16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

Malý během května řádně zvlčel a tak nastává příhodná chvíle ho na internetu konečně nazývat tak, jak jsme mu říkali už dlouhé měsíce před narozením – Vlče. Právě jsme se vrátili z první opravdické a tak trochu akční dovolené (= bez zázemí u babiček, čili v penzionu s vlastní stravou vyjma snídaní a s výletováním ve velkém), chvílemi jsme byli zralí na Chocholouška, ale o tom v samostatném článku.

Období separační úzkosti nebyla sranda, ale oproti období prvního vzdoru to vlastně byl klidný a milý čas. Když projevy této nové batolecí etapy viděla na vlastní oči kamarádka s půlročním miminkem, nechala se slyšet, že opravdu nechce, aby vyrostlo. Takže asi tak. Celý tento měsíc jsme cestovali – pohanská svatba, výšlap v Brdech, vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem) do Beskyd a pak ten týden v Jizerkách. Možná i proto mi přišel tak náročný, možná toho i Vlče už má dost.

Jak se to období prvního vzdoru projevuje? Nejčastěji ječením a křičením. Klidně i celý den. Požádám ho o něco – poslechne a následně se urazí a křičí nebo vztekle brblá, případně si alespoň uraženě sedne na zadek – doma, na ulici, na hřišti, na návštěvě, prostě všude bez ohledu na okolnosti. Taky rád hází věcmi, takovým tím typickým vzteklým pohybem. Tyto projevy jsou ještě vcelku úsměvné a roztomilé. Horší to bývá, když se mu celý den nic nelíbí a opravdu ječí, ať už se děje cokoli – chce jíst, nechce jíst, chce pít, nechce pít, chce se mazlit, nechce se mazlit, jdeme ven, jsme doma, chci jít jinam než on, chci dělat něco jiného než on, potřebuji uvařit a nemám čas si ho v tu chvíli všímat tolik, jak by chtěl, a tak dále. Je to na palici. Víc než samotné zuby v minulých měsících (část z té protivnosti mají na svědomí i nyní).

Celý měsíc prakticky úplně bojkotuje nočník. Posadím ho a hned uteče, případně se ke mně jde hned tulit, aby mě vzápětí počůral (a fakt to v tu chvíli není tak vtipné, jak to zní). Na začátku 16. měsíce si párkrát donesl nočník, když opravdu potřeboval. Víckrát už se to neopakovalo. Asi to bude stejné jako dříve s učením se jíst lžičkou – to zvládal už v roce a teprve tento měsíc se k tomu vrátil. Když už mi lžičku při konzumaci jogurtu/kaše sebere, většinou sám pokračuje v jídle.

Rozumí už vážně všemu. Co potřebuji či hledám, to donese nebo udělá. Sám umí říct ne, když něco nechce (to něco ještě pěkně demonstrativně odstrčí). Umí se napít z malého hrnečku jednou rukou. Naučil se vylézat na postel, u těch vyšších se umí vytáhnout na špičky a pak se přitáhne za prostěradlo. Po špičkách umí i chodit. Když si potřebuje na něco sednout, zacouvá k tomu. Umí kopnout do míče. Běhá. Rád leze do vrchu, zejména na prolézačkách na dětských hřištích a po schodech. Umí sejít i ze schodů, pokud se něčeho přidržuje.

Víc mluví, resp. žvatlá. Těžko rozlišitelné obdoby slova táta teď znamenají tátu, toto, tamto, tady, trávu, díky i auto. Naučil se pořádně říkat i máma a umí na mě ukázat, když se někdo jiný zeptá, kde jsem. Občas řekne baf baf a jde lehce poznat, že si zrovna chce povídat.

Když chce jít ven, přinese si botičky nebo se snaží si něco dalšího obléknout. Když chce jít už spát, snaží se obléct si pyžamo. Občas se dokonce trefí i do správného otvoru správnou končetinou :) Na schodech v domě při cestě ven výská radostí, jak se nemůže dočkat, po pár hodinách venku stejně radostně výská při návratu domů. Ukazuje na auta a tipuje, v kterém z nich přijede táta domů.

Odpoledne nadále spí většinou i tři hodiny, větší část sám na posteli (stále uspávám kojením, sám pořád usnout neumí). V noci je to jak kdy – někdy usne o půl deváté, někdy o půl jedenácté, někdy vstává v osm třicet, někdy o hodinu či dvě dříve.

Je to s ním teď náročné. Každý den se učím, jak se nenechat synovým ječením vyvést z míry. Vím, že je to období, kterým si projde v různé míře každé dítě i každý rodič. Jsou chvíle, kdy mám chuť utéct někam hodně daleko, kde je ticho a žádná batolata. Pak ale ten uvztekaný uzlíček vystřídá naprosto klidný, usměvavý kluk, který mě krmí hroznovým vínem, tři hodiny spí jako neviňátko, hodinu si sám hraje, aniž bych o něm věděla, nebo se prostě jen přijde mazlit a dá mi na požádání pusu. Tím mi potvrdí, že přesto všechno mě má omotanou okolo prstu, že je můj a že ho nedám :)

Kam dál:

6 komentářů: „16. měsíc, aneb období prvního vzdoru přichází

  1. Období vzdoru..no zažila jsem ho celé čtyři dny..byla jsem vyflusaná, byla jsem šílená, byla jsem nervozní, kdyby to šlo, lezla bych po zdech, hlavně tato zkušenost byla šíleně, ale šíleně vyčerpávající.
    Já toto vůbec neznám, žádná separace, žádný vzdor. Moje dcera byla fenomenálně klidná, hodná, přesto velice, ale skutečně velice šikovná, komunikativní, neuvěřitelně vyrovnaná. skutečně jsem měla zlaté dítě.
    Za to Soptíček, to je takový uragán, fakt před mojí dcerou smekám, při výletu do termálů jsem si přála za jízdy vystoupit z vozu, skutečně.
    Ty Verunko i moje Verunka…držím palce, ať to ve zdraví přežijete.

    1. Tak ty musíš přesně vědět, o čem tu píšu, alespoň podle toho, co jsem zatím o Soptíčkovi pochytila :) Z auta jsem měla kolikrát chuť vyskočit minulý týden, když jsme se jím přemisťovali po severních Čechách několikrát denně. Přeji nám všem pevné nervy, ono to určitě jednou přejde!

  2. Milá Veru, náš Čmelda má teď takové křičící období (2 roky a 1 měsíc) – nekřičí ze vzteku (to občas taky, ale to rychle přejde při pomazlení), ale křičí z radosti, protože ho to baví… v pondělí jsem myslela, že ho nechám v košíku v obchodě a uteču… takový křik, když jsem po něm chtěla, aby byl potichu, že na to není nikdo zvědavý, křičel snad o to víc (ano, krásně se to tam rozléhá).. nedokázala jsem ho zastavit a v tom přeplněném místním obchodě (jsme z malé vesnice), kde na mě všichni koukali tím stylem, že jsem neschopná matka, jsem měla opravdu tendence někam utéct… :D Přesně vím, co mě tím učí – „milá maminko, vykašli se na všechny, ať si přeci myslí, co chtějí, v klidu se vykřič, máš toho v sobě hodně, co bys potřebovala dostat ven a nijak Ti to nejde, proto Tě to užírá a jsi z toho občas ve stresu… – já si křičím a jak je mi na světě krásně!“
    Je to někdy opravdu náročné, tak se držte! :)
    Zdraví a pěkné dny přeje Peťka :)

    1. To ale vůbec není marná myšlenka. Oni křičí, protože můžou, ať už ze vzteku nebo z radosti. To my dospěláci nemůžeme, od nás se očekává, že se umíme ovládat, a pak to v sobě dusíme. Vlastně to odpovídá tomu, že se občas někdo sebere a jde se vykřičet někam, kde ho nikdo neuslyší a nikdo na něj nebude koukat jako na blázna. Kdo z nás někdy neměl chuť tohle udělat? :)
      Scény na veřejnosti nás asi ještě čekají, snažím se na to připravit už teď. Kupodivu to venku beru s větším klidem než doma, tak snad mi to vydrží :D Zatím mám za sebou jen nějaké to víceméně roztommilé vdorovité sednutí si uprostřed chodníku a vzteklé vykřiknutí či brblání, takže vlastně nic hrozného, ale jsme teprve na začátku tohoto období, může být hůř :)
      Přeji také pěkné dny a co nejméně náročných výstupů! :)

    1. Obecně se píše, že nejčastěji se objeví až po 18. měsíci, ale podle všeho není výjimkou ani u 14měsíčních dětí. Přeji tedy pevné nervy!

Napsat komentář