14. měsíc, aneb křížaly i žížaly

Batole - 14 měsíců Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)

Začátek batolecího věku je krásný. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že je to se synem čím dál lepší. Ve všem (kromě zubů samozřejmě). Vím, že nás brzo čekají srandy typu období prvního vzdoru, na které se psychicky připravuju už teď. Období nejsilnější separační úzkosti už máme za sebou. Když synovi zmizím z dohledu, začne křičet jen někdy, spíš se mě snaží rychle najít za doprovodu nespokojeného mrmlání.

Nadšení z knih nepolevuje. Stále si prohlížíme spolu, popisuji nové objekty, malý ukazuje a rychle se učí další a další zvířata a věci. Umí už jich tolik, že to ani nebudu vypisovat :) Často také najdu malého, jak si listuje sám a sem tam si u toho něco pobrukuje. Stránky přitom sleduje opravdu upřeným pohledem a zjevně se z nich snaží načerpat co nejvíc informací.

Věci ukazuje i v trojrozměrném světě. Hrajeme si tak na procházkách i na návštěvách. Ukáže dům, auto, strom, pařez, kaluž, vlak, kámen, psa, kočku, tátu, strejdu, tetu,…

Batole - 14 měsíců Batole - 14 měsíců Batole - 14 měsíců

Začala jsem ho učit ukazovat i části těla. Bezpečně umí ukázat svoje ucho (moje ani tátovo ne), můj a tátův nos (svůj ne), mojí pusu (svojí ne), svoje bříško a pupík. Když se zeptám právě na ten pupík, zabodne si do něj ukazováček a řekne něco jako ťaďy, u ničeho jiného to neříká :)

Po mnoha měsících zkoušení se konečně naučil ukázat, jak je veliký i sám. Chvíli už to umí, ale jen tak, že chytne za ruce toho, kdo se ptá, a zvedne si je nad hlavu. To dělá stále, nově ale na střídačku s tím, že zvedne nad hlavu jenom svojí ruku (zásadně pouze jednu).

Začíná po mně opakovat jednoduchá slůvka. Táta umí říct už naprosto bezchybně. Když zkouším máma, zažvatlá něco, co připomíná ňaňa/něně a pak pokračuje táta, táta :D Do dalších slov se mu zatím nechce, jen občas opakuje bla bla a ne ne.

Chce se s námi dělit o svoje jídlo. Skoro o všechno, zejména pak o takové ty věci na chuť a žvýkání (sušená jablka, sušenky, rýžové oplatky). Nejdřív se na to vrhne a poté s dalším kouskem přijde a strká ho mně nebo tátovi do pusy. Dělá to i při obědu a večeři, kdy se ze židličky natahuje s kouskem, který mám sníst.

Stále je to velký mazel a jsem za to vděčná. Ještě pořád se za mnou vrhá, když si kleknu a natáhnu k němu ruce. Když se věnuji tkaní na karetkách (na zemi), každou chvíli ke mně přijde a chce se mazlit, jen abych se pořád nevěnovala těm divným nitím. Tulí se ke mně, i když právě sedí na nočníku (zejména poté, co se právě probudil a byl vyndán ze šátku). Umí i objímat, když se nachází v dobré výšce vzhledem k dospělákovi. Užívám si to, protože vím, že to nebude trvat pořád, že chvíle, kdy bude mít tuto potřebu, se budou stávat stále vzácnějšími.

Velká změna nastala v denním režimu. Ze dvou denních spánku se stal jeden. Kupodivu zůstal ten dopolední. Potřeba odpoledního spánku vymizela, resp. se změnila v dřívější odchod na kutě. Místo v 21-23 hodin uspávám syna už někdy okolo 20. hodiny (a to i po změně času, která nám do toho vnesla neuvěřitelný bordel). Ráno pořád vstává okolo 8. Tím, jak je unavený, usne u kojení většinou velice rychle a čím dál častěji mě nechá z postele utéct (doufám, že jsem to tímto nezakřikla). Takhle by se mi to líbilo :) Přes den stále spí v šátku, a nemám potřebu to v nejbližší době měnit. Kojí se pořád večer, v noci i ráno. Mám ale dojem, že v noci už to není tak časté. Jednou se dokonce vzbudil pouze 1x.

Jinak je to usměvavý divoch, který miluje pobyt venku. Skoro běhá a vyhledává překážky, které by mohl cestou překonávat – obrubníky, schody, svahy. Na výletech vždy ujde část trasy po svých a je jedno, zda cesta vede po asfaltce, lesní pěšině nebo v náročnějším terénu po kamenech a přes kořeny. Při procházkách už si všímá i drobnějších živočichů, jako jsou brouci, žížaly a jiná havěť. Většinou je začne důkladně zkoumat i rukama (pusou naštěstí ne).

Asi trošku povyrostl, minimálně už vyrostl z první autosedačky (vajíčka). Další zuby se i přes několik měsíců trvající bolení ještě neprořezaly. Hraje si nejčastěji s vybavením kuchyně. Věže dál bourá a stále se rád věší hlavou dolů (hlavně v nedovázaném šátku. Jo, a taky po mě leze – když stojím, chytne se mě za ruce a po nohou a břichu mi vyšplhá do náruče :)

Myslela jsem si, že po roce už snížím frekvenci těchto článků, že těch novinek nebude za měsíc tolik. Mýlila jsem se. Ty drobnosti, které sem píšu, nechci zapomenout, takže měsíční přehledy tu budou ještě nějakou dobu přibývat.

Kam dál:

2 komentáře

  1. beallara

    13.4.2017 at

    Držím pěsti, držím pevně pěsti, období vzdoru mě jako matku minulo, jako babička přihlížím / napsala jsem o tom článek, který dnes vyšel / a nesmírně si vážím mé dcery.
    Musím s vám souhlasit, entomologická poradna v každé domácnosti v tomto věku, ano a přidat ještě hromady kamení a klacků…

    1. veruce

      13.4.2017 at

      Děkuji, budu mít co dělat. Já se sice už za těch 14 měsíců obstojně naučila nevybuchovat při každé příležitosti, ale období vzdoru bude takové zkouškové období, kdy budu mít asi co dělat. Nejsem sice cholerik, ale flegmatik také ne.
      Kameny ano, ty už zkoumá taky (domů je naštěstí ještě netahá a hmyz zatím také ne, uvidíme v létě, až se ho vyrojí více). Klacky ho kupodivu nechávají chladnými. Ještě by od blízké malé příbuzné mohl pochytit sběr šišek.

Leave a Reply