě

Na internetu sem tam narážím na vyvracování mýtů o látkovkách, na vypisování jejich předností, na pění chvály na to, jak jsou eko a bio. Látkování přece patří ke kontaktnímu rodičovství, že… Jak vypadá realita, se z těchto článků člověk nedozví, to si musí zažít.

Chtěla jsem látkovky, jsou prostě hezčí (jo, to je argument jako noha, já vím, ale ta barevná látková balení prostě vypadají na dětech hezky, zkuste říct, že ne ;)). Koupila jsem si několik obyčejných bílých čtvercových plen na zkoušku, nějaké obyčejné svrchní kalhotky k tomu a ještě než malému odpadl zbytek pupeční šňůry, jsem se do toho odvážně pustila.

solter_slzy-raneho-detstvi
(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Slzy raného dětství (Aletha Solter)

Tuto knížku jsem si přečetla poté, co mě velice zaujala dříve vydaná knížka stejné autorky – Moudrost raného dětství. Pokud jsem tehdy měla nějaké pochybnosti o špatném vlivu potlačování pláče miminek na psychiku a spánek (viz má slova v recenzi napsané krátce po dočtení), tato kniha je zcela zaplašila. O uvedení načtených informací do praxe jsem psala v článku Spánek a pláč.

Tento článek není pouze klasickou recenzí, ale pojednává i o pláči a vzteku u malých dětí jako takových, o tom, co stresuje miminka a batolata a o zdravém léku jménem pláč, který bývá mylně interpretován a potlačován.

(Ne)výchova, Péče, Porod a porodnictví

Nás to taky nezabilo!

„Nás to taky nezabilo!“
„Ale my ti taky dělali xyz a seš normální!“
„Ale my s tebou taky prováděli zyx a žiješ!“
„Za nás tohle neexistovalo a taky jsme to přežili!“

Napadlo vás třeba, že vás celý život bolí záda právě z toho, že vás někdo v kojeneckém věku brzo posazoval nebo vás vodil za ruce? Napadlo vás, že si s rodiči nerozumíte tolik, jak byste si přáli, případně jste se v pubertě potýkali sami se sebou hůře než vrstevníci právě proto, že vás někdo jako mimino nechával řvát o samotě místo toho, aby vám dal bezpečí náruče? Právě o tom, co nás přece nezabilo, co jsme přežili a co je považováno za normální, avšak vůbec to není dobré, bude tento článek.

montessori-v-kuchyni
(Ne)výchova, Aktivity doma

Jak zabavit dítě nejen při vaření

Jak zabavit jedno dítě, když je potřeba uvařit? Jednoduše. Menší miminka (tak do cca 6-9m) budou se zájmem sledovat, co děláte. Větší miminka a čerstvá batolata (tak do 18-21m) si vystačí s tím, že jim dáte možnost hrát si s dostupným nádobím. Ti starší si mohou pomalu začít sami všechno zkoušet. Tak to alespoň děláme a funguje to perfektně. Vést dítě k samostatnosti je důležité a nemusíte čekat, až mu bude 5, 7, 10 let. Je to přirozený vývoj v souladu s konceptem kontinua i s Montessori pedagogikou, jak jsem nedávno zjistila.

Děti chtějí pomáhat, chtějí být ve středu dění, chtějí se učit nápodobou, chtějí si všechno vyzkoušet. Myslet si, že dítěti nejlépe prospějí jeho vlastní hračky a že dospělácké činnosti by ho nudily nebo že je na všechno ve 2, 3, 4 letech ještě malé, je mylné. V tomto článku najdete tipy na aktivity v kuchyni pro děti od cca 18-21 měsíců.

(Ne)výchova, Ze života

Nebreč, to přece nebolí

Jak moc bolí rána do hlavy, když se dítě praští o stůl?
Jak moc bolí zakopnutí o práh?
Jak moc bolí spadnout na kolena a dlaně a trochu si je i odřít?

Mám právo posuzovat míru bolesti někoho jiného?

Když dospělého něco bolí, nadává, je mrzutý a/nebo jde honem rychle sníst nějaké prášky, jen aby to přešlo. Od bolesti brečí málokdy málokdo, to už musí být bolest opravdu velká. Nicméně zavzpomínejte – kolikrát vám vhrkly do očí slzy, když jste si ukopli prst o futra? Kolikrát se vám chtělo od bolesti brečet, ale zatnuli jste zuby a ještě jste si vynadali a cítili se kvůli tomu trapně? Děti ještě nemají zakořeněné společenské zvyklosti, které nám velí skrývat pláč, potlačovat ho, nedávat najevo tuhle „slabost“. Děti se účinně zbavují pocitu bolesti, strachu a stresu právě slzami a podle mě není dobré jim v tom bránit.

(Ne)výchova, Ze života

Nešahej na to, budeš mokrý

Venku chvíli mrholilo, chvíli pršelo. Všechno bylo mokré, listí na zemi dokonce nacucané vodou. Celou první polovinu cesty šel malý ukázkově se mnou za ruku, ukazoval mi, co chtěl pojmenovat, a co ho zrovna zaujalo. Když bylo třeba, zrychlil, jinak jsme šli jeho tempem. Dopředu jsem ho obeznámila s tím, že nejprve půjdeme nakoupit a poté se ještě projdeme. Teprve v druhé půlce procházky (tedy po tom nákupu) se mě pustil a šel si otlapkat všechny protiparkovací sloupky v řadě (cca 12 za sebou). Zmáčel si ruce i rukávy, ale místo mrmlání se začal usmívat ještě víc než do té doby.

V tu chvíli mě to napadlo.

Bezplenkovka, Ze života

Strasti a slasti brzkého začátku bez plenek

Malý je bez plenek už téměř 5 měsíců (ač se objevilo jedno nepříjemné bojkotovací období). Moc toho nenamluví, takže veškeré říkání si o záchod, když nemá po ruce nočník, který by si přinesl, musím prostě poznat. Beru to jako takové pokračování bezplenkovky, která funguje na stejném principu :)

Pozitiva brzkého začátku bez plenek snad nemusím zdůrazňovat. Patří k nim:

  • žádné pranice s batoletem (které se zesrané od hlavy k patě nechce nechat omýt),
  • žádné nakupování plenek (i když mi je vozili, nebavilo mě hlídat, zda jich ještě máme dost),
  • žádné balení plenek (na delší cestu velké zavazadlo navíc)
  • méně generovaného odpadu (nebavilo mě vynášet odpadky 2-3x tak často než teď),
  • a samozřejmě obdivné reakce okolí na to, že tak malé dítě nemá plenku :)
(Ne)výchova, Péče, Společné spaní a spánek dětí, Ze života

Spánek a pláč

Od roku a půl spí Vlče prakticky celou noc. Kojením se uspí večer (výjimečně usne i bez něj), pokud se okolo půlnoci a jedné ráno vzbudí, často usne i bez kojení, další kojení pak následuje až okolo šesté ráno.

Od zveřejnění článku Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek uběhl rok. Výrazné zlepšení spánku malého nastalo někdy okolo 13 měsíců – od té doby mě nechává opustit postel. Někomu se to může zdát absurdní, někdo by dokonce začal tvrdit, že jsem se stala otrokem svého dítěte, které mi udává, kdy mám jít ležet. Pro mě je zase absurdní to, že někdo péči o kojence zaměňuje s otrockou prací.

Během toho roku jsem přečetla nějakou odbornou literaturu a množství zkušeností jiných rodičů. To nejužitečnější jsem si ale přečetla až na jaře a v létě tohoto roku – knihy od Alethy Solter – Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství. Kdybych tyto knihy četla dříve, asi bych udělala pár věcí jinak a pár věcí by bylo jednodušších. Knihy mi nicméně dost pomohly i teď.

Péče

První pomoc dítěti (Feedo seminář)

O tom, že by bylo fajn si udělat kurz první pomoci (nejen u dětí), mluvíme doma už docela dlouho. Kurzy ČČK se zatím konaly mimo naše časové možnosti, ale nedávno jsem narazila na přednášku První pomoc dítěti, kterou pořádá Feedo a vede ji milá dětská lékařka Míša Knězková, kterou možná znáte z blogu mklife. Řekla jsem si, že lepší nějaká základní přednáška než žádný kurz, a tak jsme s Vlčetem dnes vyrazili do Prahy.

Co se na přednášce probralo

Nebudu uvádět přesný obsah přednášky. Ostatně jsem si nic nezapisovala, protože jsem hlídala Vlče, které tu bylo protivné, tu mi podávalo všechny hračky z erární krabice, tu kradlo jedné holčičce dudlík z pusy, tu se rozeběhlo ke schodům,… takže bych to ani přesně odvyprávět nedokázala. Témata byla následující:

(Ne)výchova, Péče, pro dospěláky

Moudrost raného dětství (Aletha Solter)

Kniha kanadské autorky Alethy Solter patří mezi ty, které jsem si koupila už na základě recenzí, nikoli až po přečtení. Opět nelituji.

Během první kapitoly jsem měla pocit, že se nic nového nedozvídám. Prakticky stejné názory a závěry jako jsem dočetla v knihách Fascinující mysl novorozeného dítěte a Koncept kontinua. Kapitola se týká přípravy na porod a představy, co dítě během porodu může prožívat.

Hned druhá kapitola však přináší teorii o potřebě dětského pláče v náručí blízké osoby. Miminka se tak mají zbavovat stresu z porodu, z každodenní přemíry podmětů a nenaplněných potřeb. Pokud je utěšujeme, kojíme na uklidnění, houpeme, případně jim cpeme dudlík apod., vytvářejí si jakési kontrolní mechanismy a potlačují potřebu pláče na někdy potom. Nenaplnění potřeby vyplakat se ze svých pocitů může vést v batolecím věku k větším záchvatům vzteku, k agresi a později i k poruchám chování. Tato kapitola mě donutila nad tím vším hodně přemýšlet a stále nevím, co si o tom vlastně mám myslet. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, podělte se v komentářích.

(Ne)výchova, Aktivity doma, Ze života

Vařím, vaří, vaříme

Uprostřed obýváku se válí balíček skořice se šufánkem a vařečkou, v chodbě zakopávám o balení těstovin v kastrolu a chňapku a konzerva tuňáka nám dělá společnost v posteli. Vlče vaří po celém bytě. Už půl roku. Ráno, když řeknu, že půjdu připravit kaši k snídani, běží do kuchyně a přinese kastrůlky. Během vaření si hraje s kuchyňským náčiním, míchá v mísách i hrncích a přesto, že tak nadělá poměrně velký nepořádek (uklízet se teprve učí) a že mi denně chybí nějaké vybavení a hledám ho po celém bytě, jsem ráda, že tak činí. Děti se učí nápodobou a toto je krásný příklad, který se svými dětmi zažijí snad všichni rodiče. Ti z vás, kteří četli Koncept kontinua, v tom možná uvidí něco, na co autorka mnohokrát v souvislosti s batolaty narážela – dělají to, co vidí u rodičů, očekávají, že si to budou moci sami vyzkoušet, učí se tím.

Nošení v šátku i v nosítku

Klasika mezi ergonomickými nosítky – Manduca

V Manduce jsem Vlče nosila rok a nosila bych i nadále, kdyby mu nezačal odrůstat. Pamatuji si, že jsem po nosítku začala pokukovat v době, kdy se mi syn dokázal „vykopat“ ze šátku. Byly mu tehdy takové tři čtyři měsíce. Už mě nebavilo pořád rovnat úvaz, aby seděl v dobré poloze. Loni jsem neměla ani tušení, kolik značek ergonomických nosítek vůbec existuje, a sáhla jsem po tom asi nejznámějším. Nechtělo se mi dávat tolik peněz za nové, takže jsem nakonec nakoupila na Aukru. Mohu si blahopřát, že jsem nenarazila na padělek (alespoň bych řekla, dostala jsem jej i s originální brožurkou), o těch jsem se totiž dozvěděla až o několik měsíců později. Toliko k tomu, jak jsem k Manduce přišla, a nyní už nějaké ty osobní zkušenosti.

Péče

Dítěti nepomáhejte nijak

Dítě začne všechno dělat ve chvíli, kdy je na to připravené, ne ve chvíli, kdy rodič chce. Stále existují rodiče (a vážně jich není málo), kteří se cítí uraženi na cti, když sousedovic miminko umí v 11 měsících chodit, zatímco to jejich (podobně staré) se sotva s oporou postaví. Nutně se také potřebují pochlubit nějakým tím pokrokem, tak začnou dítě strkat do chodítek, kšandiček a nevím čeho ještě, aby taky začalo chodit co nejdřív. Případně jej alespoň vodí za ruce, aby mělo oporu. Všechna tahle udělátka a „pomoc“ ve skutečnosti pohybový vývoj zpomalí a v některých případech zadělají na zdravotní problémy v budoucnu.

  • Chodítka,
  • hopsadla,
  • kšandy na chození,
  • vodění za ruce,
  • přitahování do pasivního sedu,
  • posazování.

Tyto věci mají jedno společné – škodí. K tomuto článku mě nakoply právě učící kšandy, na které jsem omylem narazila. Mají ulehčit rodičům nácvik chůze jejich dítěte. Lidi to kupují jako diví. Přitom je to strašná blbost (podívejte se sami sem nebo sem).

Péče, Ze života

Srážení horečky u miminek bez léků – tělo na tělo

Před pár týdny se synovi prořezávaly další dva zuby. Kromě obvyklé nespokojenosti z bolavých dásní se objevila i lehká rýma a jednou večer i zvýšená teplota, která se vyšplhala mírně nad 38°C. Hned jsem si vzpomněla na články, který jsem nedávno četla o srážení vysoké teploty u malých dětí a miminek a vyzkoušela místo čípku/sirupu Panadolu raději metodu tělo na tělo. Od dětské doktorky si po každé návštěvě nesu domů informaci, že při teplotě nad 38°C mám sáhnout po Panadolu. Jiní zase naopak tvrdí, že lidské tělo ještě při teplotě 38°C využívá a trénuje svůj imunitní systém. A teď babo raď – srážet hned nebo chvíli počkat?

Tělo na tělo

Pustila jsem se do toho hned, jakmile jsem teplotu naměřila. Když malé dítě takhle hajcuje, rodič prostě nemůže nedělat nic. I dospělák se při teplotě zvýšené o 2 stupně raději zachumlá pod deku a vyleží to. Syn by na posteli nevydržel ležet ani omylem, nevydržel by ležet ani na mně. Oba jsem nás proto svlékla a syna si navázala do šátku na hrudník a hodila přes nás ještě župan, aby mi netáhlo na záda a synovi na vykukující nohy.

Kontaktní rodičovství

Proč to píšu, aneb o mně

Když jsem se koukala na konečně spícího novorozence u mě v náruči (případě v manželově náruči), začala jsem sepisovat sérii článků Přirozený porod vs. císařský řez. Jejich přibližná podoba se mi v hlavě začala rodit už ve chvíli, kdy jsem v porodnici usínala tu první noc s rozřezaným břichem. Články jsem zveřejňovala na svém druhém (a tehdy jediném) blogu.

Během posledního roku a čtvrt jsem začala sledovat a vyhledávat nový druh blogů, který mě až do porodu nechával zcela chladnou – blogy o mateřství. Došla jsem k nim poté, co jsem se snažila najít články jiných matek, které si neplánovaným císařem prošly taky a nevnímaly to jako zcela běžnou věc.

Nedlouho na to jsem se začala zajímat i kontaktní rodičovství. S tímto pojmem jsem se kupodivu setkala až čtvrt roku po porodu. Vyprávěla jsem tehdy kamarádce, že malý s námi spí v posteli, nesnáší kočárek, nesnáší dudlík, kojím ho dle potřeby, jinak než u mě neusne a první měsíce jsem ho ani nemohla odložit. Prohlásila, že to je holt to kontaktní rodičovství (nemyslela to nijak zle) a já teprve tehdy začala zjišťovat, co se to pod tím pojmem vlastně schovává.

Když jsem hledala na internetu rady ke spánku miminek, k jejich běžným projevům, k tomu jak řešit to či ono, často jsem narážela na věci, které se mému pohledu přímo příčily. Opravdu mi nepřipadalo a nepřipadá přirozené a normální uspávat dítě tím, že ho nechám o samotě řvát strachy. Stejně tak nebudu nutit syna, který řval od prvního měsíce, kdykoli jsme se přiblížili ke kočárku, aby v něm jezdil, když je velice spokojený v šátku či nosítku.

Bezplenkovka, Ze života

Jak (napůl) zvládáme bezplenkovku

Tento článek už jsem před nějakou dobou slibovala v komentářích. Bezplenkovou komunikační metodu zvládáme se synem tak napůl a já bych se ráda podělila o své zkušenosti i dojmy.

S bezplenkovkou jsme začali někdy mezi koncem šestinedělí a začátkem 3. měsíce, přesně si nepamatuji. Šlo by to i dříve (klidně hned od narození), ale pamatuji si, že jsem byla ráda, že jsem ráda, a zkoušet ještě něco dalšího nového, už mi připadalo nereálné ;)

Poprvé jsem se o bezplenkové komunikační metodě dozvěděla během těhotenství od známé, která ji úspěšně zavedla se svým miminkem. Mnoho jsem se toho ale nedozvěděla, jen to, že prostě pozná, že syn potřebuje, a tak ho nechá vyčůrat do hrnce. Jak to pozná, mi zůstalo záhadou. Dodnes.

Nošení v šátku i v nosítku

Proč už nechci kočárek

V minulém článku o nošení jsem se rozpovídala o tom, jak jsem začala syna nosit (článek si přečtěte zde). Syn bude brzy mít rok a stále je často nošen. Doma spí v šátku, venku už kousek ujde po svých a pak ho dál nesu. Kočárek jsme nepoužili už více než půl roku (jen párkrát si ho povozily babičky). Některá pozitiva nošení beru jako naprostou samozřejmost, takže mě udivilo, kolik by mi toho při tlačení kočárku chybělo a kolik komplikací by mi to přineslo. Stačilo malého vzít teď v zimě párkrát na procházku na sáňkách a věděla jsem, že se šátku nevzdáme a kočárek i nadále zůstane mimo náš domov. Dají-li nám bohové další rádo se nosící miminko, už s ním ani kočárek nebudu zkoušet a budu ho rovnou nosit. Tento článek shrnuje výhody, které pro nás nošení představuje.